Jako mladší jsem byla vždycky svá (tedy aspoň jsem si to tak nějak myslela).
Jako mladší jsem se strašně bála, že ze mě bude obyčejná šedá myš. Tvář zapadlá v davu, kterou když nevidíš, tak si na ní nevzpomeneš.
Jako mladší jsem věděla, že nikdy nevyniknu šarmem a inteligencí, a tak jsem se rozhodla pro trochu jiné oblečení, vlastní názory a upřímnost. Pro vlastní svět a cestu.
Jako starší bych strašně ráda byla šedou myší. Chci být nenápadná. Bez tváře. Nevyčnívat.
Že se mi to opravdu daří, jsem se přesvědčila včera:
Od pondělí chodí Bětka do nové školy. Takové velké, sídlištní, plné lidí. Takové, kde se člověk snadno ztratí. Takové, do které se musí dojíždět pár stanic autobusem. Což mě trochu děsí, a tak Bětku zatím poctivě vyzvedávám (zatím co ona pořád křičí, že ty dvě stanice přece zvládne sama:))
No a včera cestou do školy mě v autobusu oslovil cizí pán. Komentoval mé oblečení. Konkrétně tedy klobouk, který jsem si v poslední době zamilovala.
Před školou jsem musela nějakou tu chvilku počkat, než se děťátka naobědvají. Tak si tam v klidu sedim, čtu si...v tom se otevřou školní dveře, v nich stojí školnicí a volá: Tak kde jsem to viděla maminku tý Bětky! Bětka je hotová, může jít domů!
Nejen já, ale i Bětka je vyloženě nenápadná.
Cestou ze školy mě oslovil cizí pán. Opět. Jen tentokrát byl jiný a nekomentoval přímo mě, ale pouze knihu, kterou jsem se v busu četla.
Ano, jsem opravdu nenápadný tvor!!! A já bych při tom tááák chtěla být obyčejnou šedou myškou.
před 7 hodinami
0 komentářů:
Okomentovat