Jako náctiletá středoškolačka jsem chodila s chlapcem, kterého jsem nesmírně milovala. Po vyučování jsem vždy seděla na lavičce před privátem (studovala jsem mimo Prahu) a odpočítávala hodiny, kdy svého přítele opět uvidím (vídali jsme se pouze o víkendu a o prázdninách).
Začátek mého vztahu s Markem byl takový celý zmatený a divoký (tak jasně, já přece nemůžu mít nic normálně, že). Nedávala jsem tomu velké šance. Pocity zamilovanosti byly takové jiné, zvláštní...žádná prvopočáteční bláznivá a šílená zamilovanost, bylo to...bylo to jako bychom spolu byli odjakživa. Jakoby náš vztah začal v půlce. V době, kdy končí prvotní pobláznění a začíná hluboká láska a souznění.
Letos jsme strávili čtrnáctidenní dovolenou na chatě. A vše plynulo v takovém klidu a pohodě (vůbec celkově se můj život v poslední době hodně srovnal a zklidnil) až jsem si najednou začala uvědomovat, že jsem šíleně zamilovaná.
Tento týden jsem sama doma (děti u babičky, Marek pracovně pryč). A protože mě čeká jízda pro Bětku k babičce a pak sportovní soustředění, měla bych svého muže vidět až příští středu. Jenže moje srdce se začalo bouřit a hlava se jala vymýšlet jak to zařídit, abychom se viděli už dnes. Až jsem na to přišla.
A tak tu sedím a počítám hodiny kdy svého milého opět uvidím! Těším se na něj. Jsem šťastná a šíleně zamilovaná! (Jak ta puberťačka:o))
(PS: já prostě všechno důležité ve svém životě beru od druhého konce než normální lidé. A lepší už to zcela jistě nebude:o))
před 4 hodinami
