To jsem si takhle seděla na dětském hřišti na lavičce a užívala si chvilku klidu, když jsem zaslechla telefonický rozhovor jakési slečny stojící opodál.
A bylo to ták krásný! Jemný, dlouhý, zamilovaný...
A tak jsem se pohroužila do vlastních vzpomínek. Do dob svých středoškolských studií. Do dob kdy jsem víkendy trávila doma v Praze a studijní týden ve vzdáleném městě na privátě...a byla jsem strááášně zamilovaná. Mobilů ještě nemaje, chodila jsem každý den v šest hodin k telefonní budce, kam mi můj milý v tento domluvený čas volal. Už si samozřejmě nepamatuju o čem jsme se bavili...asi prostě úplně o všem. Hovory to byly opravdu dlouhé.
Postupně jsme vymýšleli jak si volat déle a levněji. Koupili jsme si mobily. Využívali různé akce...
Vzpomínky jsou to krásné.
Přítele ze střední jsem později vyměnila za Marka. Ze začátku mi taky volal jen tak na pokec. Ale moc dlouho mu to nevydrželo...a v dnešní době volá naprosto minimálně a pouze když něco potřebuje.
Např. nedávno mi volal z hospody: čau, máme tu akademickou debatu a já potřebuju naprosto nutně vědět jak dlouho letí sluneční paprsek od Slunce na Zemi. Tak mi to zjisti a já za chvilku zavolám!
Můj muž je prostě velký romantik!
2 komentářů:
:-D
Jestli tě to uklidní, u nás to není lepší...
:-)))) Manžel, ač nosí v kapse dva! mobily, mi nezavolá snad ani kdyby byl konec světa. A když si vzpomenu na ty hodiny, co jsme spolu protelefonovali, když jsme radnili......
Okomentovat