Poslední školní den se sluší pedagogovi poděkovat za péči, kterou vašemu potomkovi celý rok věnoval. A tak se ráno před školní budovou začnou houfovat slavnostně oblečení žáčci a snad každý drží v ruce kytici. Je to takový poslední domácí úkol, ovšem tentokrát pro učitele...ten totiž po odchodu z práce musí řešit zapeklitou otázku: co či kam s tím? Co s milionem kytek, jak je pobrat a kam je dát? Někteří to řeší návštěvou domova důchodců, nemocnic či hřbitova...

Několik dní jsem si lámala hlavu s tím, jak naší Bětku z toho kytice nesoucího stáda vyčlenit. Jenže hlava jakoby všem nápadům uzavřela dveře. Moc se mi jich dovnitř nedostalo a ty kterým se to povedlo jsem musela z různých důvodů zavrhnout. Nedalo se nic dělat. Musela jsem si přiznat, že i moje dcera ponese poslední den do školy kytku a bombonieru.

A tak jsem se to pokusila alespoň pozměnit. Akce bomboniera měla být změněna na nějakou pěknou plechovou krabičku naplněnou pralinkami různých tvarů a chutí. Navštívila jsme tedy Pralinky na Národní...a tak dlouho si nemohla z velkého množství dobrot vybrat, až jsem bafla již předpřipravenou normální krabičku a šla. Co je uvnitř mi jest poněkud neznámo.

Místo kytky jsem koupila ananas. Na jeho maskování za květinu padlo několik návrhů. Nakonec Bětka namalovala kytičky a motýlky a ty jsem jednoduše přicvakla sešívačkou. Problém byl jak zamaskovat spodek. Květináč patřičných rozměrů jsem doma nenašla a tak jsem si musela vypomoci balícím papírem. Vyrazila jsme tedy do papírnictví pro JEDNOBAREVNÝ papír a donesla domů rozkvetlou louku:o) (Ještě štěstí, že se můžu vymluvit na extrémní únavu způsobenou kombinací konec školního roku-tři děti-práce-borelioza-antibiotika! Ono to, že jsem prostě blbá a nerozhodná by tak nevyznělo:o)) Zabalení ananasu do papíru poskládaného na harmoniku, považuji za svůj největší rukodělný triumf! Pravda, nakonec jsem ho přivázala mašlí (nemám ráda mašle:o))

Po takovémto výkonu jsem odpadla vyčerpáním:o) Čehož využila Bětka ke svému výtvarnému vyřádění a paní učitelce ještě zcela sama namalovala a napsala přáníčko!

Výsledná sestava vypadala takto:

Původní myšlenka byla tedy poněkud jiná, ale i tak doufám, že se paní učitelka tvářila poněkud nadšeněji, než naše nejstarší dcera při focení se svým prvním vysvědčením:

PS: na úpravy fotografií nemá momentálně autor kapacity. Doporučuji tedy čtenáři nechť použije svou fantazii a úpravy si představí...jistě z toho vznikne velmi zajímavá fotka.

Nákupy

Je-li někdo tolik let ošklivou ropuchou jako já, nestačí mu k proměně ve spanilou princeznu ani milion polibků krásného prince. A tak musí v takovém případě nastoupit jiné, poněkud realističtější, zbraně. Tedy peníze a jejich způsob použití. Plastická operace, která by v mém případě byla nejvhodnější, je přece jenom nad naše finanční možnosti a tak nezbejvá než věřit, že šaty opravdu dělají člověka, a vyrazit na nákupy. V této oblasti lidského života jsem ovšem zcela nemožná a nepoužitelná. Koupit nějaký pěkný hadřík dětem, manželovi, babičce, tetičce, kamarádce...to bych ještě zvládla. Ale sobě! Ani náhodou. Vždycky skončím ve sportu a nebo v knihkupectví (většinou v obojím).
Potřebuji tedy dozor. Nejlépe dozor a sponzora v jednom. Tedy manžela:o) Jsme-li s Markem společně ve stejný čas na jednom místě znamená to, že veškerá naše drobotina je tam též. Což  je samo o sobě dostatečným zdrojem adrenalinu:o)

Jednu takovou návštěvu jsme absolvovali poměrně nedávno. Jezdíme do ,,našeho" obchodního centra. Tedy na Novodvorskou do Plazy. Je to kousek a velikost pro mě tak akorát (já prostě ve všech větších obchodních centrech skoro vždycky zabloudim:o) a vůbec to množství obchodů a lidí už je na mě moc)

Vběhli jsme tedy rychle do vybraného obchodu. Já okoukla nabídku, za pomoci Marka vybrala pár hadříku a zapadla do kabinky vše řádně ozkoušet. Marek v tu chvíli přebral dozor nad drobotinou snažící se splynout se stojany s oblečením (každou pikosekundu s jiným). To ovšem nebyl jeho jediný úkol. Krom dětí měl na starosti další výběr (má mnohem lepší vkus a odhad jak já) a případné vyměňování či vracení mnou již vyzkoušených věcí.

Protože jsem člověk extrémně stydlivý, vybrala jsem si krajní kabinku, co nejdál od těch obsazených zkoušejícími zákazníky. Pečlivě zahrnula závěs a začala se postupně soukat do ukázek dnešní módy. Po chvilce se jsem v těsné blízkosti zaslechla hlasy. Krom švitořivých ženských tónů, byly slyšet i dva hlasy mužské. Došlo mi, že se někdo usídlil přímo v protější kabince a má s sebou tak trochu větší množství poradců.

Ve chvíli, kdy poněkud neplánovaně došlo na zkoušku podprsenek, jsem závěs zahrnula tak pečlivě, že by ani mravenčí miminko neproklouzlo. No a samozřejmě, že přesně ve chvíli mé největší svlečenosti se závěs prudce odhrnul a za ním stojící Otík s vyvalenýma očima svým nezaměnitelným a velmi hlasitým hláskem prohlásil: ,,mamíííííí, co to dělááááš? Ty jsi celá nahatáááá?)

Tak si říkám, že příště raději zase skončím v tom knihkupectví...:o)

Petice proti novele stavebního zákona

Zítra se bude v parlamentu hlasovat o novele stavebního zákona. A tato novela zakazuje účast občanských sdružení ve správních řízení...

Elektronická petice a další informace jsou zde: http://arnika.org/petice-nenechme-se-vybagrovat 

Budu ráda, když se připojíte, či rozšíříte odkaz. Díky.

Na všem špatném...

...je něco dobrého!

Opakuji si poslední dobou stále dokola. Snažím se vidět vždy tu lepší stránku věci (no, né že by mi to nějak zvlášť šlo).

Borelioza je něco co mě dost děsí. Před lety, když ji měla mamka, jsem prolezla internet horem dolem, abych se něco dozvěděla. Nedávno jsem to samé provedla poté, co byla tahle nemoc diagnostikována kamarádce. Momentálně se stránkám s tématem lymské boreliozy vyhejbám velikánskym obloukem. Z hlavy se snažim vytěsnit všechny ty hrůzné případy o kterých jsem se buďto kdysi dočetla, nebo mě o nich v posledních dvou dnech nezapomene mé okolí informovat (díky:o))

Můj případ bude prostě bez komplikací. Podchytilo se to včas. Antibiotika už beru. Hylak na obnovu střevní mikroflóry do sebe taky hážu. Takže všechno bude v pohodě. A šmitec! Nic jiného si nepřipouštim!!!

A co si z toho vzít za to dobré? Antibiotika (stejně jako moje ostatní prášky:o)) se mají brát po jídle. Což je, zejména ráno, můj velký kámen úrazu. Ale už mám vyzkoušeno, že pokud tuto podmínku nedodržim, udělá se mi opravdu hodně nevolno. Takže poctivě snídám a vůbec se učim dodržovat nějakou tu pravidelnost ve stravování. Nakonec díky tomu ještě opravdu rozkvetu ve zdravého a silného jedince!

Dodatek: Paní doktorka říkala, ať už si toho fleku nevšímám, ale když on se mi okometricky pořád zvětšuje!!!! (Prý se může i různě stěhovat. Tak to teda ne! S tím nesouhlasím, a zakazuji to!)
Dodatek 2: zjišťuju, že tuhle nemoc má dneska každej druhej, že já taky nikdy nemůžu v ničem zůstat pozadu, kruciš!
Dodatek 3: Ano já vím, po třicítce už jde všechno rychle...:o)

A výhercem se stává...

...borelióza!!!
Pořád jsem paní doktorce nutila myšlenku, že to je jenom nějakej štípanec či něco podobného. Nenechala se ukecat, a tak jsem hrdým majitelem další hromady krabiček s léky. Budu muset koupit novou lékárničku, páč do tý naší už se to prostě nevejde:o)

A už kvetu...

Myslela jsem, že je to otlak...není! Boreliozu jsem zamítla, tu prostě nechci. Na růži nemám příznaky. Tak jsem se rozhodla, že je to štípanec...a nebo reakce mého těla na moje psychické rozhodnutí o rozkvětu:o) Když kvést, tak pořádně a ve všech směrech, to dá přece rozum!

30

V úterý jsem uzavřela třetí dekádu svého života. Ke svým slavným kulatinám jsem se doplazila jako troska, fakt už jsem jenom čekala, kdy mi ty bolavý části těla začnou odpadávat:o) Aby toho nebylo málo, přibrala jsem si ještě jakousi alergii, které mi vyvolávala stavy doposud nepoznané. A tak jsem trávila několik nocí s hlavou vystrčenou z okna a snažící se alespoň trochu nadechnout. Naše rodinná lékárnička se začala až podezřele moc plnit léky pouze pro mojí potřebu. (Již dříve jsem si chodila popovídat s místními staroušky před jejich domov důchodců. Zatímco tenkrát jsme rozebírali prostě život, nyní bych se mezi ně mohla zapojit s přepočítáváním různých prášků...jistě bych nebyla o mnoho pozadu.)

A pak přišlo úterý, den mých třicátých narozenin, den kdy se stal zázrak. Zazvonil telefon a já se dozvěděla zprávu, která s největší pravděpodobností změní můj život (rozepíšu se až to bude 100% jisté, což zatím přece jenom ještě není, ještě tam to jedno procento chybí). A já se rozhodla, že dost bylo fňukání, foukání si na různé bolístky a hekání jak jsem unavená a totálně vyčerpaná. Je mi třicet a je nejvyšší čas začít rozkvétat!!! Příští narozeniny chci oslavit jako krásná a silná růže a ne jako nezalevanej a nehnojenej pahýl!

A to si tak nějak dovolim popřát nám všem. Ať v budoucnu rozkvétáme na těle i na duši...a ať máme stále o čem psát a to zejména v humorném tónu.