Zamilovaná!

Jako náctiletá středoškolačka jsem chodila s chlapcem, kterého jsem nesmírně milovala. Po vyučování jsem vždy seděla na lavičce před privátem (studovala jsem mimo Prahu) a odpočítávala hodiny, kdy svého přítele opět uvidím (vídali jsme se pouze o víkendu a o prázdninách).

Začátek mého vztahu s Markem byl takový celý zmatený a divoký (tak jasně, já přece nemůžu mít nic normálně, že). Nedávala jsem tomu velké šance. Pocity zamilovanosti byly takové jiné, zvláštní...žádná prvopočáteční bláznivá a šílená zamilovanost, bylo to...bylo to jako bychom spolu byli odjakživa. Jakoby náš vztah začal v půlce. V době, kdy končí prvotní pobláznění a začíná hluboká láska a souznění.

Letos jsme strávili čtrnáctidenní dovolenou na chatě. A vše plynulo v takovém klidu a pohodě (vůbec celkově se můj život v poslední době hodně srovnal a zklidnil) až jsem si najednou začala uvědomovat, že jsem šíleně zamilovaná.

Tento týden jsem sama doma (děti u babičky, Marek pracovně pryč). A protože mě čeká jízda pro Bětku k babičce a pak sportovní soustředění, měla bych svého muže vidět až příští středu. Jenže moje srdce se začalo bouřit a hlava se jala vymýšlet jak to zařídit, abychom se viděli už dnes. Až jsem na to přišla.

A tak tu sedím a počítám hodiny kdy svého milého opět uvidím! Těším se na něj. Jsem šťastná a šíleně zamilovaná! (Jak ta puberťačka:o))


(PS: já prostě všechno důležité ve svém životě beru od druhého konce než normální lidé. A lepší už to zcela jistě nebude:o))

Ortoobuv

Poslušna lékařského doporučení, vydala jsem se s poukázkou v ruce do obchodu s ortoobuví. Za pultem mě přivítala paní s milým úsměvem, vysvětlila mi co se bude dít a já se uvelebila na židli a jala se čekat.
Tyto chvíle jsou mi vzácné a milé. Mohu vytáhnout učebnici či nějakou knihu a ponořit se do ní, aniž bych se musela obávat, že po mně tři dětské hlásky budou v tu chvíli něco chtít.
I tentokrát jsem vytáhla učebnici a jala se vtloukat do své zabedněné hlavy nějaká ta slovíčka. Ovšem nevydrželo mi to dlouho. Mnohem zajímavější bylo pro mě sledovat místní šrumec.
Čekárna spojená s recepcí se začala pomalu a v podstatě nenápadně plnit žadateli na kdejaké to ortoněco. Paní za pultem stále dokola opakoval postup na jejich získání a přitom ji neopustila ani milost ani úsměv. Každému se snažila pomoci a poradit, tak aby to dotyčnému opravdu co nejvíce vyhovovalo. Jak bylo toto prostředí jiné oproti nervózní čekárně a mračící se setře na ortopedii.
Po nějakém čase přišla do obchodu starší paní, která vyděšeně koukala kolik lidí je před ní a že prý pospíchá, musí ještě na nějaké vyšetření. A tak jsem se s ní prohodila. Paní byla spokojená a neustále mi děkovala a já si mohla dál užívat své pozorovací chvilky.
Po nějaké době se z boční chodby vynořil menší energetický pán, popadl papír, zvolal mé jméno a začal se nořit zpět do chodby. Běžela jsem za ním až do malé ordinace, kde jsem se pod jeho bedlivým pohledem bosá několikrát prošla sem a tam. Pak byly mým ctěným nohám udělány obtisky na speciální podložce. Pán pečlivě přečetl zprávu od pana doktora a začal se smát.
,,To je hrozný, oni tady dělaj z latinských slov česká. To se ani nedá číst." Povídá mi.
,,No to víte ono to na ty pacienty působí odborně a vzdělaně, pacient tomu nerozumí a o to přece jde. Ovšem obávám se, že v mém případě už panu doktorovi nepomůže sebevíc odborných výrazů, vzhledem k tomu, že mi předepsal rehabilitaci na levé koleno, poté co jsem za ním přišla s problémy v koleni pravém" odpověděla jsem.
Pán se začal smát a v klidu mi přeložil a vysvětlil celou tu odbornou zprávu. Na nohách mi názorně ukázal, kde mám co špatně a jaké vložky mi proto předepsal. Mluvil zcela věcně, nešlo o žádné plané vykecávání se a já se dozvěděla vše co jsem potřebovala.
A tak jsem si užila mnoho příjemných dopoledních chvil a nejen moje nožky, ale i duše se cítila jako v bavlnce. A pak, že to nejde!

Ortopedie

Mé tělo se závratnou rychlostí blíží k další dekádě svého pobytu na tomto světě. Jenže poslední dobou mám poněkud pocit, že k těm slavným kulatinám nedoběhne v celku. Poločas rozpadu je poněkud kratší než jsem předpokládala a než je mi milo.
Několik měsíců jsem se potýkala s bolavým kolenem. Ne neustále, jen při a po běhu. Naivně jsem důvěřovala samoléčitelským schopnostem svého velmi užívaného kloubu a času. Tedy vždy, když jsem ucítila bolesti naordinovala jsem si klid. Koleno přestalo bolet, já vyběhla, pomalu a opatrně...nakonec jsem našla ideální okruh i harmonogram svých běžeckých pokusů. Nebylo to tolik a tak často jak bych si přála, za to to bylo téměř bezbolestné. Jenže přece jenom mi vadila všechna ta omezení (krom toho přes všechnu snahu jsem začala mít bolesti i bez běhání) a tak jsem se objednala na ortopedii. Stala se ze mě dvou a půl měsíční čekatelka na vyšetření (což je fajn, když vás něco bolí, že).
Během této doby mě přestal bolet velký kloub na pravé noze a začaly mě bolet některé prsty na noze levé. A to natolik, že jsem nemohla pár dní ani chodit.
Nakonec jsem se dočkala správného data a vyrazila k panu doktorovi. Těšila jsem se, že mi vzdělaný pán poradí jak se zbavit bolesti. No a neporadil. Vylíčila jsem své problémy, pan doktor se mi dlouze podíval do očí a prohlásil: no to víte, jednou ten konec přijít musí!
Začala jsem koktat, že si přece jen připadám ještě mladá, a že mám před sebou ještě spoustu sportovních cílů. Například uběhnout půlmaraton.
,,No podívejte se, já jsem mnohem starší než vy a taková bláznovina mě ještě ani nenapadla, natož abych ji praktikoval" Prohlásil pán v bílém plášti.
Asi se snažil být vtipný, ovšem u mě to místo smíchu vyvolalo vztek. Chápu, že se pan doktor setkává každý den s lidmi, kteří mají mnohem závažnější zdravotní problémy než já. Chápu, že mu asi připadá směšný, když se někdo hroutí z toho, že nemůže běhat. Jenže pro mě je běh (a pohyb obecně) prostě důležitý. Je mým největším a celoživotním koníčkem. Běhání je takovou mojí berličkou. Je to jedna z mála věcí, která mi poměrně dobře jde, dělá mi dobře na těle a hlavně na duši. Běhám snad celý svůj dosavadní život. A to celoročně a za každého počasí. Miluju ty okamžiky, kdy krom svého zuřivého a nedostatečného dechu poslouchám ještě kapky drobného deště bubnujícího mi do kapuce, ranní líně se povalující mlhu při barevném podzimu, sluneční pruhy prodírající se skrz vysoké stromy při běhu lesem...nechci se toho všeho vzdát.
Snažím se pochopit pana doktora a jeho projev, jenže bych byla moc ráda, kdyby se zase na oplátku snažil pochopit on mě. Jenže toho se asi nedočkám. Místo toho jsem se dočkala poukazu na rehabilitaci LEVÉHO kolena (na kontrolu jsem přišla s pravým), a na speciální ortopedické vložky (to na ty bolavé prsty).
Můžu jen doufat, že se mé tělo nerozpadne dřív než si najdu jiného nejlépe sportovního ortopeda s lidským přístupem, protože k tomu ,,svému" já už nepůjdu. Pravda, nijak mi neublížil, vyšetřil mě pečlivě, po této stránce je vše v pořádku, ale jak mě může pochopit někdo, pro koho je sport bláznovství?

NE-RA-DIT!!!

Asi si budu muset vylepit na čelo cedulku: PROSÍM NERADIT!!!!

Momentálně neprocházím úplně jednoduchým životním obdobím. (Vlastně se mi chce na plnou hubu napsat, že jsem v prdeli, ale jsem slušně vychovaná:o))

A tak kamkoliv vlezu, najde se někdo, kdo má potřebu chrlit na mě sice dobře míněné, leč zcela nevyžádané rady. O tom jak mám svůj život žít, co mám dělat, co mi pomůže a jak takovou situaci vyřešil on. Děkuji pěkně. Je opravdu milé, že tolika lidem ležim na srdci, ale svoje rady si strčte za klobouk. Já o ně opravdu nestojim.

Mým hlavním problémem je mé sebevědomí, které sedmiletou rodičovskou dovolenou dostalo natolik na frak, že si zabalilo svůj skrovný batůžek a odešlo jinam a to neznámo kam. Silně pochybuju, že ho vaše rady přesvědčí, aby se vrátilo zpět na adresu svého trvalého bydliště.

Nemyslím si, že bych se po vašich přednáškách měla radši.

Zvláštní je, že přitahuju rady i lidí zcela neznámých. A tak nebylo a není vyjímkou, že se například při čekání na autobus dozvím, že můj kočár na dvojčata je zcela nevhodný, že mám to řvoucí dítě uklidnit, že mám všechny tři naráz vodit za ruku, koupit jim čokoládičku, nasadit chlapečkovi čepici a tak podobně.

Světe div se, nejsem úplný blbeček, který před odchodem z bytu potřebuje poradit, aby si zavázal boty...a tak PROSÍM NERADIT!!!!  

Učím se, učím.

28. březen je dnem výročí narození J.A. Komenského.

V posledních letech se snažím každý rok naučit něčemu novému. V minulosti to bylo např. řízení auta či háčkování (nevím co bylo těžší:o)). Letos se ze mě stala jazyková samoučka. Vybrala jsem si jazyk mému srdci milý a uším příjemný.

Jenže to, že se mi něco líbí ještě neznamená, že to přijme i můj mozek. Mám pocit, že si kolem sebe postavil velmi pevnou a vysokou zeď. A aby to nebylo málo, tak na jejím vrcholu sedí pan správce s koštětem. 

A tak se každý den snažím přehodit alespoň nějaká ta cizí slovíčka přes tu ohromnou hradbu. Pomáhám jim dostat se nahoru. Popostrkávám je, sbírám, když spadnou a vracím zase co nejvýš...a když už se nějakému odvážlivci podaří zdolat vrchol, přiběhne osůbka v modrých montérkách a ohromným koštětem v ruce a zase ho smete dolů.

Proč to dělá? Určitě ne proto, že už by byly všechny šuplíky co má na starosti plné. Možná nechce mít kolem sebe tolik novinek, možná nerad uklízí, či má rád prázdné kouty. Nevím. Ale nechci ho tam!!! Nevím kde se tam vzal ani jak se ho zbavit. Klidně bych ho propustila, vykopla, prodala, ale drží se vršku té zdi jak klíště. 

A tak se snažím tu zeď překonat, nejlépe rozbořit. Bombarduji ji výbušninami v podobě slovíček, gramatiky...ale i např. morseovkou,  názvy kytek, souhvězdí a uzlů (už jsem zmínila, že naše nejstarší chodí do skauta?) a pod. Vše je marné. Zeď je pevná a panáček pracovitý.

Dnešní den je výročím narození J.A. Komenského. Zajímalo by mě, zda by mi on dokázal poradit jak ten svůj boj alespoň částečně vyhrát.

Je nutné být originální?

Odkaz na tuhle verzi mé oblíbené písně mi kdysi poslala kamarádka se slovy: je úžasný jak jeden člověk dokáže dobře zahrát to, na co jiní potřebují celou kapelu...

Většinou tvrdím, že originál je originál, ale v tomto případě se absolutně nejsem schopná rozhodnou, která verze se mi líbí víc.

Dnes ráno jsem učinila krok ke změně ve svém životě...nejedná se o krok originální ani převratný, ale i tak věřím, že je tím správným směrem.

Tak mi prosím držte palce!

Jarní neděle

Krásnou jarní neděli jsme využili k výletování...Bětka se skautem a zbytek rodiny doprovodil tatínka na ryby (já vím, že maj rybáři rádi klid...ale takovou nespravedlnost jsem prostě nemohla dopustit...štěstí, že můj koníček je běh, při tom mě rodina doprovázet nemůže:o))

A tak zatímco Marek lamentoval, že neberou, já popadla děti a šli jsme se projít kousek podél potoka. Po pár krocích jsem došla k závěru, že ty ryby nejsou rozhodně hloupé...chytat se smí od ústí po mostek...v tomto úseku bylo rybuprázdno, zatímco za mostkem bylo v potoce víc ryb než vody (něco takového jsem v životě neviděla). Samozřejmě jsem to Markovi musela hned zcela škodolibě zavolat:o) 

Pomstil se mi záhy...představte si lávku v podobě dvou nepříliš širokých klád podivné kvality, na tom jedna dospělá osoba držící jedno dítko před sebou a druhé za sebou...telefon se trefil naprosto přesně, když jsme byli uprostřed.

Lávku jsme zdárně překonali, vyškrabali se na kopec a začli se povalovat po lese...největší zábavou bylo sáňkování, tedy ježdění po zadku dolů z kopce zasypanýho listím (mě tak baví ty dětský nápady!)

Zkusila jsem i pár fotek.

Ale vyfotit kloudně Otíka je nad veškeré moje síly. Tady taky fotí:

A takhle vypadá většina fotek s naším synem:o) Aneb Otíku neodcházej nikam!

Mamíííí, tady je Veunka, kuk!

Bětka si svůj výlet taky moc užila, takže za nás byla neděle celkem vydařená.

Vlasy

Jsou to jen vlasy...jsou to jen vlasy...jsou to jen vlasy...

Ne nejsou!

Před nějakou dobou se Verunka sama ostříhala. Paní kadeřnice dělala co mohla, ale pár zoubků prostě musela nechat. Ty by totiž šly zarovnat jedině strojkem. Verunce rostou vlásky nesmírně pomalu. Teprve minulý týden se mi podařilo učesat jí na hlavě dva culíky. Hurá! A jak jí to slušelo! A ještě k tomu jí zářily oči štěstím. Vypadala naprosto úžasně.

Tenhle týden byla Verunka u babičky. Těšila jsem se, že až se vrátí, zajdeme ke kadeřnici, ta zarovná poslední zuby a já budu mít krásnou holčičku s rovnou ofinou a dvěma culíky. Hurá!

Jenže babička měla jinej názor. Místo krásné holčičky mi vrátila oškubaného kluka se slovy: ona ty vlasy měla strašně špatně ostříhaný, tak jsem to napravila! (Jak mohla!!! Jak mohla rozhodnout bez mého vědomí o tom jak bude vypadat moje dcera!  Proč?)

Začla jsem se bránit, vysvětlovat, že tohle teda dělat nemusela...ale děda se své ženy zastal natolik, že už jsem se nedostala vůbec ke slovu. Krom toho se děti rozutekly a já tedy neměla čas na dohadování. Musela jsem chytat potomky a hlídat, aby nevběhli pod auto.

Nějak se s tim nemůžu srovnat...tak snad to ještě přijde (zatim jsem zcela srabácky narvala Verče na hlavu šátek, nemůžu se na ní, chuděru mojí, ani pořádně podívat).

Jarní cvrnknutí

Letošní jarní cvrnknutí se konalo na školní zahradě. Bětce cvrnkání do kuliček nešlo, vypadla hned v prvním kole. Ale za to skákání přes lano, to bylo její!

Zásek

Mám zásek!

Celý dny se bavím tím, že obhlížím inzeráty nabízející práci. Vymýšlím motivační dopisy, rozesílám životopisy.

A každý večer a část noci si pak tajně utírám slzy sebelítosti do polštáře a spílám přírodě jak mohla vytvořit tak marného a neschopného člověka jako jsem já. Člověka, který nikomu z potencionálních zaměstanavatelů nestojí ani za odpověď. Natož za pozvání k pohovoru.

Od včera mám prostě zásek. Nemám sílu znovu a znovu prohlížet inzeráty. Už nevím co psát do motivačního dopisu (už i ty poslední jsem poněkud odflákla, přiznávám).

Jsem marná a zaseknutá!

Rozhovor...

...mezi Bětkou a jejím spolužákem Honzou:

H: A jak jsou vlastně staří ti tvoji sourozenci:

B: A můžu ti to říct anglicky? Já totiž neumim r s háčkem!

A když už jsem u toho, připomíná mi to trochu ještě jeden dnešní rozhovor. Tentokrát mezi mnou a Markem:

Já: Bětka má zítra ráno před školou očkování. Vezmeš ji tam ty nebo já?

Marek po mně hodil pouze nechápavý pohled.

Snažím se to tedy lépe vysvětlit: Bětka má zítra ráno před vyučováním očkování. Budeš v práci nebo ji tam vezmeš? Já si nejsem jistá jak bych to udělala.

Marek: A proč má očkování před školou? Proč ho nemá u doktorky v ordinaci?

(Smála jsem se až do doby, než mi oznámil, že je samozřejmě tou dobou v práci:o))

Jedno dopoledne

Jsem unavená, unavená, unavená!

Potřebovala jsem si něco najít na internetu. Tak jsem zasedla k počítači, našla příslušnou vyhledávací internetovou stránku...a...a sedim...a koukám...a nevim!!!! Nevim co mi to před deseti vteřinami proběhlo hlavou za myšlenku! Vim jen, že to běželo opravdu hodně rychle a nezanechalo to žádnou stopu. Co jen jsem to mohla tak strašně nutně potřebovat najít?

No nic, je asi na čase dát si kafe! Jdu do kuchyně, otevřu skříňku...a...a koukám! Co jsem to chtěla? NEVIM!!!

Ale pozor! Vzpomínám si co jsem potřebovala na tom internetu, takže opouštím kuchyňskou skříňku  a vracím se k počítači. Do vyhledávače zadávám klíčové slovo. Ha! Tu kávu jsem si přece chtěla dát! Rychle se vracím do kuchyně! Dávám vařit vodu. Sypu kafe do...ehm...omylem sypu kafe do odstaveného dětského hrníčku s čajem! Napravuji. Voda ještě není uvařená, takže opět zasedám k počítači a hledám.

Po čase jdu do kuchyně a zapínám konvici s již vychladlou vodou.

Nacházím na počítači co jsem hledala. Pečlivě procházím všechny zjištěné informace.

Zalévám si kafe vodou a doufám, že je ještě dostatečně teplá.  Kupodivu nezapomínám přilejt mléko. S připraveným nápojem opět zasedám k počítači. Mám informace i telefonní číslo. Beru do ruky telefon...a...a opět ho pokládám. Já vlastně nevim, co do něj říct. 

A o co jde? Pani učitelky si začly stěžovat na chování našeho Otíka. Řekla jsem jim, že jsem si vědoma toho, že se Otík takto chová a jestli mi tedy dokáží poradit co mám dělat, abych pokud možno vše napravila. A tak mi naše hlavní pani učitelka velmi zaobaleně a opatrně oznámila, že se ke svému synovi neumim chovat, že je naprosto evidentní, že vzah mezi náma neni v pořádku a ať kontaktuju dětského psychologa, který nám oběma pomůže. Přidala několik dalších rad, se kterými já ovšem nesouhlasim. Přece jenom si troufám tvrdit, že už trochu vim co a jak Otík potřebuje a co si k němu můžu dovolit a co ne.  A ačkoliv je pani učitalka pedagog zkušený a já si jí velmi vážím (a obdivuji jak je z ní cítit radost z práce, kterou dělá...což je dle mého názoru opravdu velmi důležité), nejsem nějak schopna skousnout radu začínající větou: já jsem teď v jednom časopise četla velmi zajímavý článek...ano já jsem taky četla spoustu zajímavých všeobecných článků. Kdysi. Teď už to nedělám!

Jsem máma! A každá máma má SVŮJ  instinkt, rozum, přístup a vztah ke svému dítěti. Ano, někdy to tak úplně nestačí (přiznávám, že myšlenka na dětského psychologa mi v hlavě leží už nějakou dobu). Někdy je třeba lehké (nebo i větší) popostrčení od odborníka. Ale nějak nevidím důvod proč se řídit radami článku, který napsal někdo, kdo mého syna v životě neviděl, a ještě ho četl někdo jiný než já. No a taky připouštim, že už začínám mít averzi na věty začínající slovy: já jsem četla, že...

Tak ráda bych zase někdy slyšela slova: já si MYSLÍM,  že...

No a tak prostě....prostě...co já jsem to vlastně chtěla? Aha! Telefonovat...tak jdu na to.

................................

Dodatek...už chápete proč nic nestíhám? Když i jedno blbé objednání k dr. mi zabere půl dne? A to si můžu milionkrát říkat, že se zlepšim! (Bych řekla, že toho psychloga potřebuju víc já než Otík)

Trocha kašle

Tak schválně. Sedněte si, a počítejte do deseti.

Jedna, dva, tři....

...deset?

Závidim...u nás je to: jedna, dva, tři...zakašlání.  Tak znova! Jedna, dva, tři, čtyři...a další zakašlání.

Kašlou všichni tři. Štěstí, že je náš byt tak malý, že se sem nevejde žádný zvířecí mazlíček, a šneky jsme rozpustili už na konci léta, jinak by zcela jistě taky kašlali.

Milý Ježíšku

Milý Ježíšku,

moc ti děkuji za všechny ty krásné dárečky, kterými jsi podaroval členy naší rodiny. To dětské jééé, jůůů a mamíííí koukééééj. Ty dětské zářící oči a rychle se míhající a papír trhající malinkaté ručičky. To nadšení z každého dárku, ať už se jedná o vysněnou hračku či ponožky. To je tak krásné. A za to ti děkuji.

Celý večer proběhl celkem klidně, v příjemné a přátelské atmosféře. Z dětí vyzařovalo nadšení a spokojenost. Nekřičely, nervaly se, nehádaly se o každou drobnost...a pokud ano, tak rozhodně mnohem méně než je u nich obvyklé za normálních okolností. Možná to bylo tou atmosférou, možná tím, že jsme trávili štědrý večer na návštěvě u babičky. Ať tak nebo tak, až na několik šermířských soubojů, boxerských zápasů a pár pokusů proskočit z netrpělivosti zavřené dveře, se v podstatě nic vzrušujícího nedělo.  A za to ti děkuji.

Časový harmonogram jsme dokázali dodržet téměř dokonale. Pravda, příprava všech našich slavnostních dobrůtek se nám malinko protáhla. Výběr ubrusu také trval trošičku déle, než bylo původně  v plánu. Navléknout dvě malé rozjívené děti do slavnostního obleční bylo malounko náročnější nejen časově, ale i fyzicky. Mám pocit, že s chobotnicema bych měla větší úspěch. Naše starší děti se do připraveného oblečení také zrovna nehrnuly. Ve chvíli, kdy jsme se chystali zasednout, samozřejmě přijel na návštěvu strýc... Jak říkám, časový harmonogram jsme zvládli dodržet téměř dokonale. Zpoždění dvě a půl hodiny je dle mého názoru ještě v normě:o)

Stomeček jsme měli opravdu krásný. Předpokládám, že na žádné jiné návštěvě jsi neviděl tolik různorodých ozdob na jednom stromku:o) Jistě jsi na první pohled poznal s jak velkým nadšením děti stromeček zdobily. A těch dárečků co jsi nám pod nim nechal! To si někteří snad ani nezasloužili. Nadšení se setkalo s naprosto  každým rozbaleným překvapením. Ať už se jednalo o vysněnou hračku či třeba jen ponožky. Bětuška byla naprosto spokojená, žes rozluštil její dopis a obdaroval ji veselou pavoučicí (hned společnými silami počmárali dlaždičky v kuchyni:o)) Verunka s blaženým výrazem ve tváři áchala nad knížkmi i koníky. Otík nevěděl jestli rychle stavět autodráhu nebo jezdit s velkým autem.

Jak říkám, všechny dárky byly úžasné a moc ti za ně děkujeme. Jen tedy tu tělesnou teplotu blížící se čtyřem desítkám stupňů, co jsi nadělil Verunce, tu si pro příště nech. O tu opravdu nestojíme a Verunka ze všech nejmíň. Je z tohoto dárku natolik vyřízená, že nemá ani sílu otáčet stránky ve své nové knížce.

A tak se s tebou náš milý Ježíšku pro tento rok loučím a už se těším až se uvidíme na oslavě tvých dalších narozenin. Slibuji, že budem všichni šikovnější a rozumnější...a že budeme umět víc koled než jen Ježíšku panáčku:o)

Obecná škola

Neustále se snažim dětem vysvětlovat, ať nelezou do lednice! Ať ji nenechávaj otevřenou! Ať po ní nešplhaj...

Co si o mém vysvětlování myslej se ukázalo poměrně nedávno.

Do kuchyně jsem přiběhla volána příšernym řevem. Vždy se nesmírně vyděsím a očekávám pohled na něco příšerného...ovšem tohle mě opravdu překvapilo:o)

V kuchyni stála řvoucí Verunka a na jazyku se jí houpala přimrzlá malá plastová mistička!!! Další takovou misku se zrovna snažil olíznout i Otík.

Rychle jsem odnesla Verču do koupelny a pomocí vody jí odpreparovala nevzhlednou ozdobu z vyplazeného jazyka...v okamžiku, kdy byla miska i se svým obsahem osvobozena, se to natvrdlé dítě opět začalo s vyplazenym jazykem sápat po své pochoutce!

Jak vidno, můžu dětem zakazovat co chci! Když se rozhodnou, že si udělaj zmrzlinu, tak si jí prostě udělaj! Vlastně už by mě ani nepřekvapilo, kdyby jeden prováděl nějakou neplechu, zatím co druhej bude hlídat jestli náhodou nejde matka prudička. Jsou prostě parta. Nebo jinak řečeno - je jich na mě přesila. A tak mi snad může být odpuštěno, že jsem jejich zmrzlinovou výrobu vůbec, ale opravdu vůbec nezaznamenala...jen se trochu děsim, s čim ti naši géniové přijdou příště! 

Snad to jejich dětství všichni přežijem a to pokud možno ve zdraví:o)

Kalhoty

Pomáhala jsem Otíkovi s oblékáním. Do kalhot jsem ho vyloženě natřásla a komentovala to slovy: ,,ty kalhoty ti jsou už dost malý co?"

A Otík zakroutil hlavou a s moudrým výrazem pravil:,, nenééé, jsou jenom vypraný, víš?"

(Ehm, kde to to dítě asi vzalo co?)

Ach ta skleróza!

Ráno jsem odvezla autem děti do školky. Tam jsem je odevzdala paní učitelce a běžela rychle nakoupit. Potom honem domů a péct na dnešní ovocný den (akce ve škole). Ještě jsem vůbec neměla hotovo co bylo třeba a už jsem musela rychle běžet pro Bětku do školy.  A pak ještě pro Otíka s Verunkou do školky.

A když jsem se blížila ke školce, tak jsem zahlídla jakési zaparkované auto. A říkám si: jé hele tady má někdo ze školky stejný auto jako já....nojo i ten nosič na střeše maj stejnej...ježiš ono to je moje auto!!!

Jsem ho ráno před tou školkou prostě zapomněla! 

Bacha dveře!

Šli jsme pro Bětku do školy. Otík běžel několik metrů před námi, Verukna se mě držela za ruku a způsobně ťapala vedle mě. Všude bylo takové to podzimní ticho a klid. Barevné listí smáčel drobný podzimní déšť. Šla jsem zamyšleně a poslouchala při tom kapky ťukající do mojí kapuce.

Když v tom se přímo přede mnou otevřeli domovní dveře! 

To by nebylo nic divnýho, ovšem ty dveře se otevřely VEN! Stát se to o vteřinu později, tak mají obyvatelé jednoho branického domu na svých dveřích nevšední vánoční výzdobu v podobě mého rozplácnutého ksichtu. Takhle jsem to ještě stihla ukormidlovat a velmi těsně se nečekané překážce vyhnout.

Se smíchem jsem ty dveře obešla (tohle se opravdu může stát jenom mně) a nahlídla dovnitř. A tam stál chlap jako hora. Dveřní prostor skoro vyplnil svojí mohutnou postavou. Kouknul na mě a prohlásil: BAF! Dobrý den!

No neni ten život veselej?

Naše miminko!

Před lety jsem si přivezla z porodnice malé a roztomilé miminko. A během let mi ho někdo vyměnil za takovouhle velkou slečnu. 

Občas mě napadá jestli by se to nedalo v porodnici reklamovat:o) Tohle jsem si přece od nich neodvezla!

Moje miminko bylo slaďoučké, malinké, roztomilé a hlavně hodňoučké! Krásně spalo, skoro neřvalo (zvláštní je, že Marek neustále tvrdí, že byla Bětka jako mimčo hrozně uřvaná a skoro nespala:o))

Naše slečna je sice také krásná, ale moc neposlouchá. Šikovná, ale drzá. A hlavně stráááášně velká! Když si jí chci pomazlit, nevim jak jí uchopit. Obejmu jí a hle! Tady přečnívá noha, támhle ruka... moje miminko bylo akorát do ruky:o) 

Ale aby to nevypadalo, že si stěžuju. Kdepák! To bych si nedovolila! Naše Bětka je prostě NAŠE! Já se jen dneska nemůžu ubránit vzpomínkám. Dnes má totiž naše miminko první opravdové třídní schůzky!

A tak jako se ona nemůže každý den dočkat, kdy už bude ve škole a nejradši by zrušila víkendy, tak se já těšim na šestou hodinu večer, kdy po mnoha letech opět usednu do školní lavice (snad se do ní vejdu a neudělám tomu svému dítěti ostudu:o)).

(PS: fotka je ,,školní" proto ten ořez a kompozice)

Nezájem!

V úterý, v době blížící ho se oběda, jsem si v klidu vysedávala doma u kafíčka a říkala si: klíííd, ještě máš chvilku čas, dneska jedeš pro děti autem, takže pohodáááá. Nepospíchej, dopij kafčo a vyraž.

Vyrazila jsem za pět minut dvanáct (ve všech smyslech těchto slov:o) Vyjela jsem si pěkně autíčkem do silnice, s úsměvem zamávala na kolemjdoucí paní z našeho baráku a cítila se velmi spokojeně. V tom se ozval zvuk jako z filmu. Tedy jako z amerického filmu, kdy novomanželům za autem začnou rachotit přivázané plechovky. Zatímco oni se tomu zasmějí, zamávaj na vtipné příbuzenstvo a odjedou na vášnivé líbánky, já se s neblahým pocitem dorachotila ke kraji vozovky a šla zkontrolovat co mi zase z toho auta upadlo.

Byl to výfuk. Jak jinak taky že. 

Pár minut na to bylo v Braníku vidět šílenou běžící matku, která funěla pro svoje děti. To mám za to, že jsem si chtěla vypít kafe v klidu:)

Dneska ráno  Marek provedl první pomoc (urval ten výfuk úplně, abych ho netáhla za sebou:o). Já měla za úkol zajistit kompletní léčbu. Naštěstí máme ochotného kamaráda automechanika, nemá svojí dílnu daleko a ještě mám přímý spoj autobusem. Super! Zabere mi to maximálně hodinu. Jenže v tom mi hlavou bleskla myšlenka. Nepojedu zpátky autobusem. Vezmu to na koloběžce!!! Užiju si chvilku sama pro sebe. Bude to určitě fajn.

A bylo!  Po zemi se líně povalovala mlha, která se netvářila, že by se chtěla zvednout a odejít. Sluneční paprsky ji začly jemně a nesměla popohánět. Vzduch voněl podzimem a já se té vůně nemohla nabažit. Prokličkovala jsem mezi naštvaně se tvářícími spoluobčany spěchajícími do práce (jako já je fakt chápu, ale v tu chvíli jsem se nemohla ubránit jisté škodolibosti) a dostala se na cyklostezku vedoucí podél řeky až k nám do Braníka.

Všude bylo nezvyklé ticho a klid. Za normálních okolností přecpaná cyklostezka zela dnes prázdnotou. Jen občas jsem zahlédla nějakého sportovce či člověka venčícího psa. A právě před jedním takovým telefonujícím mladíkem o kolo kterého se motal veselý drobný psík, jsem přelítla přes řidítka.

Nevim moc jak se to stalo. Chtěla jsem sjet po nájezdu z chodníku na silnici a frčet domů a místo toho jsem z ničeho nic ležela v silnici zamotaná do koloběžky a snažila si uvědomit co všechno mě bolí. Nějak jsem čekala, že mladík přiběhne a bude mít starost co se mi stalo...místo něj přiběhl psík a začal mě olizovat. Mladík dál telefonoval a dělal, že mě nevidí. Velmi pomalu a těžce jsem se zvedla, pohladila psa a statečně odjela.

Přiznávám, že mě ten nezájem šokoval. Já být na jeho místě, snažila bych se pomlácenému chudákovi pomoc. Ale zase si říkám, že mi ten veselej a přátelskej psíček ukázal, že jsem na tom ještě dobře...jednou přijde čas, kdy po mně ani pes neštěkne, ale po dnešku jsem si jistá, že to je ještě dost daleko. Zatím alespoň ty psy zajímám!