Nebudu se fotit...

a NEBUDU!!!

Dva

A je to tady!

Bětka poprvé ve škole!

Otík!

Verča

Otík

Tři!

Počasí vypadalo v posledních nech víc jarně než lednově, a tak jsem strčila lyže do kouta a  vytáhla dětem kola. Bětka už jezdí jako profesionál. Otík to je drak a blázen. Z prudkýho kopce se pro jistotu ještě odráží, aby mu to jelo co nejrychleji, zásadně nebrzdí a na nikoho nečeká. Verunka je naopak velmi opatrná a pomalá. Šourá se za dětmi svým šnečím tempem a velmi hlasitě je organizuje:

,,Otiku stuj! Becho cekej! Nejezdi tam! Pozor louze!"

No neposlouchaj jí, ale ono to Verče ani moc nevadí:o)

Fotka je pořízená večer na vysoké iso, žádnou kvalitu či umění v ní nenajdete, a přesto to je moje nejhezčí fotka za posledních několik měsíců:o) Jsou tam všichni tři! I když přiznávám, že poněkud omylem. Bětka chtěla vyfotit, tak jsem jí párkrát cvakla a teprve pak zjistila, že mám na poslední fotce všechny děti. A když se o to snažim, nikdy toho nedosáhnu:o)

Bětka

Dvě a třičtvrtě!

Ale já se fakt snažila mít tam všechny tři!

Prasátko aneb chov užitečného zvířete!

No comment:o)

Nezvaná návětěva!

Včera večer nám někdo zazvonil a zaklepal na dveře. Řekla jsem si, že to je asi Marek, kterej si zapomněl klíče a přišel si pro ně, aby nás pak pozdě v noci nebudil zvoněním.

A ono ne! On to byl pán od T-mobile! Pokusila jsem se ho odpálkovat jen co se představil a řekl z jaké firmy je. Ale nedal se! Bylo vidět, že už je zkušený a nenechá se jen tak odradit. Po chvilce přišel i jeho kolega a pustili se do mě! Nakonec jsem jim rázně řekla, že nemám zájem a rozloučila se!

Strašně strašně moc tohle nesnášim! Jeden čas mi nějakej takovejhle dohazovač volal tak jednou týdně. Nejdřív jsem slušně vysvětlovala, že nemám zájem. Pak jsem prosila ať si ke mě daj poznámku, že si nepřeju, aby mi volali. Nakonec jsem prostě a jednoduše vždycky"třískla telefonem" Přestalo to po ztrátě telefonu a tim změně čísla. Od té doby mi nikdo od nich nezavolal...a včera prostě přišli osobně!  V jednu chvíli, když tu stáli dva cizí chlapi proti mě, jeden v podstatě přímo ve dveřích, tak mi opravdu nebylo dobře! A ještě abych jim něco podepisovala! Jednomu z nich nakonec došlo, že se mnou nehnou a vrhnul se na sousedy...uff Využila jsem toho, zahnala svoje zvědavý děti dovnitř a zabouchla!

Rozčilujou mě všudepřítomné reklamy, rozčilujou mě telefonáty co nabízej výhodné tarify, pojištění...a prostě cokoliv.Rozčiluje mě to, ale vím, že s tím nic neudělám. Že to prostě musim skousnout...ale aby mi lezli v době večeře až do bytu to už mi připadá vážně moc!

Vycházky!

Nevim proč, ale moje děti prostě neumějí chodit po zemi! Neustále lezou po nějakém plotu, zídce či obrubníku. Pokud neni nic takového v dosahu, tak alespoň jedno dítko běží, druhé se courá a třetí tancuje! A tak se poslední dobou z maminky měním v pastevského psa, který se pobíháním okolo snaží udržet své stádo v jakési formaci. A tak pobíhám, pokřikuju, organizuju a formuju svoje stádečko...a občas se i dostaneme včas do cíle:o) 

Smradlavý pád

Včera mi Otík spadl do psího hovínka!

Za normálních okolností svoje děti neustále komanduju, aby si dávaly pozor kam šlapou. Teď na podzim jsou chodníky schované do barevného listí. Vše vypadá čistě, barevně ba dokonce krásně. Nechala jsem se ukolébat a polevila v ostražitosti. 

Včera Otík běžel, zakopl a rozplácl se jak širokej tak dlouhej! Čekala jsem jestli se rozbrečí nebo vstane a poběží dál...a on ležel a vypadal vyjeveně. Bětka mu chtěla pomoc, ale místo toho na mě začala volat, že Otík spadl do hovna! Houkla jsem na ní, že je to dost špatnej vtip, ale pro jistotu jsem se šla podívat...a bylo to hrozné!!! Po prvním pohledu jsem ještě chviličku doufala, že ta hnědá hmota obalující celou Otíčkovu ručičku je jenom bahno. Leč oči se sice dají oklamat, ale nos už ne.

Byla to pravda! Otík spadl do hovna! Krom ruky to odnesl rukáv bundy. A ne trochu. Odporná mazlavá hmota se rozprostírala od zápěstí až k loktu. A ne jenom zvenku bundy. Dostalo se to i dovnitř, na mikinu! Fuj!

Měla jsem štěstí v neštěstí, že byla otevřená Dobeška a já tak mohla Otíka na záchodě alespoň trochu odhovnit. Vyplácala jsem snad všechno mýdlo a papírové utěrky co tam měli!

Naštěstí svítilo sluníčko a bylo docela teplo, tak doufám, že svůj dvouhodinový pobyt venku v krátkém tričku a bundě s vlhkým rukávem přežije ve zdraví. (Dřív jsme se domu nedostali, museli jsme počkat,až skončí Bětce malování)

Pá pá!

Zítra má naše rodina velkou premiéru!

Zítra naložíme děti do auta a odvezeme je k babičce a dědečkovi.

Zítra nám naše děti takhle zamávají a nám začne čtyřdenní volno bez dětí. Naše úplně první bezdětné volno.

Zítra máme velký den nejenom my, tedy já a Marek, ale hlavně naše děti a jejich prarodiče (babička se trochu bojí, ale já jsem si jistá, že to všichni zvládnou na jedničku)

Zítra...už se blíží a já mám najednou strach. Tak moc jsem se těšila, že budeme s Markem sami. Že pojedeme na dovolenou do nějakého malého penzionku, že budeme chodit na výlety, povídat si dlouho do noci, že se budeme navzájem užívat...a najednou si vůbec nedovedu představit co si s tím velkým množstvím volného času  a svým v podstatě málomluvným mužem, vlastně počnu:o)

Jsme novomanželé a tak zítra odjíždíme na svatební cestu...nesmim zapomenout přibalit knížku:o)

Otík!

Otík drzoun:

Maminka: ,,Otíku tytyty, to se nedělá!"

Otík",,já ne tytyty, mamita tytyty!"

........................................................................................

Otík statečný kuchař:

Najednou se z kuchyně ozvalo: ,,tečééééé!"

Tak se jdu podívat co se to tam děje a co že to vlastně tečéééé. A na kuchyňské lince najdu mrkev napižlanou na několk kousků a nad tím stojí Otík a z prstu mu teče krev! 

.........................................................................................

Otík uprchlík:

Na vycházce mi Otík zase začal zdrhat, dohnala jsem ho těsně před silnicí a plácla ho přes zadek s tím, že tohle prostě dělat nebude!

Drahnou chvíli přemýšlel a koukal na mě s vážnou tváří. A pak mi řekl: ,,jauváááájs!"

A co Otík?

Ano! Otík také neutekl zběsilým nůžkám naší Bětky:

A nebyl sám! Postupně nacházím ostříhané panenky, koníky...no prostě všechno co mělo na sobě alespoň trochu chlupů, už je přinejlepšim na ježka. 

Bětka se činila natolik, že už snad není v našem bytě nic co by se dalo ostříhat...no i když...pro jistotu budu v noci spát v čepici!

Kadeřnictví?

Nudíte se? Kupte si medvídka mývala! A nebo vám na pár dní můžu půjčit naše děti. Vsadim se, že vás nuda hned přejde! 

To si takhle kutim něco v kuchyni a říkám si jak je to fajn, že si děti tak hezky a v klidu hrajou v pokojíku. A když mám hotovo, jdu k nim a chci si s nimi taky trochu pohrát. Otevřu dveře a nestačim se divit! Místo téhle krásné holčičky

najde moje oko tohle divně oškubané dítě:

No pani kadeřnici jsem nezmlátila, ale vynadáno dostala teda řádně (a v několika etapách, páč tatínek se po návratu z práce taky neudržel)

A co myslíte, jak dopadl Otík? Byl také ostřáhán?

Předškolačka!

Jako všem i nám zamávaly naše cestovní prázdniny na rozloučenou, a místo nich přiběhlo září a přineslo v baťůžku nový školní rok. Bětuška ho přivítala s velkým nadšením.

 Už od svých úplně prvních školkových dní se mě každou chvíli ptala, kdy bude chodit tam nahoru. Do té úplně horní, červené třídy. Do třídy předškoláků. A včera se dočkala.  Včera ve školce vystoupala do nejvyššího patra...a z naší holčičky se stala předškolačka!

Vím, Bětko, že ses na tento právě začínající školní rok moc těšila. A proto ti (a nejen tobě, ale i všem ostatním škol(k)ou povinným)  přeju ať splní veškerá tvá očekávání, ať je plný radosti, smíchu a ukojené zvídavosti. A hlavně! Věřím, že se nám společně podaří vybrat tu správnou základní školu, ve které pak budeš celé ty dlouhé roky spokojená a nadšená.

První den...

Náš první manželský den začal nádherně!  Ráno jsem otevřela oči sama od sebe! A všude bylo ticho! Nikdo mi neskákal po hlavě. Nebylo slyšet žádné "mamííí" ve vysokých tóninách. Žádný řev, třískání dveřma, žádné hlasité rány ani dožadování se snídaně. Poprvé co máme děti, se nám je podařilo udat na noc babičce!  Naše první manželské ráno bylo i první bezdětné!

Ale abych se necítila osamocená, přišla mi navštívit každoměsíční ženská návštěva. Přivalila si to ke mě naprosto nečekaně a mimo harmonogram. Ani nezaklepala a nezeptala se jestli jí tu chci...a já jí tu teda v žádném případě nechtěla! Mrchu jednu! Její příchod mě pěkně naštval. Za to Marek byl spokojený, neb to znamenalo, že má klid a může si vyspávat až do pozdního odpoledne:o) (Tohle se opravdu může stát jenom mně!)

A tak ten náš první den pod společným jménem uběhl pěkně v poklidu...než jsme si došli pro ty naše raubíře...

Andělíčku můj strážníčku...

Poslední dobou mám pocit, že existuje nějaká moc či síla, prostě něco nadpřirozeného co nás chrání. Nějaký hodně silný strážný anděl. Určitě je krásný a pečlivý, a s největší pravděpodobností pořádnej workoholik. To prostě musí být, protože je jasné, že mu dáváme pěkně zabrat. Že musí být v práci ve dne v noci.

Tento týden je toho jasným důkazem. Začalo to Otíkovým pokusem pověsit prádlo. Věším ho z okna a bydlíme v pátém patře... Naštěstí jsem dávala pozor.

Ještě tentýž den se Verča začala poněkud dusit při lízání lízátka. Na ten její uslzenej pohled asi nikdy nezapomenu. Pani stojící vedle už se mě ptala jestli má volat záchranku. Vyděšeně jsem držela Verču hlavou dolů a mlátila jí do zad. Verča modrala, malátněla...a nakonec se pozvracela a nadechla! Držela jsem jí v náručí ještě hodně dlouho, než jsem se ujistila, že opravdu v pořádku dejchá.

Ve středu dopoledne si dvojčata hrála v pokojíku. Najednou slyším šílený řev. Tak tam vlítnu. Vidím Otíka jak si drží ruku a křičí ,,au au!" Snažim se rychle zjistit co se mu stalo, když v tom koutkem oka zahlédnu záblesk. V tu ránu začne brečet i Verča. Koukám, na zemi leží kabel, z jehož jedné strany trčí dráty a z nich lítaj blesky, neboť druhý konec je v zásuvce. Děti urvaly kabel od Bětčiný lampičky a takhle to dopadlo.

A to nebylo všechno. Ve čtvrtek večer se mi podařilo naprosto příšernym způsobem skřípnout Otíkovi prsty do dveří od auta. Vypadalo to fakt hrozně. Snažila jsem se Otíka utišit, foukala jsem, hladila a Otík řval. A řval hodně a pořád. Po půl hodině už jsem došla k závěru, že to je fakt špatný. Naložila jsem děti do auta. Odvezla Verču s Bětkou k mamce a jela s Otíkem na pohotovost. Asi jsem byla opravdu ve velkém šoku, neboť jsem naprosto suveréně projela křižovatku, které se za normálních okolností vyhejbám jak čert kříži (ehm, a ona je to přitom taková jednoduchá křižovatka:o)). Na pohotovosti mě pani doktorka uklidnila, že má Otík prstík v pořádku a že se jedná pouze o povrchové zranění. Výborně, takže naše děti maj matku naprosto neschopnou a k tomu ještě hysterku. Ještě štěstí, že alespoň toho strážnýho andílka maj pořádnýho...