Milá Majdo...

....ta včerejší zpráva mě opravdu silně zasáhla. Bylo to tak nečekané, tak silné.

Najednou jsem přes slzy neviděla, nemohla jsem dýchat, bolelo mě na hrudi. Chtěla jsem tvojí rodině poslat hodně sil, a dokázala jsem ze sebe vyplodit jen pár nesouvislých vět. Představ si, že jsem si dokonce až později všimla, že jsem je ani neoslovila! Připadalo mi, jako bych je měla před sebou. Chtěla jsem přiložit obrázek, ale nedokázala jsem vybrat ten správný.

V noci jsem sledovala mihotavé obrazce, které vysílala na naše zdi svíčka zapálená pro tebe. Přemýšlela jsem nad vším co jsi měla ještě před sebou...a pak jsem začala naopak vzpomínat. Na spoustu tvých zážitků, o kterých vím díky blogu tvojí maminky. Na vtipné hlášky. Na fotku, na které ti dává Martina napít. Na to jak jsi Ty, která nemáš o mé existenci ani tušení, dokázala ovlivnit můj život. Díky Tobě jsem si začala víc všímat, víc přemýšlet.

Začala jsem si všímat míst, kde mají bezbariérový přístup (a občas mě překvapilo co všechno se považuje za bezbariérové). Nájezdů na chodník. Výtahů pro vozíčkáře. Zda má na různé kulturní akce doprovod vstup zdarma... (jednou jsem dokonce na jednom úřadě měřila šířku dveří do kanceláře:o)) Jak se chovají lidé například v tramvaji, když dovnitř vjíždí někdo na vozíku (a skoro vždy jsem byla šokovaná, že nemají potřebu uhnout, přitom je to přece taková samozřejmost).

Začala jsem přemýšlet nad tím jak může vozíčkář překonat tu spoustu překážek, které v našem městě jsou. Když je rozkopaný chodník a před ním cedule přejděte na druhou stranu, hned jsem přemýšlela, jestli by ten přechod zvládl i vozík (většinou ne, protože na druhé straně není jak na chodník najet)... Jak se jim žije. Jak se k nim společnost chová a jak je vnímá.

Začala jsem zdravit pána na vozíku, kterého poměrně často potkávám. Občas prohodíme i pár vět. Ano přiznávám, že dřív jsem viděla víc ten vozík než jeho. Nyní je tomu naopak.

Vzpomínám jak jsem jednou já, která se tak stydím promluvit na veřejnosti, organizovala lidi v autobuse, který byl sice nízkopodlažní, ale nájezd se nedal vyklopit, takže pán na vozíku se neměl jak dostat dovnitř. Tak jsem oslovila několik mužů, rozhodnutá prostě popadnout vozík a vnést ho dovnitř. Pán vypadal tak křehce, vozík taky nebyl nijak mohutný...a jé, jak mě ta tíha překvapila!

Milá Majdo, Tys mi otevřela oči, srdce i mysl! Děkuji.

Jsem moc ráda, že jsem Tě díky blogu tvojí maminky mohla poznat. Že jsem s tebou a tvojí rodinou mohla prožívat Vaše zážitky. Ty veselé i ty nahořklé. Moje svíčka za tebe pomalu dohořívá. Ty však v mém srdci zůstaneš navždy!

Sbohem.