Miluju úterky

První úterý!
Konečně po delší době klidný a pohodový den. Dokonce i odejdu včas z práce, což už se mi nějakou dobu vůbec nedaří. Hurá!
Nojo, jenže jak známo člověk míní...
...telefonát mění!

Zazvonil přesně ve chvíli, kdy jsem si rozepla první knoflík na svém pracovním oblečení a jala se převlíkat k odchodu...nakonec jsem z budovy, kde pracuji odbíhala o celé dvě hodiny později. Nu což se dá dělat. Budu mít poněkud napnutý časový rozvrh, ale ještě pořád všechno celkem v pohodě stíhám.
Plán je jasný: vyzvednout děti ze školky, nakoupit, vyzvednout Bětku od kamarádky, připravit věci na plavčo a hlavně VČAS odjet směr bazén!
První dva úkoly byly zvládnuty v rychlém tempu (Otík s Verčou se zvládli převlíknout za pouhých dvacet minut, bez řevu a truczáseků) a levném omámení (miluju padesátiprocentní slevy v pekárně).
Vyzvednutí Bětky se poněkud prodloužilo. Zatímco děti se během pikosekundy záhadně rozplynuly v dětském pokoji, já prostě MUSELA s kámoškou probrat veledůležité záležitosti (a kdo to má ksakru stihnout za pouhou půl hodinu, že). A tak jsme směr domov odcházeli v šest hodin. Plavání začíná v sedm. Nóóó, to si máknu teda. Ještě štěstí, že dvojčata maj svoje plavecký vybavení už v baťůžkách (chodí plavat se školkou ten samý den dopoledne) a že jedem autem.
18:40 bylo potomstvo vypuštěno z bytu a s ohromným rachotem se začalo řítit po schodech dolů. Já ještě v rychlosti dobalila co bylo třeba, dožvejkala sváču, hmátla rukou po klíčích od auta...a hle háček je prázdný, klíče nikde! Nevadí, to už znám, spadly dolů do botníku. Cha! Se přece nenechám nachytat. Nojo, jenže kde nic tu nic. Marek mi přibíhá na pomoc. Hledáme všude možně! Klíče nikde! Začíná toho na mě být nějak moc, problém v práci, kámoška mi taky nezdělila zrovna radostný zprávy a nakonec se mi ještě podaří ztratit naše jediný klíče od auta. No nedá se nic dělat. Opouštím hledajícího muže se slovy, že prostě pojedu malym (jeho) autem!
18:50 nakládám děti do auta. Hlavou mi bleskne, že nesmim ztratit klíčky, páč třetí auto už opravdu nevlastníme. Super! Děti naložený, nic nezapomenuto, přijedem jen o chloupek později. Sedám za volant a...klíče nikde!!! Vyskakuju z auta, sypu obsah všech baťohů na chodník, prohrabávám auto, lezu pod auto, nic! Evidentně jsem kouzelník! Ani Kožíšek by se za takový číslo nemusel stydět. Zoufale volám svému muži:
J: čau, průser, při nakládání dětí jsem ztratila klíče od auta!
M: no to vim ne!!! Co tady asi hledám!
J: od malýho auta!
M: tady nejsou, já viděl jak sis je brala!
J: šmankote, no jistě, děti mám naložený vevnitř, nějak jsem to auto musela odemknout! Pojď mi pomoc!
M: ti říkám, že tady nejsou!

Zevnitř auta se ozval Verunčin tichý hlásek: ,, mamí si pro ty klíče dojdi domů! My tu počkáme!"

Vyhánim děti z auta, obracim vše naruby, obsah baťůžků se opět ocitá na chodníku. Hledáme všude. V autě, pod autem, okolo auta. Svítíme si mobilem:o)

Byly pod Verunčinou sedačkou!

19:15 konečně odjíždíme na plavání! (Štěstí, že to máme takovej kousíček)
19:25 nahaté děti mi odbíhají do sprch a já se snažim zamknout skříňku, která má štěstí, že nemá uši, jinak by jí tudy určitě začaly vylejzat naše věci. Tak strašně je nacpaná.
V tu chvíli se za mnou ozve klidný ženský hlas místní šatnářky: jsem vám jenom chtěla říct, že neteče teplá voda!
19:28 dochází mi, že neteče-li teplá voda, padaj ze sprch rampouchy. Otík začíná pomalu modrat. Bětka s radostným jásotem odbíhá do bazénu. Verunka se ji snaží statečně následovat.
19:30 Otík leze do bazénu
19:32 Modrý Otík drkotá zuby až to vypadá, že si je brzo vyrazí a vylejzá z bazénu. Je usazen na lavičku a zabalen do veškerých ručníků a županů, které máme s sebou.
19:35 Verunka si všímá, že je bez Otíka a okamžitě ječí, že chce z bazénu. Došly nám osušky. Půjčujem si od ostatních plavců.
19:35 - 45 skáču okolo dvou na lavičce sedících koulí (Otíkovi z haldy ručníku opravdu koukal jenom nos), každou půlminutu některá z nich něco potřebuje. Bětka mezi tím řádí v bazénu.
19:45 konečně lezu do vody s úmyslem rychle si ještě zaplavat
19:50 lezu z bazénu za Verunkou, kterou už nebaví dřepět na lavičce.

Za celé plavání jsem uplavala čtyři bazény!

Domů přijíždím naprosto vyčerpaná, mám pocit, že usnu hned za dveřmi. Věším klíčky od auta na háček hned vedle Markem nalezených kolegů. To jsem si to klidný a pohodový úterý opravdu užila!

Druhé úterý!
V polední pauze vbíhám k mamince do kanceláře s veselým halekáním (pracujeme ve stejné budově). Odměnou mi je pohled na vytřeštěné oči a lehce panikařící matku. Můj bratr jí ve chvíli odchodu do školy oznámil, že má mít na výtvarku fotky členů rodiny. Budou dělat rodokmen. Věděl to pouhé tři týdny dopředu! Naštěstí maj výtvarku až odpoledne, tak se to dá ještě zachránit. Rychle vyhledávám fotky svých dětí na blogu. Pomáhám mámě vše připravit. Ještě urychleně kontroluju svojí fotku...no nic moc, ale přežít se to dá, a odcházím zpět na své pracoviště.
V půl třetí se jdu kouknout jestli už je maminka zpátky a jestli všechno stihla. Ukazuje mi konečnou (odevzdadnou) verzi fotek. Vytřeštěně zírám na jednu fotografii jakéhosi krále dementů s babičkovským šátkem na hlavě. Dochází mi, že jsem to já! Lapám po dechu. No to ta máti snad nemyslí vážně!
O nějakou dobu později mi přichází od maminky smska: uz zase sedim v autobuse a jedu domu. Ondra ztratil klice od bytu. Vratil se do skoly a volal mi to od pana ucitele!
Chachááá zdá se, že neustálé hledání klíčů je prostě jakýsi záhadný kód v naší DNA! Škodolibě si užívám vědomí, že tentokrát má drsné úterý někdo jiný než já.

Večer mi volá maminka při cestě domů z třídních schůzek (já se při těch posledních dozvěděla, že paní A. koupila dětem čaj, paní B namalovala na nástěnku strom a paní C se postarala o syna kamarádky...po získání těchto veledůležitých informací, jsme se rozhodla třídní schůzky prostě ignorovat). A ve chvíli, kdy stojí na místě páč křičím do telefonu, že ji neslyším, padne její zrak na školní zídku a hle! Tam Ondrův klíč od bytu!

Třetí úterý bude zcela jistě minimálně konec světa!


Dodatek: hádejte co vyvěsili ve škole na chodbě na nástěnku!!!