Rychlá

To si to takhle spokojeně vykračuju po Braníku, kolem mě pobíhají naše dvě nejmladší dítka, u ucha mám telefon s příjemným hlasem mojí maminky, když tu padne moje oko na postavu ležící za autem na kraji silnice.

Ležel tam. Mladík tak okolo třiceti let. Pohled nepřítomný. Za hlavou kaluž krve. A nad ním se skláněla maminka od nás ze školky. Ostatní chodili okolo a dělali, že nic nevidí a nebo se zastavili, aby prohodili pár slov o tom, že je to místní opilec a ať ho necháme bejt.

Jenže! I opilec je člověk a může vykrvácet. Zavolala jsem tedy rychlou. Do telefonu jsem se přiznala, že nepoznám, zda má ten nepřítomný výraz z důvodu úrazu či zda je opitý. V každém případě na nás vůbec nereagoval.

Sanitka přijela celkem rychle (mladík se mezitím začal probírat, přihnalo se pár dalších opilců a začali ho zvedat...no příjemné to nebylo). A...začalo čoromoro. Posádka sanitního vozu začala vykřikovat, že to je zase tenhle, že ho ještě zmlátěj, že je to feťák co se vozí několikrát týdně a my daňový poplatníci mu ty výlety platíme. Rovnou volali do nemocnice, že teda nikoho nedovezou (aniž by nejprve dotyčného ošetřili). Začala jsem koktat, že když vidím zraněného člověka, tak se mu samozřejmě snažím pomoc. Pán ze sanitky se zarazil, koukl na mě souhlasně přikývl! Nakonec mi i poděkoval! (Přiznávám, že jsem rychle běžela do vedlejší cukrárny umýt si ruce mýdlem...nějak jsem přece jenom dostala strach)

A tak jsem se snažila pomoci bližnímu svému, ale nakonec jsem z toho měla pocit celkem rozporuplný. Chápu pány ze sanitky, že je netěší věnovat svůj čas a péči někomu, kdo si sám ničí své zdraví a svůj život a ke komu s vysokou pravděpodobností pojedou za pár dní znovu. Je mi jasný, že se jim nelíbilo, že budou muset ošetřit člověka, který se s nimi pere (ano probral se a k ošetřování se moc neměl). Ale já opravdu nemohla udělat nic jiného než je zavolat. V tomto mám svědomí čisté a raději budu volat milionkrát zbytečně než jednou ne...

S čím se nějak nemůžu srovnat je ten nezájem okolí...nebo jinak. Lidé začali mít zájem až ve chvíli, kdy jsem zavolala záchranku. To se najednou objevilo chytrejch hlav! To bylo najednou řečí, že je to přece opilec (já ho neznám, tak nevím a i kdybych věděla, tu sanitku zavolám) A tohle je přece špatně! Sakra! Takhle to být nemá!

Ještě teď mi z toho je smutno a doufám, že se mi podaří moje děti vychovat tak, aby uměly a hlavně, aby se nestyděly pomoci někomu, kdo to dle jejich názoru bude potřebovat!