Jsem unavená, unavená, unavená!
Potřebovala jsem si něco najít na internetu. Tak jsem zasedla k počítači, našla příslušnou vyhledávací internetovou stránku...a...a sedim...a koukám...a nevim!!!! Nevim co mi to před deseti vteřinami proběhlo hlavou za myšlenku! Vim jen, že to běželo opravdu hodně rychle a nezanechalo to žádnou stopu. Co jen jsem to mohla tak strašně nutně potřebovat najít?
No nic, je asi na čase dát si kafe! Jdu do kuchyně, otevřu skříňku...a...a koukám! Co jsem to chtěla? NEVIM!!!
Ale pozor! Vzpomínám si co jsem potřebovala na tom internetu, takže opouštím kuchyňskou skříňku a vracím se k počítači. Do vyhledávače zadávám klíčové slovo. Ha! Tu kávu jsem si přece chtěla dát! Rychle se vracím do kuchyně! Dávám vařit vodu. Sypu kafe do...ehm...omylem sypu kafe do odstaveného dětského hrníčku s čajem! Napravuji. Voda ještě není uvařená, takže opět zasedám k počítači a hledám.
Po čase jdu do kuchyně a zapínám konvici s již vychladlou vodou.
Nacházím na počítači co jsem hledala. Pečlivě procházím všechny zjištěné informace.
Zalévám si kafe vodou a doufám, že je ještě dostatečně teplá. Kupodivu nezapomínám přilejt mléko. S připraveným nápojem opět zasedám k počítači. Mám informace i telefonní číslo. Beru do ruky telefon...a...a opět ho pokládám. Já vlastně nevim, co do něj říct.
A o co jde? Pani učitelky si začly stěžovat na chování našeho Otíka. Řekla jsem jim, že jsem si vědoma toho, že se Otík takto chová a jestli mi tedy dokáží poradit co mám dělat, abych pokud možno vše napravila. A tak mi naše hlavní pani učitelka velmi zaobaleně a opatrně oznámila, že se ke svému synovi neumim chovat, že je naprosto evidentní, že vzah mezi náma neni v pořádku a ať kontaktuju dětského psychologa, který nám oběma pomůže. Přidala několik dalších rad, se kterými já ovšem nesouhlasim. Přece jenom si troufám tvrdit, že už trochu vim co a jak Otík potřebuje a co si k němu můžu dovolit a co ne. A ačkoliv je pani učitalka pedagog zkušený a já si jí velmi vážím (a obdivuji jak je z ní cítit radost z práce, kterou dělá...což je dle mého názoru opravdu velmi důležité), nejsem nějak schopna skousnout radu začínající větou: já jsem teď v jednom časopise četla velmi zajímavý článek...ano já jsem taky četla spoustu zajímavých všeobecných článků. Kdysi. Teď už to nedělám!
Jsem máma! A každá máma má SVŮJ instinkt, rozum, přístup a vztah ke svému dítěti. Ano, někdy to tak úplně nestačí (přiznávám, že myšlenka na dětského psychologa mi v hlavě leží už nějakou dobu). Někdy je třeba lehké (nebo i větší) popostrčení od odborníka. Ale nějak nevidím důvod proč se řídit radami článku, který napsal někdo, kdo mého syna v životě neviděl, a ještě ho četl někdo jiný než já. No a taky připouštim, že už začínám mít averzi na věty začínající slovy: já jsem četla, že...
Tak ráda bych zase někdy slyšela slova: já si MYSLÍM, že...
No a tak prostě....prostě...co já jsem to vlastně chtěla? Aha! Telefonovat...tak jdu na to.
................................
Dodatek...už chápete proč nic nestíhám? Když i jedno blbé objednání k dr. mi zabere půl dne? A to si můžu milionkrát říkat, že se zlepšim! (Bych řekla, že toho psychloga potřebuju víc já než Otík)
0 komentářů:
Okomentovat