Ortopedie

Mé tělo se závratnou rychlostí blíží k další dekádě svého pobytu na tomto světě. Jenže poslední dobou mám poněkud pocit, že k těm slavným kulatinám nedoběhne v celku. Poločas rozpadu je poněkud kratší než jsem předpokládala a než je mi milo.
Několik měsíců jsem se potýkala s bolavým kolenem. Ne neustále, jen při a po běhu. Naivně jsem důvěřovala samoléčitelským schopnostem svého velmi užívaného kloubu a času. Tedy vždy, když jsem ucítila bolesti naordinovala jsem si klid. Koleno přestalo bolet, já vyběhla, pomalu a opatrně...nakonec jsem našla ideální okruh i harmonogram svých běžeckých pokusů. Nebylo to tolik a tak často jak bych si přála, za to to bylo téměř bezbolestné. Jenže přece jenom mi vadila všechna ta omezení (krom toho přes všechnu snahu jsem začala mít bolesti i bez běhání) a tak jsem se objednala na ortopedii. Stala se ze mě dvou a půl měsíční čekatelka na vyšetření (což je fajn, když vás něco bolí, že).
Během této doby mě přestal bolet velký kloub na pravé noze a začaly mě bolet některé prsty na noze levé. A to natolik, že jsem nemohla pár dní ani chodit.
Nakonec jsem se dočkala správného data a vyrazila k panu doktorovi. Těšila jsem se, že mi vzdělaný pán poradí jak se zbavit bolesti. No a neporadil. Vylíčila jsem své problémy, pan doktor se mi dlouze podíval do očí a prohlásil: no to víte, jednou ten konec přijít musí!
Začala jsem koktat, že si přece jen připadám ještě mladá, a že mám před sebou ještě spoustu sportovních cílů. Například uběhnout půlmaraton.
,,No podívejte se, já jsem mnohem starší než vy a taková bláznovina mě ještě ani nenapadla, natož abych ji praktikoval" Prohlásil pán v bílém plášti.
Asi se snažil být vtipný, ovšem u mě to místo smíchu vyvolalo vztek. Chápu, že se pan doktor setkává každý den s lidmi, kteří mají mnohem závažnější zdravotní problémy než já. Chápu, že mu asi připadá směšný, když se někdo hroutí z toho, že nemůže běhat. Jenže pro mě je běh (a pohyb obecně) prostě důležitý. Je mým největším a celoživotním koníčkem. Běhání je takovou mojí berličkou. Je to jedna z mála věcí, která mi poměrně dobře jde, dělá mi dobře na těle a hlavně na duši. Běhám snad celý svůj dosavadní život. A to celoročně a za každého počasí. Miluju ty okamžiky, kdy krom svého zuřivého a nedostatečného dechu poslouchám ještě kapky drobného deště bubnujícího mi do kapuce, ranní líně se povalující mlhu při barevném podzimu, sluneční pruhy prodírající se skrz vysoké stromy při běhu lesem...nechci se toho všeho vzdát.
Snažím se pochopit pana doktora a jeho projev, jenže bych byla moc ráda, kdyby se zase na oplátku snažil pochopit on mě. Jenže toho se asi nedočkám. Místo toho jsem se dočkala poukazu na rehabilitaci LEVÉHO kolena (na kontrolu jsem přišla s pravým), a na speciální ortopedické vložky (to na ty bolavé prsty).
Můžu jen doufat, že se mé tělo nerozpadne dřív než si najdu jiného nejlépe sportovního ortopeda s lidským přístupem, protože k tomu ,,svému" já už nepůjdu. Pravda, nijak mi neublížil, vyšetřil mě pečlivě, po této stránce je vše v pořádku, ale jak mě může pochopit někdo, pro koho je sport bláznovství?