Seděla jsem v práci u stolu a v ruce obracela poukaz do optiky. Nebyl můj. Patřil Verunce, která od poloviny prázdnin nosí brýlky. Teď jsme ještě dostali za úkol, jí každý den na nějakou dobu zakrývat střídavě jedno očíčko okluzivní náplastí.
Najednou jsem se rozhodla. Když už teda půjdu do optiky, tak se tam nechám změřit a pořídim si nové brýle. Však to furt odkládám, přitom je dost potřebuju.
A tak jsem taky udělala. Ještě ten den dopoledne jsem vložila svůj zrak do pečlivých rukou příjemného mladého optometrika. Byl velmi pečlivý a ještě víc trpělivý (zejména ta druhá vlastnost byla v mém případě opravdu potřebná!)
Když jsem po změření vykoukla z okna s provizorními brýlemi na nose, byla jsem velmi překvapená. Celý svět jako by se rozzářil. Nejen, že byl ostřejší, ale připadal mi i barevnější. Paráda!
Takže tuhle lehčí část máme za sebou! Teď je na řadě ta horší záležitost. Vybrat brýle! Úpěnlivě jsem mladíka prosila ať mě v tom nenechává samotnou! Jsem v těhlech věcech naprosto nepoužitelný tvor. Ochotně přislíbil, že mi s výběrem pomůže. Nejprve otevřel první skříňku se slovy: ,,tady máme výrazné obroučky dle poslední módy."
,,Ahá" odpovídala jsem nahlížejíc do prosklených poliček ,,a něco pro starší byste tu neměl?"
Zatvářil se poněkud překvapeně (byl zhruba mého věku), ale stále ještě s ochotným úsměvem otevřel vedlejší vitrínu a začal mi podávat brýle na vyzkoušení.
Brala jsem opatrně do ruky jemně vypadající umělecká díla a cpala si je postupně na svůj monstrózní ksicht. Mladík se celou dobu snažil o konverzaci. Vyptával se k čemu všemu budu brýle používat. Co dělám ve svém volném čase (jestli potřebuji brýle na sport či do divadla...) zda pracuji s lidmi.
,,Ne, jenom se šutrama!"
,,Jééé! Vy jste geolog?" zeptal se mě s viditelným zájmem.
,,Ne! Já jsem normální....!" Hodila jsem po něm rychlou odpověď a začala si urychleně a hlavně zcela nenápadně třít nasliněnými prsty ohromnou čmouhu od brusiva (z práce), která se mi táhla přes celé čelo a které jsem si všimla až nyní, při pohledu do zrcadla. Jo, cha! Prej normální! ,,ehm....no....normální technik" Dodala jsem raději rychle.
Podal mi další brýle. Strčila jsem obličej asi deset cm před zrcadlo a snažila se něco vykoukat.
,,Znáte tu paní co je vyhlášená prodavačka podprsenek?" Nenechal se mladý pán odradit od konverzace.
,,Hm....jo" Brumlala jsem a snažila se zaostřit na sebe skrz všechny možné nálepky na sklíčkách brýlí.
,,Tak ta má tuhle značku brýlí!" ozvalo se mi za zády téměř triumfálně!
,,Vážně?" otočila jsem se ,,ona dělá i do brýlí?" (cha! a pak někde tvrdim, že jsem normální)
Co se výběru čehokoliv týče, jsem dost tragický případ. U brýlí toto platí dvojnásobně. Mladý pan prodavač to po nějaké době vzdal a zavolal si na mě pomoc:o) To se nakonec vyplatilo. Takže slušné brýle jsme měli za sebou.
Následoval výběr obrouček pro mé zběsilé pobíhání po lese (tedy pro můj milovaný rádiový orientační běh). Zde to bylo o dost jednodušší. Nejlevnější brýle jsou prostě jenom jedny. Ovšem i zde jsem se projevila:o)
,,Tyto brýle jsou na běh ideální, jsou prakticky nezničitelné..."
,,No...to mě ještě neznáte! Já v tom lese furt padám!" skočila jsem optikovi do řeči.
,,Vážně? To je to tak nebezpečný sport?""
,,Hm...no...to ani ne! To spíš já jsem životu nebezpečná. Sobě i okolí!" (A nejen při sportu, že!)
,,Tak na mě jukněte."
Uposlechla jsem jeho výzvu a jukla mu přímo do očí. Měl je celkem pěkný. Modrý. Takový jakoby mozaikovitý...
,,Hm, ty brýle jsou nějaké křivé!" Prohlásil, popadl je do ruky a odběhl.
Náprava se nepodařila. Stále nebyl spokojen a najednou povídá.
,,Jéé, vy máte křivě oči! To ho jsem si do teď nevšiml!"
,,Fááákt? Vyvalila jsem svoje křivule!"
,,Nojo, to levý máte blíž obočí."
,,A jéje! To jsem si zase ve spěchu vytrhala jenom jedno a na to druhý zapomněla!"
Další průběh nákupu byl opravdu rychlý. Za chviličku už jsem odcházela s poukazem na dvoje brýle v kapse. Pan prodavač se ještě naposledy zasnažil:
,,Tak jste spokojená? Vypadáte dost vyděšeně!"
,,Nojo, to víte, s tim už nic nenadělám. To jsem prostě já!" A rychle jsem utekla.
Uff! To byla zase dřina. V práci jsem vyčerpaně padla za stůl...na kterém ležel Verunčin poukaz na okluzory!
