Recent Posts

úterý 18. prosince 2012

Předvánoční čas

To jsem si takhle minulou neděli odcházela z práce, když tu mě přepadl takový zvláštní pocit. Venku už bylo šero, vítr se snažil dohonit sněhové vločky a tak foukal o sto šest, ale ty potvory mu stejně nakonec utekly a usadily se na jakémkoliv povrchu, který byl k mání. Lidé se choulili v zimních bundách a pláštích, zahaleni pokud možno tak, že jim koukal jen nos. V předklonu bojovali se silným větrem.
A já tomu všemu nastavila tvář. Nechala jsem se větrem hladit po tváři a sněhem štípat do čela. Někde tam uvnitř jsem začala cítit malinkaté místečko, které postupně rostlo a sílilo, až mě celou pohltilo.
Po mnoha letech mě navštívila vánoční nálada. Začala jsem se těšit a radovat...a ten pocit se mě drží do teď!

A tak Vám všem přeji ať si ty letošní předvánoční přípravy užijete v klidu a spokojenosti. Nenecháte se zblbnout tlakem okolí, a prožijete svátky podle svého! (My máme letos např. to nejlepší cukroví na světě! Pekly ho děti, zpívaly u toho koledy, hádaly se jen minimálně a na závěr ho skoro všechno také rovnou snědly:o) Ten zbytek je prostě úžasnej a na první pohled zcela dokonalej :o))

pondělí 17. prosince 2012

Hudební vystoupení

To jsme se takhle na začátku září rozhodli, že tento rok nebudou děti chodit na flétnu k soukromé učitelce (ona stejně měla v říjnu odjet na stáž do Francie), ale že je přihlásíme do místní ZUŠky. A tak jsem vyzvedla maminku s Ondrou, popadla i svojí Bětku a šlo se. U vstupních dveří jsme vybrali zvonek se jméne za kterým bylo v závorce napsáno dechy...a dostali se tak k naprosto úžasné učitelce. A taky k poznání, že jsme se měli hlásit už v červnu a ne tam slavnostně nastoupit první týden v září (no ono mi bylo divný, že ta budova zeje prázdnotou, když by přece měla dle mého praskat ve švech pod náporem nových uchazečů).

Paní učitelka mrkla na Ondru, rozhodila ruce a velmi hlasitě a důrazně prohlásila: ,,Takovej velkej kluk a flétnu? Trombón!!!"
Následovala celkem dlouhá debata, při které jsme nenápadně (maminka vytřeštila oči a jedním dechem se zeptala: ,,co to je?") zjistili o jaký že se to vlastně jedná nástroj. Ondra si zkusil zatroubit a hned na první pokus vydal zvuk a na třetí kvalitní tón (mně se na to vyloudit tón dosud vůbec nepodařilo. Občas, když se hodně snažim, tak to pod mým nátlakem vydá takový krátký zaprdlání). Vyplnili jsme přihlášky a s řádně zamotanou hlavou šli domů.

Následujících zhruba čtrnáct dní (ve ZUŠce měli samozřejmě plno, takže se čekalo jestli se uvolní pro naše děti místo) si maminka pouštěla na youtube různé skladby hrané na trombón. Nemohla se vůbec rozhodnout (,,no přece tohle nebudu doma poslouchat!" ,,Celá naše rodina je hudebně tupá, jak by ten můj kluk mohl zvládnout, tak těžkej nástroj"...). Jakmile se k ní někdo přiblížil, už mu pouštěla svoje nálezy a řešila zda na to Ondru dát či ne...

...no a výsledkem  byl tuto středu koncert na kterém se jednotlivě představili všichni žáci naší paní učitelky, tedy i náš mladý trombónista a naše flétnistka Bětka. A bylo to velmi krásné. Představili se nám různé nástroje (včetně lesního rohu!). V některých případech s malými žáčky hrál i jeden z rodičů (paní učitelka prohlásila, že trápit a stresovat nebohou Bětku vystoupením je nespravedlivé, a že tedy na příštím koncertě budu hrát taky!!! No nebudu! Jen musím té energetické pedagožce vysvětlit, že mě coby žákyni této školy vpustili do koncertního sálu jen jednou.A po mém úžasném vystoupení, už mi můj pan učitel všechny další raději zakázal a termíny koncertů mi od té doby tajil.) I paní učitelka se zapojila do vystoupení a krom různého doprovázení hráčů a účasti ve flétnovém souboru, nám zahrála jednu skladbu na tubu.

Tento příjemný zážitek mě jen utvrdil v tom, že jsme se rozhodli správně, a že jsme měli ohromné štěstí. Jsem přesvědčená, že nás a hlavně naše děti, osud zavál tím správným směrem. A moc se těším na březen, kdy nám všichni mladí hudebníci opět předvedou co nového se naučili.



úterý 11. prosince 2012

Výroční zpráva o vědecké činnosti naší rodiny!

Moje maminka je vědec! Za málo peněz pracuje doslova ve dne v noci. Celý život vykonává objevy, o kterých krom kolegů nikdo neví. Je ponořená ve své přírodní oblasti a s perfekcionalizmem sobě vlastním a extrémním smyslem pro detail zkoumá, bádá a řeší...
My, pokračovatelé jejího rodu, jsme také vědci! V poslední době se nám například podařilo vyvinout několik zcela nových fyzikálních zákonů. Ovšem žáci a studenti mohou být v klidu. Naše zákony se do učebnic zcela jistě nedostanou. No, posuďte sami:

1) Síla vyvinutá k usednutí rodičů ke kávě či jídlu je přímo úměrná vokálnímu projevu potomků žádajících si utření zadnice po vykonání velké potřeby! Přičemž počet potomků žádajících si této činnosti je závislý na míře unavenosti, hladu a chuti rodičů.

Dodatek: začínám být jak Pavlovův pes...ozve-li se ,,próóósíííím uuuuuutřííííít!!!" mám silné tendence začít mlátit hlavou o zeď!

2) Energie vyvinutá k uklizení jedné části bytu je násobena bordelovým koeficientem (v našem případě je tento koeficient roven třem) a jednou polovinou času a po této úpravě jest odražena v části bytu jiné, kde způsobuje újmy na psychickém zdraví osoby vyvíjející prvotní energii úklidovou.

Předpokládám, že tento fyzikální zákon zná většina rodičů. Navštěvuje-li tento blog rodič jehož dítko se tímto zákonem neřídí, prosím ať mlčí. Mohlo by se totiž jinak stát, že puknu závistí.

3) Myšlenka na včasnější zvednutí se z postele než je obvyklé či dokonce pokusení se stihnout odjezd do práce o autobus dřív, vyvolává reakci zcela opačnou, tedy zaspávací.

Jak vidíte je naše domácnost takovým malým výzkumným ústavem. I když maminčin perfekcionalizmus nám poněkud chybí. Vzorečky jsem k našim zákonům zatím vymýšlet nezačala! Ale kdo ví...

úterý 4. prosince 2012

Miluju úterky

První úterý!
Konečně po delší době klidný a pohodový den. Dokonce i odejdu včas z práce, což už se mi nějakou dobu vůbec nedaří. Hurá!
Nojo, jenže jak známo člověk míní...
...telefonát mění!

Zazvonil přesně ve chvíli, kdy jsem si rozepla první knoflík na svém pracovním oblečení a jala se převlíkat k odchodu...nakonec jsem z budovy, kde pracuji odbíhala o celé dvě hodiny později. Nu což se dá dělat. Budu mít poněkud napnutý časový rozvrh, ale ještě pořád všechno celkem v pohodě stíhám.
Plán je jasný: vyzvednout děti ze školky, nakoupit, vyzvednout Bětku od kamarádky, připravit věci na plavčo a hlavně VČAS odjet směr bazén!
První dva úkoly byly zvládnuty v rychlém tempu (Otík s Verčou se zvládli převlíknout za pouhých dvacet minut, bez řevu a truczáseků) a levném omámení (miluju padesátiprocentní slevy v pekárně).
Vyzvednutí Bětky se poněkud prodloužilo. Zatímco děti se během pikosekundy záhadně rozplynuly v dětském pokoji, já prostě MUSELA s kámoškou probrat veledůležité záležitosti (a kdo to má ksakru stihnout za pouhou půl hodinu, že). A tak jsme směr domov odcházeli v šest hodin. Plavání začíná v sedm. Nóóó, to si máknu teda. Ještě štěstí, že dvojčata maj svoje plavecký vybavení už v baťůžkách (chodí plavat se školkou ten samý den dopoledne) a že jedem autem.
18:40 bylo potomstvo vypuštěno z bytu a s ohromným rachotem se začalo řítit po schodech dolů. Já ještě v rychlosti dobalila co bylo třeba, dožvejkala sváču, hmátla rukou po klíčích od auta...a hle háček je prázdný, klíče nikde! Nevadí, to už znám, spadly dolů do botníku. Cha! Se přece nenechám nachytat. Nojo, jenže kde nic tu nic. Marek mi přibíhá na pomoc. Hledáme všude možně! Klíče nikde! Začíná toho na mě být nějak moc, problém v práci, kámoška mi taky nezdělila zrovna radostný zprávy a nakonec se mi ještě podaří ztratit naše jediný klíče od auta. No nedá se nic dělat. Opouštím hledajícího muže se slovy, že prostě pojedu malym (jeho) autem!
18:50 nakládám děti do auta. Hlavou mi bleskne, že nesmim ztratit klíčky, páč třetí auto už opravdu nevlastníme. Super! Děti naložený, nic nezapomenuto, přijedem jen o chloupek později. Sedám za volant a...klíče nikde!!! Vyskakuju z auta, sypu obsah všech baťohů na chodník, prohrabávám auto, lezu pod auto, nic! Evidentně jsem kouzelník! Ani Kožíšek by se za takový číslo nemusel stydět. Zoufale volám svému muži:
J: čau, průser, při nakládání dětí jsem ztratila klíče od auta!
M: no to vim ne!!! Co tady asi hledám!
J: od malýho auta!
M: tady nejsou, já viděl jak sis je brala!
J: šmankote, no jistě, děti mám naložený vevnitř, nějak jsem to auto musela odemknout! Pojď mi pomoc!
M: ti říkám, že tady nejsou!

Zevnitř auta se ozval Verunčin tichý hlásek: ,, mamí si pro ty klíče dojdi domů! My tu počkáme!"

Vyhánim děti z auta, obracim vše naruby, obsah baťůžků se opět ocitá na chodníku. Hledáme všude. V autě, pod autem, okolo auta. Svítíme si mobilem:o)

Byly pod Verunčinou sedačkou!

19:15 konečně odjíždíme na plavání! (Štěstí, že to máme takovej kousíček)
19:25 nahaté děti mi odbíhají do sprch a já se snažim zamknout skříňku, která má štěstí, že nemá uši, jinak by jí tudy určitě začaly vylejzat naše věci. Tak strašně je nacpaná.
V tu chvíli se za mnou ozve klidný ženský hlas místní šatnářky: jsem vám jenom chtěla říct, že neteče teplá voda!
19:28 dochází mi, že neteče-li teplá voda, padaj ze sprch rampouchy. Otík začíná pomalu modrat. Bětka s radostným jásotem odbíhá do bazénu. Verunka se ji snaží statečně následovat.
19:30 Otík leze do bazénu
19:32 Modrý Otík drkotá zuby až to vypadá, že si je brzo vyrazí a vylejzá z bazénu. Je usazen na lavičku a zabalen do veškerých ručníků a županů, které máme s sebou.
19:35 Verunka si všímá, že je bez Otíka a okamžitě ječí, že chce z bazénu. Došly nám osušky. Půjčujem si od ostatních plavců.
19:35 - 45 skáču okolo dvou na lavičce sedících koulí (Otíkovi z haldy ručníku opravdu koukal jenom nos), každou půlminutu některá z nich něco potřebuje. Bětka mezi tím řádí v bazénu.
19:45 konečně lezu do vody s úmyslem rychle si ještě zaplavat
19:50 lezu z bazénu za Verunkou, kterou už nebaví dřepět na lavičce.

Za celé plavání jsem uplavala čtyři bazény!

Domů přijíždím naprosto vyčerpaná, mám pocit, že usnu hned za dveřmi. Věším klíčky od auta na háček hned vedle Markem nalezených kolegů. To jsem si to klidný a pohodový úterý opravdu užila!

Druhé úterý!
V polední pauze vbíhám k mamince do kanceláře s veselým halekáním (pracujeme ve stejné budově). Odměnou mi je pohled na vytřeštěné oči a lehce panikařící matku. Můj bratr jí ve chvíli odchodu do školy oznámil, že má mít na výtvarku fotky členů rodiny. Budou dělat rodokmen. Věděl to pouhé tři týdny dopředu! Naštěstí maj výtvarku až odpoledne, tak se to dá ještě zachránit. Rychle vyhledávám fotky svých dětí na blogu. Pomáhám mámě vše připravit. Ještě urychleně kontroluju svojí fotku...no nic moc, ale přežít se to dá, a odcházím zpět na své pracoviště.
V půl třetí se jdu kouknout jestli už je maminka zpátky a jestli všechno stihla. Ukazuje mi konečnou (odevzdadnou) verzi fotek. Vytřeštěně zírám na jednu fotografii jakéhosi krále dementů s babičkovským šátkem na hlavě. Dochází mi, že jsem to já! Lapám po dechu. No to ta máti snad nemyslí vážně!
O nějakou dobu později mi přichází od maminky smska: uz zase sedim v autobuse a jedu domu. Ondra ztratil klice od bytu. Vratil se do skoly a volal mi to od pana ucitele!
Chachááá zdá se, že neustálé hledání klíčů je prostě jakýsi záhadný kód v naší DNA! Škodolibě si užívám vědomí, že tentokrát má drsné úterý někdo jiný než já.

Večer mi volá maminka při cestě domů z třídních schůzek (já se při těch posledních dozvěděla, že paní A. koupila dětem čaj, paní B namalovala na nástěnku strom a paní C se postarala o syna kamarádky...po získání těchto veledůležitých informací, jsme se rozhodla třídní schůzky prostě ignorovat). A ve chvíli, kdy stojí na místě páč křičím do telefonu, že ji neslyším, padne její zrak na školní zídku a hle! Tam Ondrův klíč od bytu!

Třetí úterý bude zcela jistě minimálně konec světa!


Dodatek: hádejte co vyvěsili ve škole na chodbě na nástěnku!!!

sobota 27. října 2012

Ach ty prázdniny!

,,Kam já ty děti jenom dám"...slyšela jsem často bědovat zaměstnané maminky v době, kdy se blížily nějaké ty prázdniny. Neustále slyším jak není hlídání, nejsou babičky, manžel nemůže...uff, a těch prázdnin je tolik...

Moje děti mají veliké štěstí. Jejich babička tento rok nastoupila do důchodu. Má dost času, síly i chuti k hlídání. Hurá!
A tak mám o potomky dokonale postaráno nejen v době prázdnin, ale i v případě jejich nemoci (a protože jsem zrovna ve zkušební době, jsou momentálně nemocní prakticky pořád, že). Na podzimní prázdniny jsem se díky tomu velmi těšila. Babička byla ochotná si všechny tři děti ponechat i na následující víkend. To znamená čtyři dny bez dětí! Paráda! Naplánovala jsem si tolik věcí! Jak doženu na brigádě chybějící hodiny (mám práci na plný úvazek + brigádu na pár hodin týdně), jak si doma naklidím, vytřídim malé oblečení, užiju si to, že mám Marka jen sama pro sebe...a vůbec jak já to všechno za ty čtyři dny stihnu?
Všechny moje vzdušné zámky dostaly smrtelný zásah přesně týden před začátkem prázdnin. Ničivá bomba vybuchla přímo uprostřed. Babička musela jít zcela nečekaně na akutní operaci. Bez ní by mohla oslepnout na jedno oko. Naštěstí se na všechno přišlo včas a díky rychlému zásahu zdravotníků bylo oko zachráněno. Já zavolala paní ředitelce do školky a zajistila tak dvojčatům možnost docházet i o prázdninách. Takže vlastně žádná hrůza, všechno dopadlo dobře.
Zbytek základů byl rozbořen zprávou, že Marek jede na čtvrtek a pátek pracovně pryč. No super. Místo bezdětného volna na ně zůstanu sama. Co tě nezabije, to tě posílí. Nu což. Přežiju dva pracovní dny a pak si uděláme pěkný víkend.
Poslední rána přišla ve čtvrtek odpoledne, když mi paní učitelka ve školce oznámila, že jim tam Otík opakovaně zvracel. No samozřejmě! Kdy jindy by mohlo moje dítě onemocnět, než když je tatínek pryč, máma ve zkušebce bez nároku na dovolenou, babička po operaci...lepší okamžik přece neexistuje. Co teď mám ale dělat? Kam ty děti zítra dám? Já do práce prostě MUSÍM!!!
Odnesl to můj třináctiletý bratr. Vyfasoval Otíka (který vypadal naprosto zdravě) a aby mu nebylo smutno, dostal k tomu ještě Bětku:o) A po dohodě s paní učitelkou ve školce, byl ještě zaúkolován vyzvednutím Verunky po obědě, protože v ten den měly být ve školce jenom dvě holčičky, přičemž jedna bude vyzvednuta již po obědě. Verunka by tam spala sama!

Tak sakra, kam všichni ty děti dávaj? Vždyť přece nemaj babičky, hlídání, manžel nemůže a dovolený je tak málo...

středa 24. října 2012

Hrnečku vař!

Jako každý rok i letos přinesla Bětka domů ze školy pozvánku na Ovocný den. A protože jsme tuto akci již pět let nevynechali, byla jsem rozhodnutá pokračovat v tradici. Jde o to, že rodiče připraví svým dítkám nějaký ovocný výrobek, ten je odnesen do školy, očíslován a pak všichni (děti i rodiče) ochutnávají, bodují, vykecávají se a vůbec si užívají společné odpoledne plné dobrot. Nejčastěji se samozřejmě peče, ale jsou vidět i různé ovocné mísy, jablka namáčená v karamelu a jiné zajímavé a inspirativní záležitosti.

Moje rozhodnutí uhňácat nějaký koláč co nezabere moc času ani nádobí mi poněkud zhatila moje vlastní maminka. Obdarovala mě plechem na muffiny s tím, že je mám upéct pro Ondru ať má taky co donést na Ovocný den. Super! Tyhle dary miluju:o) V životě jsem nic takového nedělala a teď mi to bude hodnotit půlka Braníka. Nu což se dá dělat. Vrhla jsem se s dotazem na strýčka Googla a zavrtala se do různých variací muffinového těsta.
Vyhrály banánové muffiny. Trochu mě zarazilo, že u tohoto receptu není napsán výsledný počet, ale co, všude jinde se zmiňují o dvanácti kusech, není důvod, aby tady tomu bylo jinak.
Dvanáct kousků je pro desítky lidí trochu málo. I rozhodla jsem se várku ztrojnásobit.
Trochu mě překvapilo, že rozmačkané banány zcela zaplnily mojí největší mísu. Nu což, vytáhla jsem větší hrnec a začala přidávat další ingredience. Po chvíli jsem vznikající hmotu byla nucena přesunout do toho největšího hrnce, který jsem našla. I ten byl dost plný, ale míchat se v něm dalo. Vypadala jsem jak čarodějnice vařící v kotli podivný lektvar. Myslím, že už vím jak vznikla pohádka Hrnečku vař!

Upekla jsem zkušební plech.  Výsledek byl dobrý, ale menšího vzrůstu. Další várka byla tedy naplněna po okraj formiček (aspoň to rychleji zpracuji). Při čtvrtém plechu jsem se zděšením konstatovala, že v hrnci toho moc neubylo. Upečené muffiny z posledního plechu už nebylo kam dávat. Na všech možných tácech, byly všude. Na stole, na lince, na lednici...dokonce jsem jednu várku musela nechat na zemi (z čehož měl velkou radost Marek, který se v noci po tmě šel do kuchyně napít).

Bětka byla velmi spokojená. Ovocný den se prý vydařil. Já nevím. Strávila jsem ho v práci s ohromnou chutí na banánové muffiny:o) Tak takhle já to vedu!

úterý 23. října 2012

Je čas...

... začít oživovat.
Po nástupu do práce se můj život začíná zajíždět do tolik potřebných kolejí, a tak je na čase vrátit se k blogování. Včerejší den byl plný zážitků, čímž mi dal příležitost zkusit první umělé dýchání a doufat, že síly nedojdou a blog zase ožije.

KLÍČ!
Jaj, dneska bude krušný den...blesklo mi hlavou, při pohledu na stoleček, kam s kolegyní odkládáme klíček od záchodu. Zaraženě jsem koukala na prázdné místo a přemýšlela, zda jsem v pátek strčila klíč do kapsy a odešla s ním domů. Vzhledem k mé obvyklé zmatenosti, byla pravděpodobnost velmi vysoká.

Naštěstí se vše vysvětlilo po příchodu kolegyně do práce. Půjčila klíč myčce oken. Tož hurá:o)

ŠÉF!
Pracovní nasazení je třeba občas zmírnit. V pondělí se mi k tomu naskytla příležitost v podobě bazaru se zimním oblečením. Znamenalo to odejít z práce o půl hodiny dřív. Hurá! Ve dvě budu pádit z práce pryč. Časový rozvrh mám sice lehce napjatý, ale vše je pečlivě promyšleno a vypočítáno, takže žádný problém. V půl druhé přišel šéf...

BAZAR!
Z práce vybíhám s víc jak půlhodinovým zpožděním. Nevadí i tak určitě všechno stihnu. Cestou na bazar si stále opakuji: nekupuj čepice, nekupuj čepice!!! V neděli jsem zjistila, že moje děti vlastní desítky zimních čepic (konkrétně 48...naštěstí dohromady). Se sebezapřením jsem jejich počet snížila na polovic (čepic samozřejmě, ne dětí:o)). Tak hlavně nesmím nakoupit další. (Miluju čepice! Jsou prostě mojí úchylkou).
Krabice plné různých pokrývek hlavy se nacházely hned za dveřmi. Nevadí. Nebudu do nich koukat. Nebudu je prohrabávat. Žádnou čepici nekoupím.
Vůbec mi nevadí ty davy lidí zkoušející si úžasné zimní čepice všech tvarů, barev a velikostí. Já se dál prohrabávám jiným sortimentem.
Jak se sakra stalo, že při sčítání mého nákupu paní prodavačka zahlásila: 8 čepičéék! je mi fakt záhadou:o)

METRO!
Do metra vbíhám rychlostí blesku a za pomoci dvou ohromných a zcela plných tašek tlačím před sebou své spoluobčany, kteří mají problém pochopit, že zastaví-li se hned za dveřmi, sotva zvládne nastoupit ten dav stojící na nástupišti.
O zastávku později jsem zcela pohroužena do knihy a tak jen koutkem oka zaznamenám přistoupivší mladou slečnu, která se postavila kousek vedle mě. Blíží se stanice, kde vystupuji, když v tom zaslechnu zakašlání a podivný pleskavý a mokrý zvuk. Celkem plným vagonem metra proběhne znechucený šum. Zvednu oči. Slečně je odhadem tak třináct, před pusou si drží ruku a pod sebou má nazvracíno.
Instinktivně ustupuji o krok dozadu, teprve pak mi dochází, že to je špatná reakce. A tak se ptám nebohé dívky jak jí je a nabízím svojí pomoc. Celé metro dělá, že nic nevidí.

BRATR!
Po jízdě metrem mě čeká ještě autobus a zjištění, že školku stíhám jen tak tak. Zvedám telefon a volám bratrovi. Bydlí přímo naproti školce, tak ty moje nebohé děti může vyzvednout. Mobil vyzvání, ale nikdo ho nebere. Volám na pevnou. Také nic. Zkouším to stále dokola. Začínám mít strach. Do školky přibíhám zcela uřícená a dech popadající, kupodivu nejsem poslední. Krom Otíka s Verčou si ve třídě hrají ještě dvě děti. Hurá.
Volá mi mamka. Je celá zmatená, že se nemůže Ondrovi dovolat. A sakra. Srdce mi skáče do krku. Popohánim děti a opět běžim. Tentokrát za bratrem. Schody beru po dvou a do uší mi doléhá naléhavý zvuk zvonícího telefonu. Tentokrát máma zkouší pevnou linku. Zcela neúspěšně. Hlavou mi probíhaj hrozný myšlenky a tak rychle vrážim do bytu a volám svého bratra.
Byl tam. Živ a zdráv. Jen se mu stala drobná nehoda v podobě vypadnuté kliky od záchodu...a tak trávil celé odpoledne v nejmenší místnosti, mimo dosah všech komunikačních jednotek. Geny se prostě nezapřou. Je to pravý syn své matky Kalamity Jane!

VEČER!
Celý dne byl poněkud hektický, ale jeho závěr je zase normální. Vše se vrací do zajetých kolejí. Já upadám do mdlob. Dvě děti pobíhaj po bytě v zimní kombinéze a zkoušej si různé čepice. Mezi tím se perou o motorku a jiné důležitosti. Třetí vřeští na flétnu. Manžel je na fotbale. Není nad klid domova po náročném dni.

pondělí 24. září 2012

Malé robácké okénko 1

Reportáž z mistrovství světa v ROB

(Doplnění blogu mám v plánu. Nyní si tu ale pouze odložím odkaz na reportáž.)

úterý 11. září 2012

Září

Přišlo září a mně odešel internet, telefon, hodinky a zdraví.

První tři věci napravím snad brzy. Při řešení té poslední jsem zjistila, že moje krev je poněkud zvláštní...a že o existenci této anomálie se ví teprve rok. Radost z toho nemám. Aspoň v něčem bych chtěla být normální...a pak už se vidim, jak budu mít u sebe VŽDY kartičku s diagnózou. Prý kdyby mě náhodou porazilo auto, tak ať doktoři věděj co se mnou. Pěkná vidina budoucnosti:o)

Nejsem si jistá jestli bych místo kartičky neuvítala raději konopný provaz. Až jednou umřu, naložej mě do lihu a budou ukazovat budoucím lékařům...a nebo návštěvníkům obludária.

pátek 17. srpna 2012

Zamilovaná!

Jako náctiletá středoškolačka jsem chodila s chlapcem, kterého jsem nesmírně milovala. Po vyučování jsem vždy seděla na lavičce před privátem (studovala jsem mimo Prahu) a odpočítávala hodiny, kdy svého přítele opět uvidím (vídali jsme se pouze o víkendu a o prázdninách).

Začátek mého vztahu s Markem byl takový celý zmatený a divoký (tak jasně, já přece nemůžu mít nic normálně, že). Nedávala jsem tomu velké šance. Pocity zamilovanosti byly takové jiné, zvláštní...žádná prvopočáteční bláznivá a šílená zamilovanost, bylo to...bylo to jako bychom spolu byli odjakživa. Jakoby náš vztah začal v půlce. V době, kdy končí prvotní pobláznění a začíná hluboká láska a souznění.

Letos jsme strávili čtrnáctidenní dovolenou na chatě. A vše plynulo v takovém klidu a pohodě (vůbec celkově se můj život v poslední době hodně srovnal a zklidnil) až jsem si najednou začala uvědomovat, že jsem šíleně zamilovaná.

Tento týden jsem sama doma (děti u babičky, Marek pracovně pryč). A protože mě čeká jízda pro Bětku k babičce a pak sportovní soustředění, měla bych svého muže vidět až příští středu. Jenže moje srdce se začalo bouřit a hlava se jala vymýšlet jak to zařídit, abychom se viděli už dnes. Až jsem na to přišla.

A tak tu sedím a počítám hodiny kdy svého milého opět uvidím! Těším se na něj. Jsem šťastná a šíleně zamilovaná! (Jak ta puberťačka:o))


(PS: já prostě všechno důležité ve svém životě beru od druhého konce než normální lidé. A lepší už to zcela jistě nebude:o))

neděle 15. července 2012

POZOR POZOR!!!!

!!!!VYHLAŠUJI SOUTĚŽ!!!!


Vyhrává ten, kdo mi zabalí a naloží věci do auta. 

První cenou je velká pusa na čelo! 

Přihlášky do komentářů!

První přihlášený vyhrává bonus v podobě jednoho týdne stráveného s naším potomstvem, a to kdekoliv si vybere! (Mimo míst mé přítomnosti!)

Já nespím...

...já cestuji!
Mám pocit, že jsem první den prázdnin nasedla do auta a už z něj nevysedla:o) Počet najetých kilometrů již překročil číslo 800...uff.
Včera jsem se vrátila z Volduch, kde jsem trávila několik klidných dnů za přítomnosti svých dětí a svého dvanáctiletého bratra. Po návratu do Braníka jsem odevzdala Ondru, vyložila jeho krámy a zatímco moje myšlenky už byly doma, tělo usedlo za volant a otočilo klíčkem.
Neozvalo se ani škrtnutí.
Prostě vůbec nic.
Výborně! Zítra mám jet na dovolenou pod stan a vyplivne mi auto. To je fakt super co teď?
Na chodníku postával Ondrův tatínek a začal radit. A tak se mi na základě jeho rad podařilo původně vzorně zaparkované auto dostat doprostřed silnice aniž by i jen škytlo. Nefungovalo nic. Rádio, hodiny, dokonce ani dálkové zamykání...tak jsem vystoupila a začala do auta strkat ve snaze odšoupat ho opět ke kraji. Autíčko se rozjelo celkem rychle a začalo se nebezpečně přibližovat k opodál zaparkovanému Renaultu.
No a jestli si myslíte, že jsem skočila dovnitř zatáhla ruční brzdu, či zašlápla brzdový penál, mýlíte se. Taková reakce by byla zcela logická a na místě...jenže logika si zřejmě chtěla prodloužit dovolenou a zůstala na chalupě.
Oběhla jsem auto a začala ho brzdit vlastní silou...muší. Ford mondeo není zrovna nákupní taška na kolečkách:o)
Náraz byl nevyhnutelný. Změkčilo ho pouze mé tělo...a chytře hlavně moje ruka. A tak nárazník našeho broučka ťuknul do značky zaparkovaného Renaulta...na tom nenechala srážka jediné škrábnutí. Zato mně se povedlo svým nemalým bokem promáčknout náš kufr a velmi bolestivě si narazit ruku.
Zůstala jsem skřípnutá mezi dvěma auty a na chodníku stáli dva chlapi a smáli se mi (bratr si pro jistotu popošel blíž, aby lépe viděl). Teprve mé skuhrání je donutilo mi jít pomoc. Dělalo se mi špatně. Za blbost se hold platí.
Za chvilku přijel Marek, během pěti vteřin něco zmáčkl kleštičkami u baterky a auto nastartovalo. (To neni fér. Chovám se k autíčku pěkně. Povídám si s ním. Když ho někde zaparkuju, tak ho pohladím, rozloučím se s ním. Po příchodu ho pochválím, že na mě počkalo a ono mi pak takhle dává najevo koho má radši. Při tom je Marek zrádce!!! Jezdí autem mojí maminky. Mondeo je momentálně v mých rukách)
A co říct na závěr. Nic. Jsem prostě blbá. Můžu jen doufat, že si můj mozek zapamatuje, že moje šedesátikilové tělo nedokáže zastavit rozjetého kombíka. A že domluvím-li se s mužem, že mi přijede na pomoc, tak je zbytečné se o cokoliv pokoušet sama! (Kór radí-li mi to ,,rádio" otčím:o))

PS: Jdu balit, dnes odjíždím na úžasnou dovolenou pod stan!
PS2: snad ten křáp, pardon brouček, dojede, tam kam potřebuju!


neděle 1. července 2012

Červen

Každý rok mě v červnu přepadne pocit, že jestli ten zatracený měsíc přežiju ve zdraví, tak se můžu začít chystat na zdolání Everestu. Protože zvládnu-li ty poslední školní dny, musim zákonitě zvládnout už absolutně cokoliv:o)

Najednou musí být hotovo naprosto vše a to i záležitosti školní docházkou zcela nedotčené. Lidé jsou nervní a protivní. Málokdo stíhá a skoro všichni se nemohou dočkat blížícího klidu a volna. Atmosféra a komunikace se začíná barvou nápadně blížit černé.

V přírodě existují pravidla, řády a zákonitosti. Mnoho lidí zasvětilo svůj život k tomu, aby všechny tyto záležitosti pochopili. Zkoumají přírodu a život ze všech stran a do nejmenších detailů. Tak by mi sakra některý z nich mohl vysvětlit, proč má-li do mého života přijít nějaká komplikace, přijde zákonitě v červnu a pro jistotu s sebou vezme i několik svých kamarádek.

Ani letošní šestý měsíc nebyl výjimkou. Stalo se toho opravdu hodně. Nicméně tou největší komplikací byla nevítaná návštěva boreliozy v doprovodu antibiotik. S touto dvojicí přišly silné nevolnosti, stavy na omdlení, extrémní vyčerpání a různá omezení, která by v jiné roční době nebyl problém dodržet, v červnu je to dosti nemožné.

Omezím se (alespoň dnes:o)) na rozebrání pouze jednoho příznaku. A tím je extrémní únava. Několik předchozích měsíců jsem si stěžovala, že jsem totálně vyčerpaná. Teď už vím, že moje stížnosti byly naprosto neoprávněné. Únava, kterou mi přinesla antibiotika, byla takových rozměrů, že se její popis ani nevejde na monitor.

Každé ráno jsem se procitala z kómatu unavená a bolavá. Cítila jsem každičký sval ve svém vyčerpaném těle. Dokonce i všechny články mých prstů jakoby si žily svým vlastním bolavým životem. Probrat se bez dlouhé sprchy a velkého šálku kafe bylo zcela nemožné.

Následně jsem se hekavě ploužila dnem a s velkou nadějí očekávala hlubokou noc, kdy mi mé povinnosti dovolí opět upadnout do bezvědomí. Jak den pokračoval, měla jsem pocit, že vzduch houstne a tím mi stále více ztěžuje každý můj pohyb. Uvést své tělo do klidového stavu znamenalo nebezpečí okamžitého vytuhnutí.   Zpříjemnit si jízdu MHD usednutím na sedačku zavánělo usnutím a následným vykonáváním ,,opileckého sportu" v podobě ježdění z konečné na konečnou. Zdají se Vám videa batolat usínajících při konzumaci lahodných kašiček roztomilá? Věřte mi, že pohled na třicetiletou ženu žvýkající své sousto a zároveň bojující s padajícími víčky má do roztomilosti opravdu hodně daleko. Svůj boj jsem skoro vždy dotáhla ke kapitulaci a tak jsem se s patřičným žuchnutím skácela z jídelní židle rovnou do postele (výhoda malého bytu:o)). Jednou jsem dokonce z polospánku zaslechla Marka jak řeší, zda by se mi neměl podívat do pusy jestli tam ještě nemám nerozkousané a nespolknuté sousto:o)

Ani mé slušné vychování nedokázalo zabránit, abych neusnula na návštěvě...a pak dlouze nevysvětlovala (zejména Markově mamince), že můj počin opravdu nebyl nemířen proti hostitelce:o)

A takto bych mohla pokračovat poměrně dlouho...včera jsem dobrala antibiotika a tak doufám, že stavům vyčerpání bude brzy konec...ovšem pokud bych se dlouho neozývala je poměrně pravděpodobné, že jsem se uložila k letnímu spánku:o)






sobota 30. června 2012

Poslední školní den se sluší pedagogovi poděkovat za péči, kterou vašemu potomkovi celý rok věnoval. A tak se ráno před školní budovou začnou houfovat slavnostně oblečení žáčci a snad každý drží v ruce kytici. Je to takový poslední domácí úkol, ovšem tentokrát pro učitele...ten totiž po odchodu z práce musí řešit zapeklitou otázku: co či kam s tím? Co s milionem kytek, jak je pobrat a kam je dát? Někteří to řeší návštěvou domova důchodců, nemocnic či hřbitova...

Několik dní jsem si lámala hlavu s tím, jak naší Bětku z toho kytice nesoucího stáda vyčlenit. Jenže hlava jakoby všem nápadům uzavřela dveře. Moc se mi jich dovnitř nedostalo a ty kterým se to povedlo jsem musela z různých důvodů zavrhnout. Nedalo se nic dělat. Musela jsem si přiznat, že i moje dcera ponese poslední den do školy kytku a bombonieru.

A tak jsem se to pokusila alespoň pozměnit. Akce bomboniera měla být změněna na nějakou pěknou plechovou krabičku naplněnou pralinkami různých tvarů a chutí. Navštívila jsme tedy Pralinky na Národní...a tak dlouho si nemohla z velkého množství dobrot vybrat, až jsem bafla již předpřipravenou normální krabičku a šla. Co je uvnitř mi jest poněkud neznámo.

Místo kytky jsem koupila ananas. Na jeho maskování za květinu padlo několik návrhů. Nakonec Bětka namalovala kytičky a motýlky a ty jsem jednoduše přicvakla sešívačkou. Problém byl jak zamaskovat spodek. Květináč patřičných rozměrů jsem doma nenašla a tak jsem si musela vypomoci balícím papírem. Vyrazila jsme tedy do papírnictví pro JEDNOBAREVNÝ papír a donesla domů rozkvetlou louku:o) (Ještě štěstí, že se můžu vymluvit na extrémní únavu způsobenou kombinací konec školního roku-tři děti-práce-borelioza-antibiotika! Ono to, že jsem prostě blbá a nerozhodná by tak nevyznělo:o)) Zabalení ananasu do papíru poskládaného na harmoniku, považuji za svůj největší rukodělný triumf! Pravda, nakonec jsem ho přivázala mašlí (nemám ráda mašle:o))

Po takovémto výkonu jsem odpadla vyčerpáním:o) Čehož využila Bětka ke svému výtvarnému vyřádění a paní učitelce ještě zcela sama namalovala a napsala přáníčko!

Výsledná sestava vypadala takto:





Původní myšlenka byla tedy poněkud jiná, ale i tak doufám, že se paní učitelka tvářila poněkud nadšeněji, než naše nejstarší dcera při focení se svým prvním vysvědčením:







PS: na úpravy fotografií nemá momentálně autor kapacity. Doporučuji tedy čtenáři nechť použije svou fantazii a úpravy si představí...jistě z toho vznikne velmi zajímavá fotka.

pondělí 25. června 2012

Nákupy

Je-li někdo tolik let ošklivou ropuchou jako já, nestačí mu k proměně ve spanilou princeznu ani milion polibků krásného prince. A tak musí v takovém případě nastoupit jiné, poněkud realističtější, zbraně. Tedy peníze a jejich způsob použití. Plastická operace, která by v mém případě byla nejvhodnější, je přece jenom nad naše finanční možnosti a tak nezbejvá než věřit, že šaty opravdu dělají člověka, a vyrazit na nákupy. V této oblasti lidského života jsem ovšem zcela nemožná a nepoužitelná. Koupit nějaký pěkný hadřík dětem, manželovi, babičce, tetičce, kamarádce...to bych ještě zvládla. Ale sobě! Ani náhodou. Vždycky skončím ve sportu a nebo v knihkupectví (většinou v obojím).
Potřebuji tedy dozor. Nejlépe dozor a sponzora v jednom. Tedy manžela:o) Jsme-li s Markem společně ve stejný čas na jednom místě znamená to, že veškerá naše drobotina je tam též. Což  je samo o sobě dostatečným zdrojem adrenalinu:o)

Jednu takovou návštěvu jsme absolvovali poměrně nedávno. Jezdíme do ,,našeho" obchodního centra. Tedy na Novodvorskou do Plazy. Je to kousek a velikost pro mě tak akorát (já prostě ve všech větších obchodních centrech skoro vždycky zabloudim:o) a vůbec to množství obchodů a lidí už je na mě moc)

Vběhli jsme tedy rychle do vybraného obchodu. Já okoukla nabídku, za pomoci Marka vybrala pár hadříku a zapadla do kabinky vše řádně ozkoušet. Marek v tu chvíli přebral dozor nad drobotinou snažící se splynout se stojany s oblečením (každou pikosekundu s jiným). To ovšem nebyl jeho jediný úkol. Krom dětí měl na starosti další výběr (má mnohem lepší vkus a odhad jak já) a případné vyměňování či vracení mnou již vyzkoušených věcí.

Protože jsem člověk extrémně stydlivý, vybrala jsem si krajní kabinku, co nejdál od těch obsazených zkoušejícími zákazníky. Pečlivě zahrnula závěs a začala se postupně soukat do ukázek dnešní módy. Po chvilce se jsem v těsné blízkosti zaslechla hlasy. Krom švitořivých ženských tónů, byly slyšet i dva hlasy mužské. Došlo mi, že se někdo usídlil přímo v protější kabince a má s sebou tak trochu větší množství poradců.

Ve chvíli, kdy poněkud neplánovaně došlo na zkoušku podprsenek, jsem závěs zahrnula tak pečlivě, že by ani mravenčí miminko neproklouzlo. No a samozřejmě, že přesně ve chvíli mé největší svlečenosti se závěs prudce odhrnul a za ním stojící Otík s vyvalenýma očima svým nezaměnitelným a velmi hlasitým hláskem prohlásil: ,,mamíííííí, co to dělááááš? Ty jsi celá nahatáááá?)

Tak si říkám, že příště raději zase skončím v tom knihkupectví...:o)


čtvrtek 14. června 2012

Petice proti novele stavebního zákona

Zítra se bude v parlamentu hlasovat o novele stavebního zákona. A tato novela zakazuje účast občanských sdružení ve správních řízení...

Elektronická petice a další informace jsou zde: http://arnika.org/petice-nenechme-se-vybagrovat 

Budu ráda, když se připojíte, či rozšíříte odkaz. Díky.

úterý 12. června 2012

Na všem špatném...

...je něco dobrého!

Opakuji si poslední dobou stále dokola. Snažím se vidět vždy tu lepší stránku věci (no, né že by mi to nějak zvlášť šlo).

Borelioza je něco co mě dost děsí. Před lety, když ji měla mamka, jsem prolezla internet horem dolem, abych se něco dozvěděla. Nedávno jsem to samé provedla poté, co byla tahle nemoc diagnostikována kamarádce. Momentálně se stránkám s tématem lymské boreliozy vyhejbám velikánskym obloukem. Z hlavy se snažim vytěsnit všechny ty hrůzné případy o kterých jsem se buďto kdysi dočetla, nebo mě o nich v posledních dvou dnech nezapomene mé okolí informovat (díky:o))

Můj případ bude prostě bez komplikací. Podchytilo se to včas. Antibiotika už beru. Hylak na obnovu střevní mikroflóry do sebe taky hážu. Takže všechno bude v pohodě. A šmitec! Nic jiného si nepřipouštim!!!

A co si z toho vzít za to dobré? Antibiotika (stejně jako moje ostatní prášky:o)) se mají brát po jídle. Což je, zejména ráno, můj velký kámen úrazu. Ale už mám vyzkoušeno, že pokud tuto podmínku nedodržim, udělá se mi opravdu hodně nevolno. Takže poctivě snídám a vůbec se učim dodržovat nějakou tu pravidelnost ve stravování. Nakonec díky tomu ještě opravdu rozkvetu ve zdravého a silného jedince!

Dodatek: Paní doktorka říkala, ať už si toho fleku nevšímám, ale když on se mi okometricky pořád zvětšuje!!!! (Prý se může i různě stěhovat. Tak to teda ne! S tím nesouhlasím, a zakazuji to!)
Dodatek 2: zjišťuju, že tuhle nemoc má dneska každej druhej, že já taky nikdy nemůžu v ničem zůstat pozadu, kruciš!
Dodatek 3: Ano já vím, po třicítce už jde všechno rychle...:o)

pondělí 11. června 2012

A výhercem se stává...

...borelióza!!!
Pořád jsem paní doktorce nutila myšlenku, že to je jenom nějakej štípanec či něco podobného. Nenechala se ukecat, a tak jsem hrdým majitelem další hromady krabiček s léky. Budu muset koupit novou lékárničku, páč do tý naší už se to prostě nevejde:o)


sobota 9. června 2012

A už kvetu...


Myslela jsem, že je to otlak...není! Boreliozu jsem zamítla, tu prostě nechci. Na růži nemám příznaky. Tak jsem se rozhodla, že je to štípanec...a nebo reakce mého těla na moje psychické rozhodnutí o rozkvětu:o) Když kvést, tak pořádně a ve všech směrech, to dá přece rozum!

čtvrtek 7. června 2012

30

V úterý jsem uzavřela třetí dekádu svého života. Ke svým slavným kulatinám jsem se doplazila jako troska, fakt už jsem jenom čekala, kdy mi ty bolavý části těla začnou odpadávat:o) Aby toho nebylo málo, přibrala jsem si ještě jakousi alergii, které mi vyvolávala stavy doposud nepoznané. A tak jsem trávila několik nocí s hlavou vystrčenou z okna a snažící se alespoň trochu nadechnout. Naše rodinná lékárnička se začala až podezřele moc plnit léky pouze pro mojí potřebu. (Již dříve jsem si chodila popovídat s místními staroušky před jejich domov důchodců. Zatímco tenkrát jsme rozebírali prostě život, nyní bych se mezi ně mohla zapojit s přepočítáváním různých prášků...jistě bych nebyla o mnoho pozadu.)

A pak přišlo úterý, den mých třicátých narozenin, den kdy se stal zázrak. Zazvonil telefon a já se dozvěděla zprávu, která s největší pravděpodobností změní můj život (rozepíšu se až to bude 100% jisté, což zatím přece jenom ještě není, ještě tam to jedno procento chybí). A já se rozhodla, že dost bylo fňukání, foukání si na různé bolístky a hekání jak jsem unavená a totálně vyčerpaná. Je mi třicet a je nejvyšší čas začít rozkvétat!!! Příští narozeniny chci oslavit jako krásná a silná růže a ne jako nezalevanej a nehnojenej pahýl!

A to si tak nějak dovolim popřát nám všem. Ať v budoucnu rozkvétáme na těle i na duši...a ať máme stále o čem psát a to zejména v humorném tónu.

úterý 15. května 2012

Lázně

Zhruba dvakrát do roka naložím potomky do auta a jedu na víkend do lázní. Jedná se o lázně zcela soukromé a jedinečné. Jde totiž o návštěvu mé velmi dobré kamarádky, která na vše živé ve svém okolí působí jako balzám na duši.
Vždy se vrátím domů šťastná a spokojená, plná elánu a pozitivní energie. A někdy mě zážitky z výborného víkendu doženou i po roce:o)
Jako třeba teď:
Myslím, že je na první pohled jasné, že mé soukromé lázně na mě působí opravdu naprosto blahodárně:o)

pondělí 14. května 2012

Rychlá

To si to takhle spokojeně vykračuju po Braníku, kolem mě pobíhají naše dvě nejmladší dítka, u ucha mám telefon s příjemným hlasem mojí maminky, když tu padne moje oko na postavu ležící za autem na kraji silnice.

Ležel tam. Mladík tak okolo třiceti let. Pohled nepřítomný. Za hlavou kaluž krve. A nad ním se skláněla maminka od nás ze školky. Ostatní chodili okolo a dělali, že nic nevidí a nebo se zastavili, aby prohodili pár slov o tom, že je to místní opilec a ať ho necháme bejt.

Jenže! I opilec je člověk a může vykrvácet. Zavolala jsem tedy rychlou. Do telefonu jsem se přiznala, že nepoznám, zda má ten nepřítomný výraz z důvodu úrazu či zda je opitý. V každém případě na nás vůbec nereagoval.

Sanitka přijela celkem rychle (mladík se mezitím začal probírat, přihnalo se pár dalších opilců a začali ho zvedat...no příjemné to nebylo). A...začalo čoromoro. Posádka sanitního vozu začala vykřikovat, že to je zase tenhle, že ho ještě zmlátěj, že je to feťák co se vozí několikrát týdně a my daňový poplatníci mu ty výlety platíme. Rovnou volali do nemocnice, že teda nikoho nedovezou (aniž by nejprve dotyčného ošetřili). Začala jsem koktat, že když vidím zraněného člověka, tak se mu samozřejmě snažím pomoc. Pán ze sanitky se zarazil, koukl na mě souhlasně přikývl! Nakonec mi i poděkoval! (Přiznávám, že jsem rychle běžela do vedlejší cukrárny umýt si ruce mýdlem...nějak jsem přece jenom dostala strach)

A tak jsem se snažila pomoci bližnímu svému, ale nakonec jsem z toho měla pocit celkem rozporuplný. Chápu pány ze sanitky, že je netěší věnovat svůj čas a péči někomu, kdo si sám ničí své zdraví a svůj život a ke komu s vysokou pravděpodobností pojedou za pár dní znovu. Je mi jasný, že se jim nelíbilo, že budou muset ošetřit člověka, který se s nimi pere (ano probral se a k ošetřování se moc neměl). Ale já opravdu nemohla udělat nic jiného než je zavolat. V tomto mám svědomí čisté a raději budu volat milionkrát zbytečně než jednou ne...

S čím se nějak nemůžu srovnat je ten nezájem okolí...nebo jinak. Lidé začali mít zájem až ve chvíli, kdy jsem zavolala záchranku. To se najednou objevilo chytrejch hlav! To bylo najednou řečí, že je to přece opilec (já ho neznám, tak nevím a i kdybych věděla, tu sanitku zavolám) A tohle je přece špatně! Sakra! Takhle to být nemá!

Ještě teď mi z toho je smutno a doufám, že se mi podaří moje děti vychovat tak, aby uměly a hlavně, aby se nestyděly pomoci někomu, kdo to dle jejich názoru bude potřebovat!

Odjezd a odjezd

V neděli už nás čekal jen lehký trénink a odjez domů. Na Bětce už byla znát velká únava. Během ranní školy (děti dělaly každé ráno školní úkoly, než nám pan trenér postavil trať) se rozbrečela nad děsnou prkotinou. Já byla nervní, že se musím vrátit zpátky ke všem těm problémům a povinnostem a tedy i dost protivná...no prostě už to nebylo tak pohodové a klidné. Trénink byl kratší, oběd opět výborný a už nás čekalo jenom rozloučení s panem trenérem a návrat domů.

Cesta probíhala klidně až do doby, kdy jsem zabloudila!!! Už zase! Já ani domů netrefim. Zdá se, že bloudění bude teď mojí častou časovou náplní:o)

Doma mě čekalo zuřivé praní, sušení, žehlení a balení, protože Bětka hned další den ráno odjížděla na školu v přírodě! A kupodivu si s sebou nevezla tašku mokrých věcí na dosušení:o) Stihla jsem to! Dítě naložila do autobusu a jala se těšit na pět dní pouhé dvoudětnosti.



Kost

Třetí a předposlední den soustředění byla na všech zúčastněných (zejména na těch nejmladších) znát značná únava. A tak se pan trenér rozhodl proložit sportovní činnosti kulturním zážitkem. Naložil nás do auta a odvezl na nedaleký hrad Kost.

I já přivítala tuto změnu s radostí. Za prvé mám exkurze do naší historie moc ráda a za druhé se ukázalo, že pan doktor ortoped neni zas tak špatnej, ba naopak, on je to jasnovidec! Mé doposud problematické pravé koleno spalo poklidným spánkem, ovšem to levé se rozhodlo křičet bolestí. Takže poukaz na rehabilitaci levého kolene dostal v tu ránu docela smysl.

Zájemci o prohlídku hradu si mohou vybrat ze dvou okruhů. Prvním je historie rodu Kinských v Čechách, tím druhým středověká mučírna. Došli jsme k závěru, že druhý okruh bude, zejména pro děti, mnohem zajímavější (asi jsme morbidní rodina).

Před zahájením samotné prohlídky jsme ještě stihli rychle okouknout okolí hradu. Děti si za dvacet korun (tedy celé jejich kapesné) vyrazily památeční mince. My dospělí hledali místo z kterého jsou vidět všechny čtyři hrany věže (nenašli jsme). A už se šlo čekat na začátek prohlídky.

Pan průvodce přišel k hradní bráně chvilku po nás a hned od prvopočátku nás všechny naprosto uchvátil. Mluvil, jasně, zřetelně a velmi zajímavě. Neznělo to vůbec jako naučený text pronášený tím mně dost protivným tónem, na který si musíte ze začátku nejprve přivyknout a který znám ze svých dosavadních návštěv našich kulturních památek. Jeho přednes vás naprosto vtáhl do děje. Nejprve nás obeznámil s historií hradu a okolí, s celkovým procesem výstavby a užívání jednotlivých částí. Následně jsme přešli do mučírny (která ovšem na hradě původně nebyla), aby nás obeznámil se všemi stupni trestního práva. Tedy souzení, mučení a trest. Mluvil vesele a zábavně, zapojil návštěvníky do svého přednesu (jednu slečnu např. nacpal do klády...a celý přednes vedl stylem: pokud VÁS odsoudili k bičování pouze bičem, měli jste celkem štěstí, ale pokud se rozhodly bičovat VÁS devíti hlavou kočkou...).

Poslouchajícím se postupně začali protahovat obličeje, pár jich poněkud nepřirozeně zbledlo. Některým se lehce podlomily kolena. Řekla bych, že to nebylo jen tou hrůzou co se děla v době středověku, ale i tím, jak pan průvodce barvitě přednášel o tom co by s námi pan kat prováděl.

Měla jsem trochu obavy, že z toho bude Bětuška špatná a lehce vyděšená. Vůbec ne! Byla neustále v první řadě. O všechno se zajímala, všude chtěla zůstat ještě chvilku, aby si vše zvládla řádně prohlídnout (mučírna byla naštěstí jen menší část prohlídky:o))

Prohlídka uspokojila nejen zájemce o historii a návštěvníky s morbidní povahou, ale i milovníky českých pohádek. Na tomto hradu se totiž natáčelo pár scén z pohádky S čerty nejsou žerty a nedaleko hradu se nachází i mlýn vdovy Máchalové. O jaké konkrétní scény se jedná se dozvíte, pokud se rozhodnete hrad navštívit. Já vám to každopádně velmi doporučuji.

Na závěr jsme se i dozvěděli z kterého že místa jsou vidět ony čtyři hrany hradní věže (hledali jsme úplně na druhé straně:o))

Cestou zpátky jsme stihli i lehký trénink a večer dlouhé povídání nás dospělých (cha, přes den jsem byla zařazena jako dítko, večer jsem se stávala dospělou a místo zmrzliny mi bylo nabídnuto víno). Už teď se těším na další soustředění. Škoda jen, že bude zase až za rok.


Dodatek: a hádejte kdo si na tento výlet zapomněl vzít foťák?


neděle 13. května 2012

Jako v ráji...

...jsem se cítila po celou dobu soustředění.

Výběr ubytování se velmi vydařil. Chatová osada Junior plus byla příjemná. Sportovní vybavení naprosto ideální (jen to moje nezbedné dítě se okamžitě jalo drásati se na horolezeckou stěnu, samozřejmě bez jištění)  V celé osadě je velké množství stromků a křovisek, což zmenšuje rozlehlý prostor a vytváří dostatek soukromí.    Chatičky různých velikostí mají ženská jména. Naše se jmenovala Verunka a byla hned vedle Janinky:o) a taky celkem nedaleko od jídelny, tedy od hlavního zdroje často nevšedních, zajímavých a hlavně velmi chutných jídel. (Např. pánev o průměru jednoho metru! naplněná směsí rýže, zeleniny a kusů pečeného kuřete mi na první pohled vyrazila dech a na druhý mě uvedla do chuťového ráje)

Vedení chatové osady pocházelo původně z Ruska, což je s největší pravděpodobností nejjasnější vysvětlení toho, proč jsem po ujištění paní vedoucí, že teče krásně teplá voda, sténala ve sprše zimou pod vodou jen lehce vlažnou:o) Naštěstí byl v koupelně zapnutý přímotop a u každého umyvadla fén, takže jsem se zahřála celkem rychle. Další zajímavostí byly malé kabinky s toaletami u kterých se dveře otvíraly dovnitř a jen těsně míjely záchodovou mísu. Jak se na toto místo má vejít v době otvírání či zavírání i uživatel mi bylo zprvu záhadou, později jsem přišla na lehce gymnastický úkon, kterým jsem problém vyřešila:o)

To byly ovšem jediné drobné nedostatky celého pobytu. Aspoň jsme to měli poněkud dobrodružnější.

Co se samotného sportu týče, byla jsem zařazena mezi děti, takže jsem byla opečovávaná ze všech stran. Dokonce jsem si také po sportovních výkonech zasloužila jako odměnu od pana trenéra zmrzlinu:o) Jen tedy sport to není rozhodně vůbec jednoduchý. A ačkoliv jsem se v minulosti mnoho let věnovala klasickému orientačnímu běhu, v ROBu dost plavu:o)

Och, jak to bylo celé příjemné! Žádné stresy, problémy, nic takového. Jen pohoda, příjemné prostředí a atmosféra, pravidelná strava a režim. Bětuška si užívala, že má maminku jen sama pro sebe, já si užívala, že se jí mohu dostatečně věnovat. Škoda, že toto nelze zažít častěji!


Jedu na soustředění!

To se takhle moje maminka rozhodla a přihlásila mého mladšího bratra (12let) a sebe do oddílu rádiového orientačního běhu. A oba tomuto sportu okamžitě propadli. Maminka dokonce přemluvila pana trenéra a ten přijal i naší Bětku, která se tak stala nejmladším členem oddílu v historii. No a protože se jedná o sport velmi zajímavý, rozhodla jsem se to také zkusit. Jenže času je málo, dětí moc, a tak pořád nebylo kdy. Nakonec jsem došla k závěru, že jedinou mojí šancí je plánované a rychle se blížící soustředění.

Již předem to vypadalo na celkem příjemnou dovolenou. Opravdu jsem se těšila. A tak mě ani nepřekvapilo, když se původní plán odjezdu začal komplikovat. Naštěstí se nejednalo o nic závažného a tak stačilo jen lehce pozměnit plány. Místo společného dopoledního odjezdu jsme se rozdělili na dvě skupin. Ta první, ve složení moje maminka, bratr, Bětka a trenér, odjížděla dle původní domluvy. No a já (tedy druhá skupina:o)), jsem nejprve odevzdala nejmladší potomky k babičce, oběhala všechny důležité pochůzky a na soustředění vyrazila až po obědě.

Dle mapy vypadala předpokládaná trasa velmi jednoduše a řidičsky i časově nenáročně. Vyrážela jsem zcela v klidu a bez obav...a výsledkem bylo, že příštích několik hodin bylo možno spatřit naše mondeo zuřivě jezdit sem a tam mezi Mladou Boleslaví a Jičínem! Bloudila jsem opravdu velmi velmi moc. Zuřivé koukání do mapy mi pomohlo jen částečně. Nebýt ochotných domorodců motala bych se v těch místech snad ještě teď. Trasu jsem si prodloužila na víc jak dvojnásobek, ale svůj cíl jsem nakonec nalezla. Sláva!

Jedinou otázkou zůstává jak budu hledat někde v cizím lese malé orienťácké kontrolky, když nejsem schopná bez problému najít ani celou velkou vesnici:o)

sobota 12. května 2012

Ortoobuv

Poslušna lékařského doporučení, vydala jsem se s poukázkou v ruce do obchodu s ortoobuví. Za pultem mě přivítala paní s milým úsměvem, vysvětlila mi co se bude dít a já se uvelebila na židli a jala se čekat.
Tyto chvíle jsou mi vzácné a milé. Mohu vytáhnout učebnici či nějakou knihu a ponořit se do ní, aniž bych se musela obávat, že po mně tři dětské hlásky budou v tu chvíli něco chtít.
I tentokrát jsem vytáhla učebnici a jala se vtloukat do své zabedněné hlavy nějaká ta slovíčka. Ovšem nevydrželo mi to dlouho. Mnohem zajímavější bylo pro mě sledovat místní šrumec.
Čekárna spojená s recepcí se začala pomalu a v podstatě nenápadně plnit žadateli na kdejaké to ortoněco. Paní za pultem stále dokola opakoval postup na jejich získání a přitom ji neopustila ani milost ani úsměv. Každému se snažila pomoci a poradit, tak aby to dotyčnému opravdu co nejvíce vyhovovalo. Jak bylo toto prostředí jiné oproti nervózní čekárně a mračící se setře na ortopedii.
Po nějakém čase přišla do obchodu starší paní, která vyděšeně koukala kolik lidí je před ní a že prý pospíchá, musí ještě na nějaké vyšetření. A tak jsem se s ní prohodila. Paní byla spokojená a neustále mi děkovala a já si mohla dál užívat své pozorovací chvilky.
Po nějaké době se z boční chodby vynořil menší energetický pán, popadl papír, zvolal mé jméno a začal se nořit zpět do chodby. Běžela jsem za ním až do malé ordinace, kde jsem se pod jeho bedlivým pohledem bosá několikrát prošla sem a tam. Pak byly mým ctěným nohám udělány obtisky na speciální podložce. Pán pečlivě přečetl zprávu od pana doktora a začal se smát.
,,To je hrozný, oni tady dělaj z latinských slov česká. To se ani nedá číst." Povídá mi.
,,No to víte ono to na ty pacienty působí odborně a vzdělaně, pacient tomu nerozumí a o to přece jde. Ovšem obávám se, že v mém případě už panu doktorovi nepomůže sebevíc odborných výrazů, vzhledem k tomu, že mi předepsal rehabilitaci na levé koleno, poté co jsem za ním přišla s problémy v koleni pravém" odpověděla jsem.
Pán se začal smát a v klidu mi přeložil a vysvětlil celou tu odbornou zprávu. Na nohách mi názorně ukázal, kde mám co špatně a jaké vložky mi proto předepsal. Mluvil zcela věcně, nešlo o žádné plané vykecávání se a já se dozvěděla vše co jsem potřebovala.
A tak jsem si užila mnoho příjemných dopoledních chvil a nejen moje nožky, ale i duše se cítila jako v bavlnce. A pak, že to nejde!

Ortopedie

Mé tělo se závratnou rychlostí blíží k další dekádě svého pobytu na tomto světě. Jenže poslední dobou mám poněkud pocit, že k těm slavným kulatinám nedoběhne v celku. Poločas rozpadu je poněkud kratší než jsem předpokládala a než je mi milo.
Několik měsíců jsem se potýkala s bolavým kolenem. Ne neustále, jen při a po běhu. Naivně jsem důvěřovala samoléčitelským schopnostem svého velmi užívaného kloubu a času. Tedy vždy, když jsem ucítila bolesti naordinovala jsem si klid. Koleno přestalo bolet, já vyběhla, pomalu a opatrně...nakonec jsem našla ideální okruh i harmonogram svých běžeckých pokusů. Nebylo to tolik a tak často jak bych si přála, za to to bylo téměř bezbolestné. Jenže přece jenom mi vadila všechna ta omezení (krom toho přes všechnu snahu jsem začala mít bolesti i bez běhání) a tak jsem se objednala na ortopedii. Stala se ze mě dvou a půl měsíční čekatelka na vyšetření (což je fajn, když vás něco bolí, že).
Během této doby mě přestal bolet velký kloub na pravé noze a začaly mě bolet některé prsty na noze levé. A to natolik, že jsem nemohla pár dní ani chodit.
Nakonec jsem se dočkala správného data a vyrazila k panu doktorovi. Těšila jsem se, že mi vzdělaný pán poradí jak se zbavit bolesti. No a neporadil. Vylíčila jsem své problémy, pan doktor se mi dlouze podíval do očí a prohlásil: no to víte, jednou ten konec přijít musí!
Začala jsem koktat, že si přece jen připadám ještě mladá, a že mám před sebou ještě spoustu sportovních cílů. Například uběhnout půlmaraton.
,,No podívejte se, já jsem mnohem starší než vy a taková bláznovina mě ještě ani nenapadla, natož abych ji praktikoval" Prohlásil pán v bílém plášti.
Asi se snažil být vtipný, ovšem u mě to místo smíchu vyvolalo vztek. Chápu, že se pan doktor setkává každý den s lidmi, kteří mají mnohem závažnější zdravotní problémy než já. Chápu, že mu asi připadá směšný, když se někdo hroutí z toho, že nemůže běhat. Jenže pro mě je běh (a pohyb obecně) prostě důležitý. Je mým největším a celoživotním koníčkem. Běhání je takovou mojí berličkou. Je to jedna z mála věcí, která mi poměrně dobře jde, dělá mi dobře na těle a hlavně na duši. Běhám snad celý svůj dosavadní život. A to celoročně a za každého počasí. Miluju ty okamžiky, kdy krom svého zuřivého a nedostatečného dechu poslouchám ještě kapky drobného deště bubnujícího mi do kapuce, ranní líně se povalující mlhu při barevném podzimu, sluneční pruhy prodírající se skrz vysoké stromy při běhu lesem...nechci se toho všeho vzdát.
Snažím se pochopit pana doktora a jeho projev, jenže bych byla moc ráda, kdyby se zase na oplátku snažil pochopit on mě. Jenže toho se asi nedočkám. Místo toho jsem se dočkala poukazu na rehabilitaci LEVÉHO kolena (na kontrolu jsem přišla s pravým), a na speciální ortopedické vložky (to na ty bolavé prsty).
Můžu jen doufat, že se mé tělo nerozpadne dřív než si najdu jiného nejlépe sportovního ortopeda s lidským přístupem, protože k tomu ,,svému" já už nepůjdu. Pravda, nijak mi neublížil, vyšetřil mě pečlivě, po této stránce je vše v pořádku, ale jak mě může pochopit někdo, pro koho je sport bláznovství?

sobota 28. dubna 2012

PPP

Je to zhruba rok co jsem se smála, že nemůžu nikdy s žádným svým dítětem jít k psychologovi. Co by mi jako řek? No to víte, geny jsou geny, ty člověk klackem neumlátí?

Ale jak už jsem tu psala, dostali jsme doporučení od paní učitelky navštívit s Otíkem pedagogicko-psychologickou poradnu. Tož poslechla jsem a v pátek třináctého šoupla do školky pouze Verču (prvně v životě tam i spala!) a s Otíkem se vydala směr psycholožka.

Synáček byl úžasný. Celou dobu na něm bylo vidět jak si svojí maminku, kterou má zcela výjimečně jen pro sebe, naprosto užívá. Krom toho jsme vystřídali všechny možné druhy MHD, takže k vrcholu jeho blaha jistě scházelo jen velmi málo:o)

Paní psycholožka byla velmi příjemná a já povídala a povídala a povídala...a závěr? ,,On je Otík asi dost po Vás, že?"





1x7, 2x4

Ne nebojte se! To není příklad z matematiky a nikdo vás nebude zkoušet:o) To je souhrn našich dětí. Tedy jinak řečeno: na začátku dubna oslavily naše děti další výročí svého narození. Bětka sedmé, dvojčata čtvrté.
Přípravy byly poněkud zmatené. Chtěla jsem vyzkoušet nový recept na dort...a tak jsem se ještě brzo ráno v den oslav pouštěla do nového dortu, tentokrát dle již osvědčeného receptu, neb můj původní cukrářský výrobek do rána zkameněl:o) Dalším nedostatkem byly poněkud zapomenuté dortové svíčky. A tak se naše potomstvo muselo spokojit s narychlo uplácaným dortem a jednou velkou (vánoční) svíčkou uprostřed...no já vím, jako vzorná hospodyňka jsem se rozhodně neprojevila, ale děti už jsou naštěstí na svojí matku zvyklé a tak jim to bylo celkem jedno a svůj slavný den si řádně užily.




čtvrtek 19. dubna 2012

Komentář

Poslední dobou mi nejdou psát komentáře u ostatních blogařek. Tudíž kopíruji sem....schválně jestli dotyčná pozná, že je to pod její příspěvek:o)

Supéééér!!!!  Taky unikám! Za...tři...dva...jedna...téééééď!!! PS: kdybych se již neozvala bloudím někde po lese se sluchátky na uších. To jest tak, když se někdo v mém věku dá na nový sport:o) PS2: vysvětlení: odjíždím na soustředění s radioorienťákem! Pokud přežiji jistě se pak na svém blogu dosti vyřádím:o) PS3: já se chci taky příště takhle fotit ve vláčku. Prosím prosím, slibuji ,že se přikrčím a nebudu vyčnívat. PS4: už tu fakt nejsem a unikám PS5: sledujte večerní zprávy...pokud tam bude vyhlášeno celostátní pátrání po osobě bloudící po lese, majíc na hlavě ohromná sluchadla a v ruce podivnou věc s velkou anténou, jsem to já!

pondělí 9. dubna 2012

Přání

PŘEJI VŠEM KRÁSNÉ VELIKONOČNÍ PONDĚLÍ!

neděle 8. dubna 2012

NE-RA-DIT!!!

Asi si budu muset vylepit na čelo cedulku: PROSÍM NERADIT!!!!

Momentálně neprocházím úplně jednoduchým životním obdobím. (Vlastně se mi chce na plnou hubu napsat, že jsem v prdeli, ale jsem slušně vychovaná:o))

A tak kamkoliv vlezu, najde se někdo, kdo má potřebu chrlit na mě sice dobře míněné, leč zcela nevyžádané rady. O tom jak mám svůj život žít, co mám dělat, co mi pomůže a jak takovou situaci vyřešil on. Děkuji pěkně. Je opravdu milé, že tolika lidem ležim na srdci, ale svoje rady si strčte za klobouk. Já o ně opravdu nestojim.

Mým hlavním problémem je mé sebevědomí, které sedmiletou rodičovskou dovolenou dostalo natolik na frak, že si zabalilo svůj skrovný batůžek a odešlo jinam a to neznámo kam. Silně pochybuju, že ho vaše rady přesvědčí, aby se vrátilo zpět na adresu svého trvalého bydliště.

Nemyslím si, že bych se po vašich přednáškách měla radši.

Zvláštní je, že přitahuju rady i lidí zcela neznámých. A tak nebylo a není vyjímkou, že se například při čekání na autobus dozvím, že můj kočár na dvojčata je zcela nevhodný, že mám to řvoucí dítě uklidnit, že mám všechny tři naráz vodit za ruku, koupit jim čokoládičku, nasadit chlapečkovi čepici a tak podobně.

Světe div se, nejsem úplný blbeček, který před odchodem z bytu potřebuje poradit, aby si zavázal boty...a tak PROSÍM NERADIT!!!!  

čtvrtek 29. března 2012

Jaro

Z dnešní vycházky jsme si domů donesli: 15 klacků (jeden je větší jak já!), 6 velkých šišek, 4 šnečí ulity, jeden odřený loket a jedno ohromný psí (snad) hovno na botě...miluju jaro!

středa 28. března 2012

Učím se, učím.

28. březen je dnem výročí narození J.A. Komenského.

V posledních letech se snažím každý rok naučit něčemu novému. V minulosti to bylo např. řízení auta či háčkování (nevím co bylo těžší:o)). Letos se ze mě stala jazyková samoučka. Vybrala jsem si jazyk mému srdci milý a uším příjemný.

Jenže to, že se mi něco líbí ještě neznamená, že to přijme i můj mozek. Mám pocit, že si kolem sebe postavil velmi pevnou a vysokou zeď. A aby to nebylo málo, tak na jejím vrcholu sedí pan správce s koštětem. 

A tak se každý den snažím přehodit alespoň nějaká ta cizí slovíčka přes tu ohromnou hradbu. Pomáhám jim dostat se nahoru. Popostrkávám je, sbírám, když spadnou a vracím zase co nejvýš...a když už se nějakému odvážlivci podaří zdolat vrchol, přiběhne osůbka v modrých montérkách a ohromným koštětem v ruce a zase ho smete dolů.

Proč to dělá? Určitě ne proto, že už by byly všechny šuplíky co má na starosti plné. Možná nechce mít kolem sebe tolik novinek, možná nerad uklízí, či má rád prázdné kouty. Nevím. Ale nechci ho tam!!! Nevím kde se tam vzal ani jak se ho zbavit. Klidně bych ho propustila, vykopla, prodala, ale drží se vršku té zdi jak klíště. 

A tak se snažím tu zeď překonat, nejlépe rozbořit. Bombarduji ji výbušninami v podobě slovíček, gramatiky...ale i např. morseovkou,  názvy kytek, souhvězdí a uzlů (už jsem zmínila, že naše nejstarší chodí do skauta?) a pod. Vše je marné. Zeď je pevná a panáček pracovitý.

Dnešní den je výročím narození J.A. Komenského. Zajímalo by mě, zda by mi on dokázal poradit jak ten svůj boj alespoň částečně vyhrát.

Přemýšlím...

nad tím už několik dní.

Nelíbí se mi nárůst návštěvníků mého blogu. Nelíbí se mi ten důvod...

Sedím tu nad tím už takovou dobu. Vždy něco napíšu a pak smažu. Nevím co dodat. Snad jen, že jsem myslela, že se to číslo bude zmenšovat rychleji. Asi jsem málo trpělivá. 

úterý 27. března 2012

Je nutné být originální?

Odkaz na tuhle verzi mé oblíbené písně mi kdysi poslala kamarádka se slovy: je úžasný jak jeden člověk dokáže dobře zahrát to, na co jiní potřebují celou kapelu...
Většinou tvrdím, že originál je originál, ale v tomto případě se absolutně nejsem schopná rozhodnou, která verze se mi líbí víc.
Dnes ráno jsem učinila krok ke změně ve svém životě...nejedná se o krok originální ani převratný, ale i tak věřím, že je tím správným směrem.
Tak mi prosím držte palce!

pondělí 26. března 2012

Jarní neděle

Krásnou jarní neděli jsme využili k výletování...Bětka se skautem a zbytek rodiny doprovodil tatínka na ryby (já vím, že maj rybáři rádi klid...ale takovou nespravedlnost jsem prostě nemohla dopustit...štěstí, že můj koníček je běh, při tom mě rodina doprovázet nemůže:o))

A tak zatímco Marek lamentoval, že neberou, já popadla děti a šli jsme se projít kousek podél potoka. Po pár krocích jsem došla k závěru, že ty ryby nejsou rozhodně hloupé...chytat se smí od ústí po mostek...v tomto úseku bylo rybuprázdno, zatímco za mostkem bylo v potoce víc ryb než vody (něco takového jsem v životě neviděla). Samozřejmě jsem to Markovi musela hned zcela škodolibě zavolat:o) 

Pomstil se mi záhy...představte si lávku v podobě dvou nepříliš širokých klád podivné kvality, na tom jedna dospělá osoba držící jedno dítko před sebou a druhé za sebou...telefon se trefil naprosto přesně, když jsme byli uprostřed.

Lávku jsme zdárně překonali, vyškrabali se na kopec a začli se povalovat po lese...největší zábavou bylo sáňkování, tedy ježdění po zadku dolů z kopce zasypanýho listím (mě tak baví ty dětský nápady!)

Zkusila jsem i pár fotek.

Ale vyfotit kloudně Otíka je nad veškeré moje síly. Tady taky fotí:

A takhle vypadá většina fotek s naším synem:o) Aneb Otíku neodcházej nikam!

Mamíííí, tady je Veunka, kuk!

Bětka si svůj výlet taky moc užila, takže za nás byla neděle celkem vydařená.

Rozloučení

Šla jsem tam, protože to, že někoho znám jen virtuálně můj cit k němu nijak neomezuje.

Cestou tam jsem měla sevřený žaludek...domů jsem odcházela klidná, vyrovnaná a krásná slova paní farářky mi zněla hlavou.

Děkuji.

pátek 23. března 2012

Vlasy

Jsou to jen vlasy...jsou to jen vlasy...jsou to jen vlasy...

Ne nejsou!

Před nějakou dobou se Verunka sama ostříhala. Paní kadeřnice dělala co mohla, ale pár zoubků prostě musela nechat. Ty by totiž šly zarovnat jedině strojkem. Verunce rostou vlásky nesmírně pomalu. Teprve minulý týden se mi podařilo učesat jí na hlavě dva culíky. Hurá! A jak jí to slušelo! A ještě k tomu jí zářily oči štěstím. Vypadala naprosto úžasně.

Tenhle týden byla Verunka u babičky. Těšila jsem se, že až se vrátí, zajdeme ke kadeřnici, ta zarovná poslední zuby a já budu mít krásnou holčičku s rovnou ofinou a dvěma culíky. Hurá!

Jenže babička měla jinej názor. Místo krásné holčičky mi vrátila oškubaného kluka se slovy: ona ty vlasy měla strašně špatně ostříhaný, tak jsem to napravila! (Jak mohla!!! Jak mohla rozhodnout bez mého vědomí o tom jak bude vypadat moje dcera!  Proč?)

Začla jsem se bránit, vysvětlovat, že tohle teda dělat nemusela...ale děda se své ženy zastal natolik, že už jsem se nedostala vůbec ke slovu. Krom toho se děti rozutekly a já tedy neměla čas na dohadování. Musela jsem chytat potomky a hlídat, aby nevběhli pod auto.

Nějak se s tim nemůžu srovnat...tak snad to ještě přijde (zatim jsem zcela srabácky narvala Verče na hlavu šátek, nemůžu se na ní, chuděru mojí, ani pořádně podívat).

Jarní cvrnknutí

Letošní jarní cvrnknutí se konalo na školní zahradě. Bětce cvrnkání do kuliček nešlo, vypadla hned v prvním kole. Ale za to skákání přes lano, to bylo její!

středa 21. března 2012

Milá Majdo...

....ta včerejší zpráva mě opravdu silně zasáhla. Bylo to tak nečekané, tak silné.
Najednou jsem přes slzy neviděla, nemohla jsem dýchat, bolelo mě na hrudi. Chtěla jsem tvojí rodině poslat hodně sil, a dokázala jsem ze sebe vyplodit jen pár nesouvislých vět. Představ si, že jsem si dokonce až později všimla, že jsem je ani neoslovila! Připadalo mi, jako bych je měla před sebou. Chtěla jsem přiložit obrázek, ale nedokázala jsem vybrat ten správný.
V noci jsem sledovala mihotavé obrazce, které vysílala na naše zdi svíčka zapálená pro tebe. Přemýšlela jsem nad vším co jsi měla ještě před sebou...a pak jsem začala naopak vzpomínat. Na spoustu tvých zážitků, o kterých vím díky blogu tvojí maminky. Na vtipné hlášky. Na fotku, na které ti dává Martina napít. Na to jak jsi Ty, která nemáš o mé existenci ani tušení, dokázala ovlivnit můj život. Díky Tobě jsem si začala víc všímat, víc přemýšlet.
Začala jsem si všímat míst, kde mají bezbariérový přístup (a občas mě překvapilo co všechno se považuje za bezbariérové). Nájezdů na chodník. Výtahů pro vozíčkáře. Zda má na různé kulturní akce doprovod vstup zdarma... (jednou jsem dokonce na jednom úřadě měřila šířku dveří do kanceláře:o)) Jak se chovají lidé například v tramvaji, když dovnitř vjíždí někdo na vozíku (a skoro vždy jsem byla šokovaná, že nemají potřebu uhnout, přitom je to přece taková samozřejmost).
Začala jsem přemýšlet nad tím jak může vozíčkář překonat tu spoustu překážek, které v našem městě jsou. Když je rozkopaný chodník a před ním cedule přejděte na druhou stranu, hned jsem přemýšlela, jestli by ten přechod zvládl i vozík (většinou ne, protože na druhé straně není jak na chodník najet)... Jak se jim žije. Jak se k nim společnost chová a jak je vnímá.
Začala jsem zdravit pána na vozíku, kterého poměrně často potkávám. Občas prohodíme i pár vět. Ano přiznávám, že dřív jsem viděla víc ten vozík než jeho. Nyní je tomu naopak.
Vzpomínám jak jsem jednou já, která se tak stydím promluvit na veřejnosti, organizovala lidi v autobuse, který byl sice nízkopodlažní, ale nájezd se nedal vyklopit, takže pán na vozíku se neměl jak dostat dovnitř. Tak jsem oslovila několik mužů, rozhodnutá prostě popadnout vozík a vnést ho dovnitř. Pán vypadal tak křehce, vozík taky nebyl nijak mohutný...a jé, jak mě ta tíha překvapila!
Milá Majdo, Tys mi otevřela oči, srdce i mysl! Děkuji.
Jsem moc ráda, že jsem Tě díky blogu tvojí maminky mohla poznat. Že jsem s tebou a tvojí rodinou mohla prožívat Vaše zážitky. Ty veselé i ty nahořklé. Moje svíčka za tebe pomalu dohořívá. Ty však v mém srdci zůstaneš navždy!
Sbohem.

úterý 20. března 2012

Nemám slov...

...nemůžu tomu uvěřit. Nevím co říct.

Zmůžu se jen na otřepanou frázi: Upřímnou soustrast!

A na zapálení svíčky.

Je mi to tak líto. Brečim. Nabídla bych rameno na vyplakání, ale vlastně se ani neznáme. A přesto mám pocit, že jsme dobrými přáteli. Mám Vás ráda.

Držte se. Dýchejte.

Hodně sil celé rodině!

pátek 16. března 2012

Zásek

Mám zásek!

Celý dny se bavím tím, že obhlížím inzeráty nabízející práci. Vymýšlím motivační dopisy, rozesílám životopisy.

A každý večer a část noci si pak tajně utírám slzy sebelítosti do polštáře a spílám přírodě jak mohla vytvořit tak marného a neschopného člověka jako jsem já. Člověka, který nikomu z potencionálních zaměstanavatelů nestojí ani za odpověď. Natož za pozvání k pohovoru.

Od včera mám prostě zásek. Nemám sílu znovu a znovu prohlížet inzeráty. Už nevím co psát do motivačního dopisu (už i ty poslední jsem poněkud odflákla, přiznávám).

Jsem marná a zaseknutá!

čtvrtek 15. března 2012

Rozhovor...

...mezi Bětkou a jejím spolužákem Honzou:

H: A jak jsou vlastně staří ti tvoji sourozenci:

B: A můžu ti to říct anglicky? Já totiž neumim r s háčkem!

A když už jsem u toho, připomíná mi to trochu ještě jeden dnešní rozhovor. Tentokrát mezi mnou a Markem:

Já: Bětka má zítra ráno před školou očkování. Vezmeš ji tam ty nebo já?

Marek po mně hodil pouze nechápavý pohled.

Snažím se to tedy lépe vysvětlit: Bětka má zítra ráno před vyučováním očkování. Budeš v práci nebo ji tam vezmeš? Já si nejsem jistá jak bych to udělala.

Marek: A proč má očkování před školou? Proč ho nemá u doktorky v ordinaci?

(Smála jsem se až do doby, než mi oznámil, že je samozřejmě tou dobou v práci:o))

Jedno dopoledne

Jsem unavená, unavená, unavená!

Potřebovala jsem si něco najít na internetu. Tak jsem zasedla k počítači, našla příslušnou vyhledávací internetovou stránku...a...a sedim...a koukám...a nevim!!!! Nevim co mi to před deseti vteřinami proběhlo hlavou za myšlenku! Vim jen, že to běželo opravdu hodně rychle a nezanechalo to žádnou stopu. Co jen jsem to mohla tak strašně nutně potřebovat najít?

No nic, je asi na čase dát si kafe! Jdu do kuchyně, otevřu skříňku...a...a koukám! Co jsem to chtěla? NEVIM!!!

Ale pozor! Vzpomínám si co jsem potřebovala na tom internetu, takže opouštím kuchyňskou skříňku  a vracím se k počítači. Do vyhledávače zadávám klíčové slovo. Ha! Tu kávu jsem si přece chtěla dát! Rychle se vracím do kuchyně! Dávám vařit vodu. Sypu kafe do...ehm...omylem sypu kafe do odstaveného dětského hrníčku s čajem! Napravuji. Voda ještě není uvařená, takže opět zasedám k počítači a hledám.

Po čase jdu do kuchyně a zapínám konvici s již vychladlou vodou.

Nacházím na počítači co jsem hledala. Pečlivě procházím všechny zjištěné informace.

Zalévám si kafe vodou a doufám, že je ještě dostatečně teplá.  Kupodivu nezapomínám přilejt mléko. S připraveným nápojem opět zasedám k počítači. Mám informace i telefonní číslo. Beru do ruky telefon...a...a opět ho pokládám. Já vlastně nevim, co do něj říct. 

A o co jde? Pani učitelky si začly stěžovat na chování našeho Otíka. Řekla jsem jim, že jsem si vědoma toho, že se Otík takto chová a jestli mi tedy dokáží poradit co mám dělat, abych pokud možno vše napravila. A tak mi naše hlavní pani učitelka velmi zaobaleně a opatrně oznámila, že se ke svému synovi neumim chovat, že je naprosto evidentní, že vzah mezi náma neni v pořádku a ať kontaktuju dětského psychologa, který nám oběma pomůže. Přidala několik dalších rad, se kterými já ovšem nesouhlasim. Přece jenom si troufám tvrdit, že už trochu vim co a jak Otík potřebuje a co si k němu můžu dovolit a co ne.  A ačkoliv je pani učitalka pedagog zkušený a já si jí velmi vážím (a obdivuji jak je z ní cítit radost z práce, kterou dělá...což je dle mého názoru opravdu velmi důležité), nejsem nějak schopna skousnout radu začínající větou: já jsem teď v jednom časopise četla velmi zajímavý článek...ano já jsem taky četla spoustu zajímavých všeobecných článků. Kdysi. Teď už to nedělám!

Jsem máma! A každá máma má SVŮJ  instinkt, rozum, přístup a vztah ke svému dítěti. Ano, někdy to tak úplně nestačí (přiznávám, že myšlenka na dětského psychologa mi v hlavě leží už nějakou dobu). Někdy je třeba lehké (nebo i větší) popostrčení od odborníka. Ale nějak nevidím důvod proč se řídit radami článku, který napsal někdo, kdo mého syna v životě neviděl, a ještě ho četl někdo jiný než já. No a taky připouštim, že už začínám mít averzi na věty začínající slovy: já jsem četla, že...

Tak ráda bych zase někdy slyšela slova: já si MYSLÍM,  že...

No a tak prostě....prostě...co já jsem to vlastně chtěla? Aha! Telefonovat...tak jdu na to.

................................

Dodatek...už chápete proč nic nestíhám? Když i jedno blbé objednání k dr. mi zabere půl dne? A to si můžu milionkrát říkat, že se zlepšim! (Bych řekla, že toho psychloga potřebuju víc já než Otík)