Nezájem!

V úterý, v době blížící ho se oběda, jsem si v klidu vysedávala doma u kafíčka a říkala si: klíííd, ještě máš chvilku čas, dneska jedeš pro děti autem, takže pohodáááá. Nepospíchej, dopij kafčo a vyraž.

Vyrazila jsem za pět minut dvanáct (ve všech smyslech těchto slov:o) Vyjela jsem si pěkně autíčkem do silnice, s úsměvem zamávala na kolemjdoucí paní z našeho baráku a cítila se velmi spokojeně. V tom se ozval zvuk jako z filmu. Tedy jako z amerického filmu, kdy novomanželům za autem začnou rachotit přivázané plechovky. Zatímco oni se tomu zasmějí, zamávaj na vtipné příbuzenstvo a odjedou na vášnivé líbánky, já se s neblahým pocitem dorachotila ke kraji vozovky a šla zkontrolovat co mi zase z toho auta upadlo.

Byl to výfuk. Jak jinak taky že. 

Pár minut na to bylo v Braníku vidět šílenou běžící matku, která funěla pro svoje děti. To mám za to, že jsem si chtěla vypít kafe v klidu:)

Dneska ráno  Marek provedl první pomoc (urval ten výfuk úplně, abych ho netáhla za sebou:o). Já měla za úkol zajistit kompletní léčbu. Naštěstí máme ochotného kamaráda automechanika, nemá svojí dílnu daleko a ještě mám přímý spoj autobusem. Super! Zabere mi to maximálně hodinu. Jenže v tom mi hlavou bleskla myšlenka. Nepojedu zpátky autobusem. Vezmu to na koloběžce!!! Užiju si chvilku sama pro sebe. Bude to určitě fajn.

A bylo!  Po zemi se líně povalovala mlha, která se netvářila, že by se chtěla zvednout a odejít. Sluneční paprsky ji začly jemně a nesměla popohánět. Vzduch voněl podzimem a já se té vůně nemohla nabažit. Prokličkovala jsem mezi naštvaně se tvářícími spoluobčany spěchajícími do práce (jako já je fakt chápu, ale v tu chvíli jsem se nemohla ubránit jisté škodolibosti) a dostala se na cyklostezku vedoucí podél řeky až k nám do Braníka.

Všude bylo nezvyklé ticho a klid. Za normálních okolností přecpaná cyklostezka zela dnes prázdnotou. Jen občas jsem zahlédla nějakého sportovce či člověka venčícího psa. A právě před jedním takovým telefonujícím mladíkem o kolo kterého se motal veselý drobný psík, jsem přelítla přes řidítka.

Nevim moc jak se to stalo. Chtěla jsem sjet po nájezdu z chodníku na silnici a frčet domů a místo toho jsem z ničeho nic ležela v silnici zamotaná do koloběžky a snažila si uvědomit co všechno mě bolí. Nějak jsem čekala, že mladík přiběhne a bude mít starost co se mi stalo...místo něj přiběhl psík a začal mě olizovat. Mladík dál telefonoval a dělal, že mě nevidí. Velmi pomalu a těžce jsem se zvedla, pohladila psa a statečně odjela.

Přiznávám, že mě ten nezájem šokoval. Já být na jeho místě, snažila bych se pomlácenému chudákovi pomoc. Ale zase si říkám, že mi ten veselej a přátelskej psíček ukázal, že jsem na tom ještě dobře...jednou přijde čas, kdy po mně ani pes neštěkne, ale po dnešku jsem si jistá, že to je ještě dost daleko. Zatím alespoň ty psy zajímám!