Recent Posts

úterý 18. prosince 2012

Předvánoční čas

To jsem si takhle minulou neděli odcházela z práce, když tu mě přepadl takový zvláštní pocit. Venku už bylo šero, vítr se snažil dohonit sněhové vločky a tak foukal o sto šest, ale ty potvory mu stejně nakonec utekly a usadily se na jakémkoliv povrchu, který byl k mání. Lidé se choulili v zimních bundách a pláštích, zahaleni pokud možno tak, že jim koukal jen nos. V předklonu bojovali se silným větrem.
A já tomu všemu nastavila tvář. Nechala jsem se větrem hladit po tváři a sněhem štípat do čela. Někde tam uvnitř jsem začala cítit malinkaté místečko, které postupně rostlo a sílilo, až mě celou pohltilo.
Po mnoha letech mě navštívila vánoční nálada. Začala jsem se těšit a radovat...a ten pocit se mě drží do teď!

A tak Vám všem přeji ať si ty letošní předvánoční přípravy užijete v klidu a spokojenosti. Nenecháte se zblbnout tlakem okolí, a prožijete svátky podle svého! (My máme letos např. to nejlepší cukroví na světě! Pekly ho děti, zpívaly u toho koledy, hádaly se jen minimálně a na závěr ho skoro všechno také rovnou snědly:o) Ten zbytek je prostě úžasnej a na první pohled zcela dokonalej :o))

pondělí 17. prosince 2012

Hudební vystoupení

To jsme se takhle na začátku září rozhodli, že tento rok nebudou děti chodit na flétnu k soukromé učitelce (ona stejně měla v říjnu odjet na stáž do Francie), ale že je přihlásíme do místní ZUŠky. A tak jsem vyzvedla maminku s Ondrou, popadla i svojí Bětku a šlo se. U vstupních dveří jsme vybrali zvonek se jméne za kterým bylo v závorce napsáno dechy...a dostali se tak k naprosto úžasné učitelce. A taky k poznání, že jsme se měli hlásit už v červnu a ne tam slavnostně nastoupit první týden v září (no ono mi bylo divný, že ta budova zeje prázdnotou, když by přece měla dle mého praskat ve švech pod náporem nových uchazečů).

Paní učitelka mrkla na Ondru, rozhodila ruce a velmi hlasitě a důrazně prohlásila: ,,Takovej velkej kluk a flétnu? Trombón!!!"
Následovala celkem dlouhá debata, při které jsme nenápadně (maminka vytřeštila oči a jedním dechem se zeptala: ,,co to je?") zjistili o jaký že se to vlastně jedná nástroj. Ondra si zkusil zatroubit a hned na první pokus vydal zvuk a na třetí kvalitní tón (mně se na to vyloudit tón dosud vůbec nepodařilo. Občas, když se hodně snažim, tak to pod mým nátlakem vydá takový krátký zaprdlání). Vyplnili jsme přihlášky a s řádně zamotanou hlavou šli domů.

Následujících zhruba čtrnáct dní (ve ZUŠce měli samozřejmě plno, takže se čekalo jestli se uvolní pro naše děti místo) si maminka pouštěla na youtube různé skladby hrané na trombón. Nemohla se vůbec rozhodnout (,,no přece tohle nebudu doma poslouchat!" ,,Celá naše rodina je hudebně tupá, jak by ten můj kluk mohl zvládnout, tak těžkej nástroj"...). Jakmile se k ní někdo přiblížil, už mu pouštěla svoje nálezy a řešila zda na to Ondru dát či ne...

...no a výsledkem  byl tuto středu koncert na kterém se jednotlivě představili všichni žáci naší paní učitelky, tedy i náš mladý trombónista a naše flétnistka Bětka. A bylo to velmi krásné. Představili se nám různé nástroje (včetně lesního rohu!). V některých případech s malými žáčky hrál i jeden z rodičů (paní učitelka prohlásila, že trápit a stresovat nebohou Bětku vystoupením je nespravedlivé, a že tedy na příštím koncertě budu hrát taky!!! No nebudu! Jen musím té energetické pedagožce vysvětlit, že mě coby žákyni této školy vpustili do koncertního sálu jen jednou.A po mém úžasném vystoupení, už mi můj pan učitel všechny další raději zakázal a termíny koncertů mi od té doby tajil.) I paní učitelka se zapojila do vystoupení a krom různého doprovázení hráčů a účasti ve flétnovém souboru, nám zahrála jednu skladbu na tubu.

Tento příjemný zážitek mě jen utvrdil v tom, že jsme se rozhodli správně, a že jsme měli ohromné štěstí. Jsem přesvědčená, že nás a hlavně naše děti, osud zavál tím správným směrem. A moc se těším na březen, kdy nám všichni mladí hudebníci opět předvedou co nového se naučili.



úterý 11. prosince 2012

Výroční zpráva o vědecké činnosti naší rodiny!

Moje maminka je vědec! Za málo peněz pracuje doslova ve dne v noci. Celý život vykonává objevy, o kterých krom kolegů nikdo neví. Je ponořená ve své přírodní oblasti a s perfekcionalizmem sobě vlastním a extrémním smyslem pro detail zkoumá, bádá a řeší...
My, pokračovatelé jejího rodu, jsme také vědci! V poslední době se nám například podařilo vyvinout několik zcela nových fyzikálních zákonů. Ovšem žáci a studenti mohou být v klidu. Naše zákony se do učebnic zcela jistě nedostanou. No, posuďte sami:

1) Síla vyvinutá k usednutí rodičů ke kávě či jídlu je přímo úměrná vokálnímu projevu potomků žádajících si utření zadnice po vykonání velké potřeby! Přičemž počet potomků žádajících si této činnosti je závislý na míře unavenosti, hladu a chuti rodičů.

Dodatek: začínám být jak Pavlovův pes...ozve-li se ,,próóósíííím uuuuuutřííííít!!!" mám silné tendence začít mlátit hlavou o zeď!

2) Energie vyvinutá k uklizení jedné části bytu je násobena bordelovým koeficientem (v našem případě je tento koeficient roven třem) a jednou polovinou času a po této úpravě jest odražena v části bytu jiné, kde způsobuje újmy na psychickém zdraví osoby vyvíjející prvotní energii úklidovou.

Předpokládám, že tento fyzikální zákon zná většina rodičů. Navštěvuje-li tento blog rodič jehož dítko se tímto zákonem neřídí, prosím ať mlčí. Mohlo by se totiž jinak stát, že puknu závistí.

3) Myšlenka na včasnější zvednutí se z postele než je obvyklé či dokonce pokusení se stihnout odjezd do práce o autobus dřív, vyvolává reakci zcela opačnou, tedy zaspávací.

Jak vidíte je naše domácnost takovým malým výzkumným ústavem. I když maminčin perfekcionalizmus nám poněkud chybí. Vzorečky jsem k našim zákonům zatím vymýšlet nezačala! Ale kdo ví...

úterý 4. prosince 2012

Miluju úterky

První úterý!
Konečně po delší době klidný a pohodový den. Dokonce i odejdu včas z práce, což už se mi nějakou dobu vůbec nedaří. Hurá!
Nojo, jenže jak známo člověk míní...
...telefonát mění!

Zazvonil přesně ve chvíli, kdy jsem si rozepla první knoflík na svém pracovním oblečení a jala se převlíkat k odchodu...nakonec jsem z budovy, kde pracuji odbíhala o celé dvě hodiny později. Nu což se dá dělat. Budu mít poněkud napnutý časový rozvrh, ale ještě pořád všechno celkem v pohodě stíhám.
Plán je jasný: vyzvednout děti ze školky, nakoupit, vyzvednout Bětku od kamarádky, připravit věci na plavčo a hlavně VČAS odjet směr bazén!
První dva úkoly byly zvládnuty v rychlém tempu (Otík s Verčou se zvládli převlíknout za pouhých dvacet minut, bez řevu a truczáseků) a levném omámení (miluju padesátiprocentní slevy v pekárně).
Vyzvednutí Bětky se poněkud prodloužilo. Zatímco děti se během pikosekundy záhadně rozplynuly v dětském pokoji, já prostě MUSELA s kámoškou probrat veledůležité záležitosti (a kdo to má ksakru stihnout za pouhou půl hodinu, že). A tak jsme směr domov odcházeli v šest hodin. Plavání začíná v sedm. Nóóó, to si máknu teda. Ještě štěstí, že dvojčata maj svoje plavecký vybavení už v baťůžkách (chodí plavat se školkou ten samý den dopoledne) a že jedem autem.
18:40 bylo potomstvo vypuštěno z bytu a s ohromným rachotem se začalo řítit po schodech dolů. Já ještě v rychlosti dobalila co bylo třeba, dožvejkala sváču, hmátla rukou po klíčích od auta...a hle háček je prázdný, klíče nikde! Nevadí, to už znám, spadly dolů do botníku. Cha! Se přece nenechám nachytat. Nojo, jenže kde nic tu nic. Marek mi přibíhá na pomoc. Hledáme všude možně! Klíče nikde! Začíná toho na mě být nějak moc, problém v práci, kámoška mi taky nezdělila zrovna radostný zprávy a nakonec se mi ještě podaří ztratit naše jediný klíče od auta. No nedá se nic dělat. Opouštím hledajícího muže se slovy, že prostě pojedu malym (jeho) autem!
18:50 nakládám děti do auta. Hlavou mi bleskne, že nesmim ztratit klíčky, páč třetí auto už opravdu nevlastníme. Super! Děti naložený, nic nezapomenuto, přijedem jen o chloupek později. Sedám za volant a...klíče nikde!!! Vyskakuju z auta, sypu obsah všech baťohů na chodník, prohrabávám auto, lezu pod auto, nic! Evidentně jsem kouzelník! Ani Kožíšek by se za takový číslo nemusel stydět. Zoufale volám svému muži:
J: čau, průser, při nakládání dětí jsem ztratila klíče od auta!
M: no to vim ne!!! Co tady asi hledám!
J: od malýho auta!
M: tady nejsou, já viděl jak sis je brala!
J: šmankote, no jistě, děti mám naložený vevnitř, nějak jsem to auto musela odemknout! Pojď mi pomoc!
M: ti říkám, že tady nejsou!

Zevnitř auta se ozval Verunčin tichý hlásek: ,, mamí si pro ty klíče dojdi domů! My tu počkáme!"

Vyhánim děti z auta, obracim vše naruby, obsah baťůžků se opět ocitá na chodníku. Hledáme všude. V autě, pod autem, okolo auta. Svítíme si mobilem:o)

Byly pod Verunčinou sedačkou!

19:15 konečně odjíždíme na plavání! (Štěstí, že to máme takovej kousíček)
19:25 nahaté děti mi odbíhají do sprch a já se snažim zamknout skříňku, která má štěstí, že nemá uši, jinak by jí tudy určitě začaly vylejzat naše věci. Tak strašně je nacpaná.
V tu chvíli se za mnou ozve klidný ženský hlas místní šatnářky: jsem vám jenom chtěla říct, že neteče teplá voda!
19:28 dochází mi, že neteče-li teplá voda, padaj ze sprch rampouchy. Otík začíná pomalu modrat. Bětka s radostným jásotem odbíhá do bazénu. Verunka se ji snaží statečně následovat.
19:30 Otík leze do bazénu
19:32 Modrý Otík drkotá zuby až to vypadá, že si je brzo vyrazí a vylejzá z bazénu. Je usazen na lavičku a zabalen do veškerých ručníků a županů, které máme s sebou.
19:35 Verunka si všímá, že je bez Otíka a okamžitě ječí, že chce z bazénu. Došly nám osušky. Půjčujem si od ostatních plavců.
19:35 - 45 skáču okolo dvou na lavičce sedících koulí (Otíkovi z haldy ručníku opravdu koukal jenom nos), každou půlminutu některá z nich něco potřebuje. Bětka mezi tím řádí v bazénu.
19:45 konečně lezu do vody s úmyslem rychle si ještě zaplavat
19:50 lezu z bazénu za Verunkou, kterou už nebaví dřepět na lavičce.

Za celé plavání jsem uplavala čtyři bazény!

Domů přijíždím naprosto vyčerpaná, mám pocit, že usnu hned za dveřmi. Věším klíčky od auta na háček hned vedle Markem nalezených kolegů. To jsem si to klidný a pohodový úterý opravdu užila!

Druhé úterý!
V polední pauze vbíhám k mamince do kanceláře s veselým halekáním (pracujeme ve stejné budově). Odměnou mi je pohled na vytřeštěné oči a lehce panikařící matku. Můj bratr jí ve chvíli odchodu do školy oznámil, že má mít na výtvarku fotky členů rodiny. Budou dělat rodokmen. Věděl to pouhé tři týdny dopředu! Naštěstí maj výtvarku až odpoledne, tak se to dá ještě zachránit. Rychle vyhledávám fotky svých dětí na blogu. Pomáhám mámě vše připravit. Ještě urychleně kontroluju svojí fotku...no nic moc, ale přežít se to dá, a odcházím zpět na své pracoviště.
V půl třetí se jdu kouknout jestli už je maminka zpátky a jestli všechno stihla. Ukazuje mi konečnou (odevzdadnou) verzi fotek. Vytřeštěně zírám na jednu fotografii jakéhosi krále dementů s babičkovským šátkem na hlavě. Dochází mi, že jsem to já! Lapám po dechu. No to ta máti snad nemyslí vážně!
O nějakou dobu později mi přichází od maminky smska: uz zase sedim v autobuse a jedu domu. Ondra ztratil klice od bytu. Vratil se do skoly a volal mi to od pana ucitele!
Chachááá zdá se, že neustálé hledání klíčů je prostě jakýsi záhadný kód v naší DNA! Škodolibě si užívám vědomí, že tentokrát má drsné úterý někdo jiný než já.

Večer mi volá maminka při cestě domů z třídních schůzek (já se při těch posledních dozvěděla, že paní A. koupila dětem čaj, paní B namalovala na nástěnku strom a paní C se postarala o syna kamarádky...po získání těchto veledůležitých informací, jsme se rozhodla třídní schůzky prostě ignorovat). A ve chvíli, kdy stojí na místě páč křičím do telefonu, že ji neslyším, padne její zrak na školní zídku a hle! Tam Ondrův klíč od bytu!

Třetí úterý bude zcela jistě minimálně konec světa!


Dodatek: hádejte co vyvěsili ve škole na chodbě na nástěnku!!!