Údolí Doubravky...

...je nádherné a kouzelné místo. Pro mě tentokrát ještě kouzelnější o fakt, že jsem tam byla bez dětí! A se svojí maminkou. To znamená, že náš krátký výlet byl velice veselý a příjemný! Kéž by se nám něco takového zadařilo častěji.

Trochu delší výlet

Na sobotu jsme měli naplánovaný výlet...no naplánovaný...prostě jsme si určili směr a tím jsme se hodlali vydat. Doufali jsme, že časem narazíme na vísku s hospodou, kde si dáme jídlo a pak se tak nějak vydáme zase směr Všeruby. A tak jsme vyrazili. Neznámo kam, a díky mlze i nevidno kam:o)

Šli jsme svižným tempem, povídali si a kochali se okolní přírodou. Občas nám přeběhla přes cestu myška, či jsme zahlídli nějakou tu srnku. U bobří hráze jsme čekali jestli na nás vykoukne nějaká ta bobří hlava, ale bobří rodinka si asi někde zrovna dávala svačinku. 

Občas jsme uviděli nějaký naprosto rozpadlý baráček, či ceduli o zaniklé vísce. U jedné takové, se jménem Červené Dřevo, se nacházely obnovené základy kostela:

Místo má své kouzlo, i když působí trochu smutně.  Kousek vedle byl i hřbitov. Smutný a opuštěný, náhrobky byly položené do jedné řady kousek před hřbitovní zdí. Vlastní místo posledního odpočinku připomínalo spíš travnaté hřiště obehnané kamennou zdí:o(

Zásadně nevycházím z domu nevybavená. Vždycky mám s sebou svačinu a pití, často v přehnané míře. Občas beru i náhradní teplé ponožky, či nějakou jinou důležitou nezbytnost. Tentokrát se mi do baťohu vešel jen foťák! Nedošlo mi, že pohraničí neni jako Střední Čechy. Že tady neni za každým kopečkem malá vesnička s minimálně jednou hospodou.  Na naší tůře jsme potkali jenom velmi málo míst vzniklých lidskou činností. Většinou se jednalo o staré, opuštěné a rozpadající se baráky. A to jsou místa jídlem a odpočinkem opravdu neoplívající:o)

Zhruba v půlce odpoledne se na nebi udělalo modro. Cítila jsem se už dost unavená, ale pohled na barevný podzimní les mě nabíjel další energií

Celkově jsme šli něco přes sedm hodin. Prakticky bez přestávky. Největší krizi a zároveň radost jsem měla ve chvíli, kdy jsem odhadovala, že máme před sebou ještě sedm kilometrů a v tom jsme potkaly ceduli s nádherným nápisem: Všeruby 3km! Hurá!

Večer jsme se odměnili nejen bohatou a chutnou večeří, ale i hodinovou návštěvou vířivky:o) Však jsme si to taky zasloužili!

Všeruby

Tak jsme se dočkali! Ve čtvrtek dopoledne jsme odevzdali děti a vyrazili na tu naší svatební cestu:o)

Cestou jsme se stavili na oběd u benzínky. Já takhle jedla poprvé. Tyhle restaurace mi vždycky přišli zbytečně drahé. Marek si pak ještě dal kafe v jakémsi spešl automatu a já šla na záchod...trochu mi vrtalo hlavou, že tam jsou umyvadla a pak neoznačený dveře do místnosti s kabinkami. Ale co, dneska je všechno možný, že. Kam jsem to asi vešla mi došlo až po chvíli, ale to už bylo pozdě...no a jak jsem vylezla z kabinky, tak se mé podezření potvrdilo. Zády ke mě stál chlap a čůral. A já místo abych nenápadně prošla a doufala, že si mě pán nevšimne, tak jsem ho ještě pozdravila a omluvila se mu... 

Všeruby jsme našli bez problémů, ubytovali se a vydali se okouknout okolí. Byl trochu opar, ale i tak jsem se kochala výhledy na krásnou podzimní krajinu. 

Krkonoše

jsou krásný za každého počasí...i ta mlha jim sluší.

Sexuální výchova!

Dneska se na mě Bětka vrhla se záludnou otázkou: ,,a maminko proč ti dal tatínek dva léky?"

Začalo mi to v hlavě nebezpečně šrotovat. O čem to to dítě asi mluví? Jaký léky, já přece nic neberu, Marek mi nic nedal...

,,Tak jak to teda tatínek udělal, žes měla v bříšku dvě miminka?"

Pokusila jsem se jí to tak nějak vysvětlit.

,,No a jak to teda tatínek udělal? Jak ti dal ty spermie? A čím?"

A sakra co teď?Říct pravdu? (už vidim ten vyděšenej výraz pani učitelky pozorně naslouchající Bětčinýmu vyprávění) Poslat jí za tatínkem?  (Proč bych si tohle měla vyžrat zrovná já, že jo) Nakonec jsem šáhla po dětské knize Lidské tělo. Ukázala jsem Bětce obrázky spermií, vajíčka i miminka. Všechno jsme spolu pěkně probraly...teda skoro všechno. Onen způsob předání spermií mamince jsem zbaběle zatajila...tak nějak doufám, že tyhle taje života se dozví sama a včas i bez mého přičinění (fakt doufám...hodně doufám...jééééžiš já prostě nevim jak se tyhle věci vysvětlujou!!!)

Sníh!

31.10.

V devět ráno za námi měl přijet tatínek. V 8:55 jsem byla nastoupená s celou jednotkou a připravená odevzdat děti tatínkovi. V 9:08 dorazila sms: Tak už vyrážím. Budu tam tak v 11!

No neva, naštěstí je tu tolik dětí, že se v tom množství ti moji tři raubíři ztratí. 

Konečně je znát, že se jedná o fotografický sraz. Vytvořili jsme si fotografický koutek a snažili se do něj ulovit nějaké pózující modely. Já většinou jenom držela odrazný desky a bavila se pohledem na hlouček zběsilých navzájem si překážejících fotografek...ten pohled opravdu stál za to.

Tatínek nakonec dorazil...a děti nepřebral, neb si šel lehnout. Nakonec jsem ho vytáhla alespoň na vycházku k Velkému Dářku. Mini výlet se nám vydařil a návrat jsme zvládli přesně na začátek lampiónového průvodu. Dnes byl prostě krásný a vydařený den...který jsem zakončila tím, že jsem zaspala rozlučkovou chlastačku, no to jsem prostě celá já. Na něco se děsně těšim a pak to zaspim:o)  

30.10.

Dnešní den se opravdu vydařil. Počasí vyšlo dokonale. Dopoledne jsme podnikli vycházku k Velkému Dářku, odpoledne bojovku pro děti. Odměnou pro děti byl nalezený poklad, pro dospělé nádherný západ slunce. Foťáky cvakaly o sto šest...jen ten můj ležel zapomenutý na pokoji. Hanba mi!

27.10.

26.10.

261. den

Zorganizovat devět dětí a pět dospělých, tak aby to vyhovovalo všem je dost náročné. Často přímo nemožné. A tak je občas potřeba nechat stranou demokracii a pořádně zavelet. Tímto se omlouvám všem, kterých se to týká za to, že jsem upřednostnila vlastní touhu nad potřeby jiných. Když já jsem prostě tááááák strašně chtěla vyrazit na výlet co nejdřív. A osobně si myslím, že to stálo za to! 

Děkuji Lucce za zapůjčení makroobjektivu (jen tak náhodou, nenakukuje sem nějaký zvědavý Ježíšek?)

Vycházka kolem Vydry byla  úžasná.  Řeka je to krásně zbarvená, divoká a ne úplně studená...viď Dime ;-)

Hamerský potok focený přes Luckou  zapůjčený ND filtr:

260. den

V prospektech jsme si přečetli, že na Churáňově jsou nádherný výhledy. Tož jsme tam podnikli výlet. Jenže v prospektu již poněkud nenapsali, že v pravém šumavském počasí (jak by řekla Lucka) je prostě prdlačku vidět...a to i na Churáňově.

259. den

Chalupská slať! 

Dnes byl prostě nádherný den.

226. den

Dneska jsem tak nějak fotila jenom děti. Jenže těch si tady na blogu ještě užijeme dost, páč fakt nevim co jiného fotit až budu v Praze, tak jsem se rozhodla dát sem dneska ještě jedno nedělní svítání u rybníka.

221. den

Svítání!

Touha po pořádném fotografickém dobrodružství mě dnes vyhnala z postele už před svítáním. Jenže ouha. Při odchodu mě ve dveřích zarazil příšernej křik. Otík se probudil. Zjistil, že v pokoji neni maminka, a bylo vymalováno. Chvilku jsem čekala jestli to tatínek zvládne...a nezvládl. Ono to asi ani nešlo, páč náš synáček je naprostej mamánek. A tak byl mamince přivázán na záda a šel taky fotografovat.  Cestou jsem se utěšovala, že příští rok...a ten další a další to bude lepší a lepší a jednou se k tomu rybníku dostanu včas a sama!

220. den

Ještě nedávno jsme neměli na chatě žádný signál. Telefonování byla dobrodružná záležitost, neb signál byl pouze na kolejích. A nějaký ten vlak tam přeci jen občas projel... Ale teď! Teď je na každym kroku takováhle věž, a tak můžeme telefonovat o sto šest.

217. den

Lipnice

Ráno jsem se bála jestli dnešní velkej výlet ušlápnu a jestli ho mimouši připoutaný v croozeru ustojej. Já to ušlápla, mimouši prospali a Bětka prohlásila, že to byl jen kráťoučkej výleteček (co to je 50 km na kole s dvaceti kilovou zátěží, že) a že ona chce zítra jet na nějaký delší! 

216. den

Trochu nám poprchává, i vodu ve sklepě jsme ráno měli, ale zítra už má být pěkně. A tak jsme velký celodenní cyklovýlet přesunuli na zítra a dnes jsme podnikli jen takové lehké zahřívací kolo.  

Tak jsem zvědavá, jak to zítra všicí zvládnem. Každopádně teda po dnešku mi Bětka zakázala fotozastávky...že bych to s jejich počtem dneska přeci jen trošičku přehnala?

204. den

Co dodat! Dneska jsme se hold na koupališti nekoupali ale sprchovali:-) Teda vlastně jsme krátkou koupel stihli a pak jsme se pelášili schovat do šaten. Déšť bubnoval na plechovou střechu tak hlasitě, že jsme se navzájem neslyšeli. Ale páč jídla byl dostatek, tak byly děti i tak spokojené. 

189. den

No a je tu středa a nás čeká přesun k nám na chatu. Moc se mi nechce. Tady je fakt nádherně...a hlavně je tu kamarád, kterej moc rád fotí a ještě raději se dělí o svoje zkušenosti:o)