Ticho se někdy nevyplácí.

Je to zvláštní. Mám pocit, že naše děti stále jenom mluvěj, vřískaj, hulákaj, prostě neustále vydávaj nějaký zvuky a pazvuky...ale když nastane situace, kdy by využití řečových schopností bylo přínosné, tak samozřejmě mlčí.

Například když se Otík vykaká do nočníku, tak prostě jenom mlčky vystrčí zadek a čeká až mu ho někdo utře. Vždy se dočká velmi rychle, protože v našem minibytě je tato pachově výrazná činnost opravdu okamžitě odhalena. No a pak taky nočníky jsou na takovém místě, že o vystrčeného Otíka samozřejmě vždy rychle zakopnu.

Na návštěvě u babičky se mu ovšem tato tichost nevyplatila. Tam jsou prostory poněkud větší, takže potřeba utření nemusí být odhalena včas. Posledně čekal tak dlouho, až z toho vyčerpáním usnul, se zadek stále vystrčeným směrem vzhůru a čekajícím na očistu:o)

Člověk by řekl, že se poučí. Ale kdepak náš Otík. Dnes večer jsem o něj opět zakopla...