U pobliousů!

V úterý odpoledne jsem na sobě měla neustále přilepenou Verču. Jak jsem se jí pokusila odložit, byl řev. Jak jsem si stoupla, už mě tahala za nohu a snažila se mě posadit, aby mi mohla vylézt na klín. Občas taková je, tak mě nic nenapadlo. Ve středu ráno odjel Marek pracovně mimo republiku a chvíli na to se Verča poblindila. A tak mi došlo, že její včerejší chování nebylo způsobené momentální náladou, ale nemocí. Bylo jí chudince špatně a nevěděla jak mi to říct. 

Včera večer při uspávání si Bětuška postěžovala, že jí bolí bříško. Řekla jsem jí, že je to tím, že se na čarodkách přecpala buřtama a ty jí tam teď tlačej. Stačí, aby usnula, bolest bříška zaspala a ráno už jí bude dobře.

Nestačilo to.  V jedenáct večer se probudila s pláčem. Minutu na to se k ní přidal Otík. Nejdřív jsem si říkala, že ho probudilo Bětčino naříkání, pak mi došlo, že i jemu je špatně.  Došla jsem Bětce pro lavor, aby měla kam zvracet. A než jsem stihla mrknout, Otík blil jak amina a Bětka mu přidržovala lavor. To je panečku velká sestra jak má být.

Noc byla krušná a ráno už bylo špatně i mně. 

Před chvilkou mi přišla od Marka zpráva: za chvilku vyrážíme! Už se ho nemůžu dočkat! Ten bude mít panečku radost až se vrátí domů, do pobliousova:o)

Jennifer

Toník

Kačka

Fotografický workshop:o)

Těžký život branického občana!

Řekla bych, že takhle nějak se teď tváří každý řidič, který se teď snaží projet Braníkem.  Všude se něco staví, něco opravuje, silnice jsou uzavřené, zaterasené, neprůjezdné...a teď si páni řidiči nějak poraďte. 

A auta se tu zmateně motaj, couvaj, otáčej...proto jsem naše autíčko nechala odložené na parkovišti a rozhodla se vrátit se k pohybu člověku nejpřirozenějšímu. Ovšem i jako chodec mám dost problém dostat se tam kam potřebuju. Jako chodec tlačící dvojkočár jsem prostě v háji!

Některý chodníky jsou rozkopaný či uzavřený. Případně se na ně nedá najet, protože před obrubníkem chybí pruh silnice, takže je tam dost hluboký rigol. Chodníky, které zůstali ještě v celku jsou zaterasené velkým množstvím dočasných značek (fakt nevim, proč se tyhle značky nemůžou dávat na silnici, ale musej se cpát na už tak úzkej chodník). 

Ve středu jsem se vydala odevzdat Bětku na aerobik a předat dvojčata mojí mamce. Znamenalo to přejít poměrně velkou křižovatku...no, ono se řekne přejít, jenže kam? Kam,  když chodník na druhé straně je uzavřený a jinam to prostě nejde? Tak jsme si museli zahrát na auto a projet se po silnici! Což o to, široký jsme na to díky kočáru dost, ale dobře mi z toho stejně nebylo.

Já chápu, že všechny ty různé opravy silnic a chodníků, vodovodního a plynového potrubí, rekonstrukce baráků a výstavba nových, že to všechno je důležitý. Jen je toho teďkon prostě moc, a taky už to trvá docela dlouho a já už na to přestávám mít sílu. A co teprve náš místní vozíčkář? Toho jsem neviděla od tý doby co mu zrušili před barákem chodník. Vůbec si nedovedu představit co ten v takové situaci může dělat:(

Jaro!

Venku je naprosto nádherně! Všechno kvete, voní, bzučí...a proto nesedíme doma, ale užíváme si venku jara!

Dva na druhou!

Před lety jsme s Markem došli k závěru, že chceme mít tři děti. Ta představa o počtu dětí se mě držela několik let...ale představa tří těhotenství mi už tak krásná nepřipadala (já prostě radši hraju fotbal než těhotnim, no). A tak jsem došla k jednoduchému závěru: potřebuju dvojčata!!! Ba ne, teď trochu přeháním. Jenom jsem JEDNOU ve srandě prohodila před kamarádkou větu o dvojčatech...a za dva měsíce jsem v rukách žmoulala ultrazvukovou fotku, na které se choulily dva malinkaté tmavší flíčky! 

A těm flíčkům byly minulou sobotu dva roky!

Model(ka)

Nedávno mě Otík překvapil tímto modelem, který si sám vybral i oblékl:

Aby byl jeho převlek za holčičku dokonalý, pokusil se i nalíčit. Použil na to tetovací fixy, které dostala Bětuška k narozeninám. Nenechala jsme se vyvést z míry, protože když jsem fixy kupovala, prostudovala jsem nápisy na krabičce a tak vím, že jsou snadno odstranitelné. Narvala jsem proto Otíka do vany (byl počmáranej úplně všude) a jala se ho velmi pečlivě drhnout. Čekalo mě velké překvapení! Fixy nepovolili ani o ždibíček. Znovu jsem tedy prostudovala nápisy na krabičce. A ano, fixy jsou snadno odstranitelné, ale až po několika dnech! Takhle to dopadá, když si člověk přečte velké nápisy a ty drobné si nechá na potom:o)

Zvláštní je, že vždycky když chci Otíka vyfotit, tak odmítá spolupracovat...a v sukýnce pózoval jak opravdová modelka:

Krom umělého líčení si chlapec den před tím pořídil i několik přírodních ozdob obličeje. Na modřinu na čele, pomlácenej nos a rozseknutou pusu mu stačil jeden drobný pád.  S našema dětma se člověk prostě nikdy nenudí:o)

Pět let!

7.4.2005 byl čtvrtek. Už si moc nepamatuju jaké bylo počasí, ale pro mě v ten den vykouklo na svět zářivé sluníčko v podobě naší nádherné dcery. V ten den jsem se stala maminkou, Marek tatínkem a Bětuška naší dcerou...naší úžasnou dcerou! 

Od té doby uplynulo pět let. Z malinkého miminka se mezi tím stala velká slečna, ale úžasná je pořád!

Beránek nebo pes?

Velikonoční pondělí jsme si užili tak nějak v klidu a rodinné pohodě. Zvyky moc nedodržujeme. Koledníci k nám nechodí, vodou nepoléváme, beránka a mazanec od doby co je naše trouba na heslo nepeču. Ale o nadílku děti připravené nejsou. Schováváme jim u mamky na zahradě na různá místa dobroty a obarvená vajíčka.  Děti jsou pak nadšené nejen z hledání, ale i z konečného výsledku (který stihly zlikvidovat dřív než jsem zvládla zakročit...i když trochu čokolády jsem pro sebe vybojovala:o))

Ovšem od příštího roku budou všichni členové naší rodiny dostávat něco nového na sebe! Tenhle zvyk budu dodržovat opravdu poctivě, protože beránka co by nás mohl pokakat v Praze sice nemáme, ale za to je tu spousta psů a jejich výtvorů!!! A já už nechci žádné velikonoční pondělí trávit drhnutím několika dětských botiček, autosedaček a ani auta!

ZOO Chleby

Na dnešní den jsem pro naší rodinu naplánovala výlet do ZOO Chleby. A tak jsem ráno vstala co nejdřív, připravila vše pro odjezd, obstarala dvojčata (Bětka spala u babičky) a několikrát se marně pokusila zvednout z postele hlavu rodiny. Marek vylezl z postele ve čtvrt na devět (plánovaný odjezd v půl deváté) se slovy: ,,jsem teda nevěděl, že když se jede na výlet, tak se musí vyrazit mezi osmou a jedenáctou hodinou ráno!"

V půl deváté stály děti připravené u dveří, já na sebe házela poslední kusy oblečení a tatínek si vařil snídani!

V 8:45 stáli všichni před barákem a já teprve vybíhala z bytu...by mě zajímalo, jak to ten Marek dělá:o) Vyzvedli jsme Bětku a vyrazili směr ZOO...a celou cestu tam jsem odřídila JÁ!!!

ZOO byla naprosto úžasná! Marek byl nadšený z ohromného akvária plného českých ryb, Bětka z krmení zvířátek, dvojčata se vyžila na dětském hřišti...a všichni jsme si nejvíc užili ocelota na vodítku, kterého jsme si směli pohladit:

Žehlení!

Před několika dny jsem před Markem nahlas a zřetelně rozvíjela teorii jak moc by se mi líbilo mít pani na žehlení. Já vím, že to je naprosto nereálné, ale sní se mi o tom opravdu krásně!

Včera přišel s hrdým úsměvem na tváři a s oznámením, že mi koupil novou žehličku:o)

Peníze pro zdraví!

Moje maminka se rozhodla, že mi jako svatební dar zaplatí operaci křečových žil. Nejdřív jsem protestovala, že se jedná o záležitost opravdu drahou a nad naše finanční možnosti. Mamka si ale stála za svým. Prohlásila, že už si všechno zjistila a že na svatbu půjdu s krásnou nohou a bez bolestí. Tak jsem změnila zdravotní pojišťovnu, mamka mě objednala na vstupní prohlídku, dala mi na ní peníze a pohlídala mi děti! 

Na Václaváku jsem si chvíli zahrála na Otíka, neb mi dělalo trochu problém nalézt ten správný výlez z metra. Jen ty sluchátka mi chyběly:o)

Po příchodu do kliniky mi sestřička založila kartu a poslala mě do čekárny...která mi vyrazila dech! (Chtěla jsem jí vyfotit, ale všimla jsem si, že sestřička sleduje vše na monitoru, tak jsem se bála vytáhnout foťák) Takhle si představuju vstupní halu v honosném domě nějaké staré  hraběnky. Stačilo by jenom vyměnit barevné moderní obrazy za velké tmavé obrazy ctěných předků a rozmístit pár zažloutlých fotografií na krbovou římsu. Pak už by nic nebránilo mojí představě o staré, elegantně oblečené paní, sedící ve velké kožené sedačce a poslouchající jak vnučka v nazdobených růžových šatičkách hraje na klavír.

Místo toho jsem pod kýčovitým pozlaceným lustrem o třiceti svících seděla já! V sálových fotbalových botech, džínech poděděných po poněkud menší a štíhlejší kamarádce a se sportovním baťohem přes jedno rameno. Nic se do téhle místnosti nehodí míň jak já!

Doktorka byla milá, příjemná, všechno mi naprosto úžasně vysvětlila.

A výsledek? Chci-li mít nohu krásnou, bez křečových žil a bez bolestí musim zaplatit částku, kterou nemám a jen tak mít nebudu:o(

Takže místo na nový objektiv začínám šetřit na novou nohu:o)

Kolona!

V pondělí dopoledne jsem se překonala a vyklidila naší hlavní skříň. Měla jsem z toho velkou radost, ovšem Otík ještě větší. Od té doby prostě bydlí ve skříni (k mé velké radosti). Naložila jsem tu velkou spoustu vyřazených věcí do auta, že je odvezu k mamce (u nás to opravdu neni kam dát). Myšlenka dobrá, ale k provedení je potřeba jisté maličkosti, kterou jsem zapomněla doma...klíče! Štěstí, že mamka bydlí v rodinné vilce společně se svou sestrou a její rodinou. Podařilo se mi odchytit bratrance, který mě ochotně pustil dovnitř a ještě mi během přesunů pohlídal děti...no a já se mu odvděčila tím, že jsem mu zabouchla klíče! Blbec! Myslela jsem, že se hanbou propadnu! 

Tak jsem chudáka bratrance nechala čekat v jeho garáži až ho někdo z příbuzenstva přijde vysvobodit, a jela jsem s Bětkou do Sokola. Poprvé, na nábřeží, do hlavního provozu...fuj! Ale měla jsem štěstí, podařilo se mi nejen v pohodě dojet na místo, ale i celkem bez problémů najít místo k zaparkování. Ovšem tím moje štěstí skončilo! Cestou domů mě čekala pomalu popojíždějící kolona. Uff! Když jsem potřebovala přejet do vedlejšího pruhu, měla jsem asi fakt děsně vyděšenej výraz, páč jakýsi pan řidič z vedle stojícího auta se začal příšerně chechtat a pak mě pustil před sebe...vlastně si se mnou vyměnil místo, takže jsme pak ještě nějakou chvíli jeli vedle sebe a vesele na sebe mávali:o) 

Myslela jsem, že když pojedu autem, budu doma dřív a stihnu ještě trénink. Domů jsem přijala o půl hodiny později než kdybych jela tramvají:o) Příště si tu jízdu teda opravdu pořádně rozmyslim!