Recent Posts

neděle 6. září 2015

První láska?

Tak nám to začalo. Dvojčata nastoupila do první třídy.
Ve čtvrtek jsem je vyzvedávala odpoledne z družiny, když v tom se ke mně přihnala velice sympatická maminka, podávala mi ruku a se snahou o vážnou tvář mi oznamovala:
Naše dcera miluje vašeho syna!
Vykulila jsem oči, začala lapat po dechu a nakonec jsem se zmohla jen na:
Otíka?
Jako bych těch synů měla víc, že.

úterý 4. srpna 2015

Plány

O prázdninách odhazuji svojí roli matky a stávám se pouhou manažerkou příjezdů a odjezdů. Plánování programu celé rodiny s ohledem na pracovní povinnosti obou dospělých, by se mělo vyučovat na každé škole. Nebo alespoň v nějakém kurzu. Mně to teda rozhodně moc nejde. Zejména pokud mi to bojkotuje můj vlastní muž. Tak se například rozhodl, že soustředění ROB je pro něj nuda a raději vezme mrňata na chatu a já s Bětkou ať si to pěkně užiju bez pohledu na jeho unuděnou tvář. Fajn. Však já s tím nemám v zásadě žádný problém. Jen to znamená dvě věci.
1) naše pračka asi uspořádá mejdan, páč bude mít týden volno.
2) Hermička bude muset jet se mnou, protože ji přece nenechám doma osamocenou...a fakt jsem zvědavá, jak si Marek s sebou na chatu pobalí rybičky! Cha!

středa 29. července 2015

Dopis

Na seznamu věcí, potřebných na tábor, měla Bětka napsáno:
Nezapomeň, že každý správný táborník si balí sám!
Určitá odvaha se těm vedoucím teda fakt nedá upřít! Bětku jsem odevzdávala se slovy: Chtěli jste ať si balí sama, tak si to tam s ní teď ty tři týdny užijte!
První den mi občas bleskla hlavou představa, jak má nebohá Bětuška zjišťuje, že nemá spacák a následně hlavní vedoucí leze na nejvyšší strom ve snaze chytit mobilní signál...noční jízdu autem do Krušných hor už jsme si raději nepředstavovala.
Dnes, po deseti dnech, přišel od tábornice krátký dopis zhruba tohoto znění:
Mám se dobře, pošli lžíci a sladkosti!

Rozkaz byl urychleně vyplněn...a čím se tam to dítě tolik dní stravovalo si raději nepředstavuji...i když asi je to pořád lepší než ten spacák, že:)

pondělí 27. července 2015

Praštěná!

Dnes v noci přišel můj muž domů v poněkud veselém stavu. Návštěva fotbalového utkání a následné zapití porážky v restauračním zařízení se zcela evidentně velmi vydařila. A jako vždy měl potřebu mi vše povyprávět. A tak jsem byla něco po půlnoci vytržena ze slastného spánku jeho halekáním a rámusením, které naštěstí nemělo dlouhého trvání. Únava Marka přemohla v půlce věty a pět vteřin po dunivém zaplutí do pelechu již chrápal. Velmi a hlasitě.
Jsem žena milující a trpělivá....a naštěstí mám všechny potomky rozeslané na prázdninových pobytech. To znamená, že jsem nemusela do svého muže mlátit a kopat, aby přestal chrápat, ale mohla jsem se zcela v poklidu přesunout do některé z opuštěných dětských postelí. Vybrala jsem si tu Bětčinu a svalila se do ní jako kámen.
Tedy lépe řečeno jsem se pokusila do ní svalit. Ještě před tím, než moje tělo dopadlo svým bokem na úžasnou matraci z paměťové pěny, ozvala se tupá rána a mojí hlavou prolítla bolest jak po nakopnutí koněm. Nevěřícně jsem zírala do tmy a ohmatávala si pulzující čelo, po kterém si začínal razit cestu pramínek krve. 
A co se stalo? Můj střemhlavý skok do postele byl zastaven jejím dřevěným čelem. A tak jsem oficiálně praštěná!
A může za to můj muž!!!

čtvrtek 19. září 2013

Brýle!

Seděla jsem v práci u stolu a v ruce obracela poukaz do optiky. Nebyl můj. Patřil Verunce, která od poloviny prázdnin nosí brýlky. Teď jsme ještě dostali za úkol, jí každý den na nějakou dobu zakrývat střídavě jedno očíčko okluzivní náplastí.
Najednou jsem se rozhodla. Když už teda půjdu do optiky, tak se tam nechám změřit a pořídim si nové brýle. Však to furt odkládám, přitom je dost potřebuju. 
A tak jsem taky udělala. Ještě ten den dopoledne jsem vložila svůj zrak do pečlivých rukou příjemného mladého optometrika. Byl velmi pečlivý a ještě víc trpělivý (zejména ta druhá vlastnost byla v mém případě opravdu potřebná!)
Když jsem po změření vykoukla z okna s provizorními brýlemi na nose, byla jsem velmi překvapená. Celý svět jako by se rozzářil. Nejen, že byl ostřejší, ale připadal mi i barevnější. Paráda!
Takže tuhle lehčí část máme za sebou! Teď je na řadě ta horší záležitost. Vybrat brýle! Úpěnlivě jsem mladíka prosila ať mě v tom nenechává samotnou! Jsem v těhlech věcech naprosto nepoužitelný tvor. Ochotně přislíbil, že mi s výběrem pomůže. Nejprve otevřel první skříňku se slovy: ,,tady máme výrazné obroučky dle poslední módy."
,,Ahá" odpovídala jsem nahlížejíc do prosklených poliček ,,a něco pro starší byste tu neměl?"
Zatvářil se poněkud překvapeně (byl zhruba mého věku), ale stále ještě s ochotným úsměvem otevřel vedlejší vitrínu a začal mi podávat brýle na vyzkoušení. 
Brala jsem opatrně do ruky jemně vypadající umělecká díla a cpala si je postupně na svůj monstrózní ksicht. Mladík se celou dobu snažil o konverzaci. Vyptával se k čemu všemu budu brýle používat. Co dělám ve svém volném čase (jestli potřebuji brýle na sport či do divadla...) zda pracuji s lidmi. 
,,Ne, jenom se šutrama!" 
,,Jééé! Vy jste geolog?" zeptal se mě s viditelným zájmem.
,,Ne! Já jsem normální....!" Hodila jsem po něm rychlou odpověď a začala si urychleně a hlavně zcela nenápadně třít nasliněnými prsty ohromnou čmouhu od brusiva (z práce), která se mi táhla přes celé čelo a které jsem si všimla až nyní, při pohledu do zrcadla. Jo, cha! Prej normální! ,,ehm....no....normální technik" Dodala jsem raději rychle.
Podal mi další brýle. Strčila jsem obličej asi deset cm před zrcadlo a snažila se něco vykoukat.
,,Znáte tu paní co je vyhlášená prodavačka podprsenek?" Nenechal se mladý pán odradit od konverzace.
,,Hm....jo" Brumlala jsem a snažila se zaostřit na sebe skrz všechny možné nálepky na sklíčkách brýlí.
,,Tak ta má tuhle značku brýlí!" ozvalo se mi za zády téměř triumfálně!
,,Vážně?" otočila jsem se ,,ona dělá i do brýlí?" (cha! a pak někde tvrdim, že jsem normální)

Co se výběru čehokoliv týče, jsem dost tragický případ. U brýlí toto platí dvojnásobně. Mladý pan prodavač to po nějaké době vzdal a zavolal si na mě pomoc:o) To se nakonec vyplatilo. Takže slušné brýle jsme měli za sebou.
Následoval výběr obrouček pro mé zběsilé pobíhání po lese (tedy pro můj milovaný rádiový orientační běh). Zde to bylo o dost jednodušší. Nejlevnější brýle jsou prostě jenom jedny. Ovšem i zde jsem se projevila:o)
,,Tyto brýle jsou na běh ideální, jsou prakticky nezničitelné..."
,,No...to mě ještě neznáte! Já v tom lese furt padám!" skočila jsem optikovi do řeči.
,,Vážně? To je to tak nebezpečný sport?""
,,Hm...no...to ani ne! To spíš já jsem životu nebezpečná. Sobě i okolí!" (A nejen při sportu, že!)
,,Tak na mě jukněte."
Uposlechla jsem jeho výzvu a jukla mu přímo do očí. Měl je celkem pěkný. Modrý. Takový jakoby mozaikovitý...
,,Hm, ty brýle jsou nějaké křivé!" Prohlásil, popadl je do ruky a odběhl.
Náprava se nepodařila. Stále nebyl spokojen a najednou povídá.
,,Jéé, vy máte křivě oči! To ho jsem si do teď nevšiml!"
,,Fááákt? Vyvalila jsem svoje křivule!"
,,Nojo, to levý máte blíž obočí."
,,A jéje! To jsem si zase ve spěchu vytrhala jenom jedno a na to druhý zapomněla!"

Další průběh nákupu byl opravdu rychlý. Za chviličku už jsem odcházela s poukazem na dvoje brýle v kapse. Pan prodavač se ještě naposledy zasnažil:
,,Tak jste spokojená? Vypadáte dost vyděšeně!"
,,Nojo, to víte, s tim už nic nenadělám. To jsem prostě já!" A rychle jsem utekla.

Uff! To byla zase dřina. V práci jsem vyčerpaně padla za stůl...na kterém ležel Verunčin poukaz na okluzory!

pátek 13. září 2013

Ach ta hlava!

,,Kruciš Bětko!" Rozčilovala jsem se nad svou nejstarší dcerou. ,,Jak můžeš neustále takhle zapomínat! To není normální! To si na to nemůžeš dávat pozor?" Bylo mi toho nebohého dítěte, co ke mě otáčelo ztrápenou hlavu, celkem líto, ale ulevit jsem si musela. Fakt jsem si myslela, že časem se to zlepší. Že teď, když už je ve třetí třídě, nebudu muset každý den řešit, že někde zase něco zapomněla.A ono ne! Ono je to pořád něco. Tentokrát šlo o sešit na domácí úkoly, jindy hledáme např. bundu, penál, čip (vynálezce čipu bych nejradši zabila!!!), tuhle zapomněla celou aktovku...a věkem se to nijak nelepší.

Včera odpoledne jsem měla dost nabitý program. Vyzvednout dvojčata ze školky, Bětku z hudebky, odvést Otíka s Verčou na trénink, odskočit si do Bětčiný nový školy na konzultace...a všechny ty další drobnosti spojené s péčí o děti a domácnost.
Ještě štěstí, že mám u baráku to auto, říkala jsem si, když jsem supěla okolo školky pěšky do kopce. Pěkně tam naskáčem a v klidu a pohodě to všechno zvládnem. Hlavou mi běžel složitý časový harmonogram, místa vhodná k zaparkování a lehké zděšení nad tím, co já sakra zase uvařim k večeři! Lehce udýchaná jsem zahla za roh a...stála jsem přímo proti prázdnému parkovišti! Oči mi pomalu začaly klouzat po okolních místech možných k parkování. Naše auto tam nikde nebylo!!!
V tom se mi pomalu ale jistě v hlavě začala nafukovat bublina poznání a uvědomění...až jsem zřetelně cítila jak praskla. ,,No do háje! Já to auto zapomněla v práci!!!"

Zapomínání je nepříjemná vlastnost.A věkem se to rozhodně nelepší!!!

pátek 6. září 2013

Nenápadnost je má vlastnost...

Jako mladší jsem byla vždycky svá (tedy aspoň jsem si to tak nějak myslela).
Jako mladší jsem se strašně bála, že ze mě bude obyčejná šedá myš. Tvář zapadlá v davu, kterou když nevidíš, tak si na ní nevzpomeneš.
Jako mladší jsem věděla, že nikdy nevyniknu šarmem a inteligencí, a tak jsem se rozhodla pro trochu jiné oblečení, vlastní názory a upřímnost. Pro vlastní svět a cestu.

Jako starší bych strašně ráda byla šedou myší. Chci být nenápadná. Bez tváře. Nevyčnívat.

Že se mi to opravdu daří, jsem se přesvědčila včera:
Od pondělí chodí Bětka do nové školy. Takové velké, sídlištní, plné lidí. Takové, kde se člověk snadno ztratí. Takové, do které se musí dojíždět pár stanic autobusem. Což mě trochu děsí, a tak Bětku zatím poctivě vyzvedávám (zatím co ona pořád křičí, že ty dvě stanice přece zvládne sama:))

No a včera cestou do školy mě v autobusu oslovil cizí pán. Komentoval mé oblečení. Konkrétně tedy klobouk, který jsem si v poslední době zamilovala.

Před školou jsem musela nějakou tu chvilku počkat, než se děťátka naobědvají. Tak si tam v klidu sedim, čtu si...v tom se otevřou školní dveře, v nich stojí školnicí a volá: Tak kde jsem to viděla maminku tý Bětky! Bětka je hotová, může jít domů!
Nejen já, ale i Bětka je vyloženě nenápadná.

Cestou ze školy mě oslovil cizí pán. Opět. Jen tentokrát byl jiný a nekomentoval přímo mě, ale pouze knihu, kterou jsem se v busu četla.

Ano, jsem opravdu nenápadný tvor!!! A já bych při tom tááák chtěla být obyčejnou šedou myškou.