Recent Posts

čtvrtek 30. června 2011

Telefonát

To jsem si takhle seděla na dětském hřišti na lavičce a užívala si chvilku klidu, když jsem zaslechla telefonický rozhovor jakési slečny stojící opodál.

A bylo to ták krásný! Jemný, dlouhý, zamilovaný...

A tak jsem se pohroužila do vlastních vzpomínek. Do dob svých středoškolských studií. Do dob kdy jsem víkendy trávila doma v Praze a studijní týden ve vzdáleném městě na privátě...a byla jsem strááášně zamilovaná. Mobilů ještě nemaje, chodila jsem každý den v šest hodin k telefonní budce, kam mi můj milý v tento domluvený čas volal. Už si samozřejmě nepamatuju o čem jsme se bavili...asi prostě úplně o všem. Hovory to byly opravdu dlouhé.

Postupně jsme vymýšleli jak si volat déle a levněji. Koupili jsme si mobily. Využívali různé akce...

Vzpomínky jsou to krásné.

Přítele ze střední jsem později vyměnila za Marka. Ze začátku mi taky volal jen tak na pokec. Ale moc dlouho mu to nevydrželo...a v dnešní době volá naprosto minimálně a pouze když něco potřebuje.

 

Např. nedávno mi volal z hospody: čau, máme tu akademickou debatu a já potřebuju naprosto nutně vědět jak dlouho letí sluneční paprsek od Slunce na Zemi. Tak mi to zjisti a já za chvilku zavolám!

Můj muž je prostě velký romantik!

pondělí 27. června 2011

Dva malíři!

To jsem nás takhle jednou připravovala k odchodu zatím co si Otík s Verčou v klidu hráli vedle v  pokojíku. A když jsem měla hotovo a šla odlovit zvěř a přemluvit je k oblékání a odchodu, našla jsem ty dva jak si pěkně malují. Činnost by to byla klidná a bohulibá, kdyby ovšem nemalovali na čerstvě vymalovanou zeď! A poněkud ne jen na ní, neb barva byla doslova všude. Na posteli, na oblečení ve vlasech, na obličeji...

Barevnou kombinaci si děti vybraly opravdu pěknou. Žlutou s oranžovou mám velmi ráda. Horší bylo, že se jim podařilo ulovit barvy akrylové, které jsem den před tím během chvilky nepozornosti vyndala z nejhořejší police a uložila je o jednu polici níže. To už dětem stačilo k tomu, aby se jich zmocnily.

Čas odchodu se rychle blížil a tak jsem začla okamžitě a najednou drhnout děti, povlečení, postel i zeď. Děti byly nadšené, že se můžou vyrachtat ve vodě. Já neměla daleko k šílenství, páč jsem nevěděla co dřív (a samozřejmě, že přesně v tomto okamžiku mi volalo několik lidí a požadovali ode mě jasnou mysl a srozumitelné odpovědi...tedy něco, čeho jsem v tuto chvíli opravdu nebyla schopná:o))

Nakonec jsme odjeli poměrně čistí, ovšem o hodinu později než bylo původně v plánu.

Byla jsem rozhodnutá naprosto zneškodnit stopy po řádění našich potomků dřív, než na to přijde Marek (on už by to asi neustál a ty děti přerazil vejpůl).

Jenže ten den ani další dva následující jsem se k tomu prostě nedostala. A tak bylo jen otázkou času, kdy si toho Marek všimne a začne u nás hlasitá scéna....a lidé zlatí představte si, že on si toho vůbec nevšiml! Třetí den ráno jsem žlutooranžovou pohromu zlikvidovala dřív než hlava rodiny vůbec vstala z postele, a kdybych nebyla lempl a nenechávala si v kyblíku barvu na další vrstvu, tak ten člověk vůbec nezjistí, co se tu dělo!

A tady foto již umytých autorů před svým slavným veledílem:

(Chápete někdo jak něco takového mohl ten člověk po několik dní nezaregistrovat? :o))

PS: ta barva z tý zdi nešla vůbec smejt, nešla ani přemalovat! A když už jsem ji dostala dolů a začla natírat zeď bílou barvou k tomu určenou, komentoval to můj syn slovy: ty ty ty maminko! Po zdi se nečmárá!!!

středa 22. června 2011

Dvoudětní!

Bětka je s babičkou v Řecku. Máme doma jenom dvě děti, ale asi nám to nějak nedochází...dneska jsem vybalovala nákup a když jsem měla hotovo a zavírala ledničku zarazila mě jedna věc: všechny věci pro děti jsme koupili třikrát:o)

pondělí 20. června 2011

Ach ty moje odchody...

Vždycky když ženu svoje děti po chodníku a hulákám na ně ať se necouraj, že jdeme pozdě (a samozřejmě že v tu chvíli jedno dítě objeví šneka, druhý začne trhat kytky a třetí tancovat či vyprávět něco na co vyžaduje neodkladně odpověď a nechápe, že to je momentálně nad moje síly, páč musim zvednout ze země jedno dítě a vyrvat mu jemně a pokud možno nenápadně šneka z ruky, a při tom organizovat druhý, aby nespadlo do silnice pod jedoucí auto), prostě v takovouhle chvíli si vždycky nadávám a slibuji si, že příště vyrazíme včas! Že se začnem včas oblíkat, budu mít včas připravený všechny věci a ještě si nechám rezervu pro případné kalamity (a že jich s mejma dětma opravdu není málo:o))

Jenže ono to slovíčko VČAS se mnou nějak nekamarádí. A při tom se tak snažim:

Prvním krokem je hluboké zamyšlení a následné vykoumání časového rozvrhu. Výsledkem je jasně určená doba, kdy musíme bezpodmínečně odejít z bytu.

Hodinu před nutným odchodem začnu shromažďovat všechno  to nutné harampádí a zároveň upozorňuji děti, že budeme odcházet, tak ať se jdou laskavě připravit.

Po nějaké chvíli a několikanásobném upozornění, že je opravdu čas se oblékat a ne jíst, hrát si či čumět do blba, nastane naprostej chaos. Zmatek nad zmatek, který se ani nedá popsat. Výsledkem jsou tři oblečené děti odeslané k obouvání. Já ještě rychle dohazuji poslední věci do baťohu a kontroluji čas...a hurá! Vypadá to, že máme ještě čtvrt hoďku k dobru. Což znamená, že dneska se nám to povede a my zcela výmečně přijdeme nejenom včas ale dokonce i o něco dřív!

A přesně v tenhle okamžik se to stane! 

Dimenzionální posun času! Snad si toho ani nikdo jiný nevšimne. Je to zcela nenápadné. Země se netřese, skla nerachotí. Prostě jenom z ničeho nic ručička na hodinách poskočí a to minimálně o onu nám zbývající čtvrt hodinu.

Takže zase vycházíme na poslední chvíli. Sakra! Ještě rychle proběhnu byt, zkontroluju zda je všechno vypnuto, nic nesvítí ani nikde nic neteče. Vše je v pořádku, takže vypouštim hýkající potomstvo ven.

Ve chvíli, kdy stojíme před barákem a já se snažim sehnat děti do jednoho houfu a vysvětlit jim, kterým směrem se vydáme, mi proběhne hlavou nenápadná a tichá myšlenka: vypla jsi žehličku?

Snažim se myšlenku zahnat, ale ona sílí a je čim dál tim hlasitější a neodbytná. Proto vybíhám zpět nahoru do bytu, abych zjistila, že žehlička je vyplá a vše je v pořádku.

Nu dobrá, druhý pokus. Znovu stojím před barákem...a tentokrát mi bleskne hlavou: a co dveře? Zamkla jsi je?

Opět vybíhám naše tři patra (v horším případě pět, to když jdem zadem).

Třetí pokus je ten pravý! Konečně opravdu vyrážíme! Popohánim děti, vymlouvám jim sbírání šněků a trhání kytek a při tom si říkám: Příště! Příště musíme vyrazit včas!!!

neděle 19. června 2011

Sama 2

Ne nelekejte se, nejsem zase sama...jen chci napsat, že seznam úkolů jsem během své samoty sice zkrátila, ale nevymazala. Za to jsem si stihla i lehnout...přesně dvacet minut před tím než mi přijely děti. Musela jsem při jejich přebírání vypadat opravdu naprosto kouzelně:o)