Recent Posts

úterý 25. října 2011

Kalhoty

Pomáhala jsem Otíkovi s oblékáním. Do kalhot jsem ho vyloženě natřásla a komentovala to slovy: ,,ty kalhoty ti jsou už dost malý co?"

A Otík zakroutil hlavou a s moudrým výrazem pravil:,, nenééé, jsou jenom vypraný, víš?"

(Ehm, kde to to dítě asi vzalo co?)

neděle 23. října 2011

Nebudu se fotit...

a NEBUDU!!!

sobota 22. října 2011

Dva

čtvrtek 13. října 2011

Ach ta skleróza!

Ráno jsem odvezla autem děti do školky. Tam jsem je odevzdala paní učitelce a běžela rychle nakoupit. Potom honem domů a péct na dnešní ovocný den (akce ve škole). Ještě jsem vůbec neměla hotovo co bylo třeba a už jsem musela rychle běžet pro Bětku do školy.  A pak ještě pro Otíka s Verunkou do školky.

A když jsem se blížila ke školce, tak jsem zahlídla jakési zaparkované auto. A říkám si: jé hele tady má někdo ze školky stejný auto jako já....nojo i ten nosič na střeše maj stejnej...ježiš ono to je moje auto!!!

Jsem ho ráno před tou školkou prostě zapomněla! 

Bacha dveře!

Šli jsme pro Bětku do školy. Otík běžel několik metrů před námi, Verukna se mě držela za ruku a způsobně ťapala vedle mě. Všude bylo takové to podzimní ticho a klid. Barevné listí smáčel drobný podzimní déšť. Šla jsem zamyšleně a poslouchala při tom kapky ťukající do mojí kapuce.

Když v tom se přímo přede mnou otevřeli domovní dveře! 

To by nebylo nic divnýho, ovšem ty dveře se otevřely VEN! Stát se to o vteřinu později, tak mají obyvatelé jednoho branického domu na svých dveřích nevšední vánoční výzdobu v podobě mého rozplácnutého ksichtu. Takhle jsem to ještě stihla ukormidlovat a velmi těsně se nečekané překážce vyhnout.

Se smíchem jsem ty dveře obešla (tohle se opravdu může stát jenom mně) a nahlídla dovnitř. A tam stál chlap jako hora. Dveřní prostor skoro vyplnil svojí mohutnou postavou. Kouknul na mě a prohlásil: BAF! Dobrý den!

No neni ten život veselej?

středa 12. října 2011

Naše miminko!

Před lety jsem si přivezla z porodnice malé a roztomilé miminko. A během let mi ho někdo vyměnil za takovouhle velkou slečnu. 

Občas mě napadá jestli by se to nedalo v porodnici reklamovat:o) Tohle jsem si přece od nich neodvezla!

Moje miminko bylo slaďoučké, malinké, roztomilé a hlavně hodňoučké! Krásně spalo, skoro neřvalo (zvláštní je, že Marek neustále tvrdí, že byla Bětka jako mimčo hrozně uřvaná a skoro nespala:o))

Naše slečna je sice také krásná, ale moc neposlouchá. Šikovná, ale drzá. A hlavně stráááášně velká! Když si jí chci pomazlit, nevim jak jí uchopit. Obejmu jí a hle! Tady přečnívá noha, támhle ruka... moje miminko bylo akorát do ruky:o) 

Ale aby to nevypadalo, že si stěžuju. Kdepák! To bych si nedovolila! Naše Bětka je prostě NAŠE! Já se jen dneska nemůžu ubránit vzpomínkám. Dnes má totiž naše miminko první opravdové třídní schůzky!

A tak jako se ona nemůže každý den dočkat, kdy už bude ve škole a nejradši by zrušila víkendy, tak se já těšim na šestou hodinu večer, kdy po mnoha letech opět usednu do školní lavice (snad se do ní vejdu a neudělám tomu svému dítěti ostudu:o)).

(PS: fotka je ,,školní" proto ten ořez a kompozice)