Recent Posts

neděle 27. března 2011

Středa a školka

Tento týden proběhl ve vlnách. Začal hektickým pondělím, aby pokračoval jen v trochu mírnějším tempu až k poměrně klidné (na moje poměry:o)) středě. Pak se to začalo všechno stupňovat a v sobotu už jsem se od rána od šesti do osmi večer zase nezastavila.

Jsem zvědavá jak mi vyjde dnešek. Tedy neděle.

Ale zpátky k právě proběhnutému týdnu. Ve středu jsem měla velký úkol. Vyplnit přihlášky a evidenční listy dvojčat do školky. Nevim jestli to je nějaká nemoc či přírodní zákon, ale při pohledu na jakýkoliv formulář, který mám vyplnit se mi dělá mdlo a moje ruka se začne klepat tak, že by mi mohl i datel závidět. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. A to přihláška do školky vypadala mnohem přívětivěji a přehledněji než všechny ty úřední barevné formuláře nahňácnuté příšerným množstvím kolonek, malinkatých čtverečků a vysvětlujících hvězdiček. Málokdy se mi podaří vyplnit formulář napoprvé (posledně se mi vyvedl až šestý pokus:o)) Ale tentokrát se zadařilo! Vyplnila jsem, odevzdala pani ředitelce a chtěla si oddychnout. Jenže v tom mi bylo oznámeno, že je volných 22 míst a hlásí se 46 dětí. Takže šance neni zrovna růžová. A to jiným maminkám prý řekla, že se hlásí 54 dětí. Což bybylo samozřejmě ještě horší.

Jsem sobecká! Já bych si tak strašně moc přála, aby se děti do školky dostaly. A ne proto, že by to potřebovaly (tak tomu bylo u Bětky, která se už od dvou let do školky hrozně těšila, byla společenská a šikovná a bylo vidět, že ten dětský kolektiv opravdu velmi potřebuje). Otíkovi s Verunkou je školka jedno. Oni mají svojí miniškoličku doma. Málokdy jsou osamotě. Vždycky si maj s kým povídat, hrát či vymýšlet raubířiny

Ale já už začínám šílet. Zcela sobecky si přeju, aby se děti dostaly do školky a já měla aspoň chvilku klid. Abych se mohla pořádně začít věnovat svému podnikání. Abych si k tomu mohla hledat práci (jenom podnikání nás bohužel asi neuživí).  Abych mohla uklízet s pocitem, že to alespoň chvilku (než se vrátí děti) vydrží uklizené. Vysávat aniž by mi za zadkem dvě děti drobily rohlík. Prostě abych si mohla aspoň na chvilku od těch dětí odpočinout.

Já vím, že tyhle chvíle na rodičovské už se nikdy nevrátí. Že jsem sice unavená, vynervovaná a začínám bláznit, ale mám ty svoje děti pod dohledem. Neunikne mi žádný jejich pokrok, žádné jejich poprvé.

Já vím, že jsem to já za kým se můžou kdykoliv přijít pomazlit.

Že jsem to já ke komu si přijdou pro útěchu, když se jim něco stane. Když potřebujou pofoukat kolínko.

Že jsem to já ke komu si přijdou postěžovat, že jim ten druhý sebral hračku, kterou zrovna teď strašně moc potřebují.

Že sem to já za kým přijdou kdykoliv cokoliv potřebují.

A jsem tomu ráda, užívám si to, ale už se i moc těším až se o tyhle zážitky budu moci podělit s paní učitelkou:o) 

Jsem sobecká a stydím se za to, ale prosím držte nám všichni palce ať ty děti do tý školky přijmou!

pátek 25. března 2011

A úterý!

Úterý pokračovalo v podobném duchu jako předchozí den...ne tedy co se zákeřných situací týče, ale počet povinností byl prostě zase větší než by se mi líbilo.

Začali jsme Bětčinou logopedií v 7:15 ráno! Pro mě naprosto vražednej čas. Následovaly děti, domácnost, vyřízení mejlů, telefonů, zajít k dr. pro razítka na přihlášky do školky, odpoledne dva Bětčiny kroužky (jeden se nám poněkud neplánovaně přesunul z jiného dne).

V sedm hodin večer jsem vyčerpaně seděla doma a nepřítomně koukala do zdi. Ale byla jsem spokojená. Odpoledne se mi podařila pro mě neuvěřitelná věc! Naprosto v klidu a samozřejmě jsem zaparkovala podélně mezi dvě auta:o) Fotku mám v mobilu (čímž se z mého levného kšuntu stal velmi vzácný přístroj). Přiznávám, že místa tam bylo opravdu hodně, takže nešlo o nějaký velký řidičský um, ale už jen to, že jsem se o to pokusila je pro mě úspěch!

Tak teď ještě přijít na to jak tu nezbednou fotografii vydolovat z mobilního telefonu, abych mohla svůj dnešní blogařský příspěvek doplnit důkazným materiálem:o)

(Slibuju, že nebudu pokračovat v popisování dalších dnů tohoto týdne...ono kdo by pořád četl ty moje romány o tom jak nestíhám, že)

čtvrtek 24. března 2011

Shirley Valentine

Minulý týden jsem poprosila babičku, aby vzala Bětku do divadla. Babička souhlasila a tak jsem v sobotu dopoledne vypravovala naše nejstarší dítko a při tom si říkala jak bych ráda taky zašla do divadla. Jenže copak to jde? Vždycky, když zamluvim někde lístky, tak některé z dětí onemocní. Jako by měly vyvinutý nějaký speciální reflex. Nepomáhá ani, když se na případném kulturní prožitku domlouváme s Markem tajně a mimo sluch našich potomků.

Najednou zazvonil telefon!

A na druhém konci drátů se ozvala Markova maminka: ,,ahoj Janičko, nechceš jít v pondělí do divadla? Tomáš dostal v práci lístky. Nám se to nehodí a já už to představení stejně viděla. Vem nějakou kamarádku, ono to pro chlapy moc neni!" 

A tak se stalo, že jsem v pondělí večer stála před divadlem Rokoko, v ruce držela dva lístky s nápisem Shirley Valentine a poněkud nevěřícně koukala na pani, která čile pobíhala po červeném koberečku a vítala každého nově příchozího diváka. V duchu jsem si říkala: to je ale divadlo panečku! To si hýčká svoje diváky!

Že tomu tak úplně není jsem pochopila poměrně rychle...v prostorách divadla se pohybovali číšníci s táci. Někteří nabízeli divákům lihoviny, jiní zajímavé jednohubky v podobě různými poživatinami naplněných malinkatých jedlých minimističek.

Došlo mi, že tentokrát nedostal Markův tatínek lístky v rámci svých zaměstnaneckých výhod:o)

Na každém stolku stál stojánek s praporkem na kterém bylo logo jakési firmy a ta tchánova to teda rozhodně nebyla:o)

Překvapení to pro mě bylo veliké, ale nikoliv nepříjemné. Naopak! Užívala jsem si večer se vším všudy! A to jsem ještě netušila jaký úžasný zážitek mě čeká v podobě naprosto dokonalého vystoupení Simony Stašové v roli Shirley Valentine.

Sedím tu a marně přemýšlím jaká použít superlativa. Žádná dostatečná snad ani neexistují. Moc dobře vím, že je paní Stašová výborná herečka. Do divadla jsem šla s poměrně velkým očekáváním. A ona ho nejenom naplnila, ale naprosto a zcela předčila. Její výstup byl excelentní. Bylo vidět, že si svojí roli užívá. Byla tak plná energie! V jednu chvíli jsem slzela smíchy, aby mi pár vteřin na to přebíhal mráz po zádech. A tak pořád dokola. Občas jsem se přistihla, že mám úžasem otevřenou pusu:o) Ještě štěstí, že je v divadle přítmí.

Dnes je čtvrtek a já jsem stále ještě plná dojmů z pondělního představení. Proto jediné co můžu je toto představení všem z plného srdce doporučit!

 

úterý 22. března 2011

Takové normální pondělí!

Nový týden jsem byla rozhodnutá začít v klidu! A ze začátku se mi to opravdu dařilo. Bětka se po týdnu prázdnin do školky těšila. A tak odložila poměrně rychle svůj obvyklý ranní zasněný pohled do zdi, chleba pokousala rychle a bez řečí, zuby si šla čistit sama a dobrovolně a ne až na páté upozornění... Prostě paráda! (Proč to jen takhle nemůže fungovat každé ráno)

Jen co za drahým a naší nejstarší dcerou zaklaply dveře, vrhla jsem se na obstarání mladších ratolestí. Abych to neměla tak jednoduché, proložila jsem svojí péči o děťátka nacpáním prádla do pračky a balením věcí na cvičení (já prostě neumim dělat věci postupně, všechno činím zmateně a na přeskáčku...a pak se občas nestačím divit:o))

V devět hodin bylo vše připrveno. Otík s Verunkou stáli oblečeni u dveří. Ještě jsem je rychle přelítla pohledem, abych zjistila jestli mají čepici na hlavě a obě boty stejné a vlastní:o) Vše se zdálo být v pořádku. S úsměvem a blaženým pocitem, že dnes budu všude v pohodě a včas jsem šáhla po klíčích od auta...

...a moje ruka narazila na prázdný háček!

Nevěřícně jsem civěla (ano jinak se to nazvat nedá) na prázdný věšáček a přemýšlela kam jsem ty klíče zase zašantročila. 

A v tom mi to došlo! Rychle jsem popadla telefon a začla zuřivě volat Markovi. Zvedl to se smíchem a slovy, že mu je jasný proč volám a že už mi klíče i doklady od auta veze, přijede za pět minut...dobrý, to není tak hrozný, ještě všechno stihnu.

Po čtvrt hodině stepování na parkovišti jsem začla být silně nervní.

Po dvaceti minutách přijel a našel mě silně vytočenou...stačil mu jediný pohled a raději jenom prostrčil klíče škvírou po otevřeném okénku a rychle odjel:o)

Rychle jsem naházela děti do auta a ani si při tom nevšimla, že mám zastrčený vzkaz za stěračem.

Čekal mě menší maraton. Odjet na Novodvorskou, naložit babičku (respektive prababičku:o)), odběhnout o kousek dál na domluvené místo za Markovou maminkou a převzít si od ní lístky do divadla, pak zase rychle běžet zpátky k autu, naskočit a jet do Sokola na cvičení! Při nasedání do auta jsem si konečně všimla vzkazu za stěračem, přečetla si ho, ale nemajíc čas řešit jeho obsah, odložila jsem tuto činnost na potom.

10:00...stojíme nastoupení v tělocvičně. Po svém "klidném" ránu jsem celá propocená a cítím se vyčerpaně:o) (a to jsem ani nezmínila, že jsem si díky svému zmatenému balení zapomněla boty na cvičení)

Hodina cvičení proběhla nad očekávání dobře. Tim nechci říct, že by obě dítka vzorně cvičila, to zas ne, ale alespoň se to oproti minulé cvičební hodině obešlo bez 45minutového Otíkova řevu!

Když Sokol skončil, rozloučili jsme se s babičkou, která naskočila do tramvaje a jela do jiného Sokola ještě na svoje cvičení:o) A my se v klidu vydali k autu. Při usazování Verunky do sedačky mě praštil přes nos příšerný puch! 

Nevěřícně jsem koukala na svojí ruku, Verunčinu sedačku a botu! Ano! To dítě šláplo do hovna, které si teď hezky pěkně rozmazaně hovělo na všech věcech, které jsem vyjmenovala! Začaly se o mě pokoušet mrákoty. Pomalu, ale jistě mi docházelo, že nemám s sebou vodu ani nic jiného k čistící činnosti použitelného. Vyhrabala jsem jenom poslední papírový kapesníček. Ten samozřejmě nestačil. Co teď!

Zmateně jsem se začala rozhlížet...a v tom padl můj pohled na dům přes ulici. Lépe řečeno na obchod v tom domě se nacházející!

Nu co se dá dělat. S posranou rukou přece domů nepojedu!

Vešla jsem a slušně poprosila sympatického pána jestli bych si mohla u něj umýt ruku od hovna.

Pán vyvalil oči, začal měnit barvy a mírně couvat. Bylo vidět jak se to v něm pere. Nevěděl jestli volat polici, blázinec či raději rychle utéct. Začla jsem koktat a vysvětlovat co se mi stalo. Pán vypadal stále stejně zmateně. Nakonec jsem se začla smát (tohle se opravdu může stát jen mě!). Pán pochopil. Slušnost mu bránila svalit se na zem a kroutit se smíchy...a tak jen s křečovitým výrazem a cukajícími koutky ukázal kudy mám projít k umyvadlu:o) Myslím, že ještě dlouho bude touto komickou historkou ze svého pracovního procesu bavit celé své okolí.

(později jsem za jízdy tramvají vyprávěla svůj zažitek kamarádce. Obě jsme se kroutili v záchvatu smíchu. V tom padl můj zrak na člověka stojícího nad námi. Byl rudý, oči mu slzely a mermomocí se snažil nevybuchnout smíchy. Nakonec raději odešel do jiné části tramvaje:o))

Uff. Blížilo se poledne a já konečně zaparkovala auto před barákem a vyčerpaně civěla před sebe. Čekalo mě ještě řešit již několikrát zmiňovaný vzkaz za stěračem.

Jednalo se u utržený kus novin. Na jedné straně bylo napsáno POZOR!

Otočila jsem novinový cár na druhou stranu a četla: Váš přední nárazník poškodil ford.... ... stojí nalevo od vás!

Chtělo se mi brečet! Co to jako na mě někdo zkouší? Jak bych při couvání mezi dvě auta mohla předním nárazníkem poškodit vedle stojící vozidlo?

Zmiňované auto se na parkovišti nenacházelo. Obešla jsem tedy to svoje a hledala nějaké stopy po nárazu. Přece jestli můj přední nárazník poškodil nějaké auto, musí být také raněn. Nárazník mám pochroumaný, značku přeraženou, odřeniny po všech stranách (nejenom nárazníku, ale celého auta. Na každém kousku si vozim kus nějaké zdi, značky či sloupku)...to je pravda, ale žádnou novou ránu jsem nenašla.

Šla jsem tedy domů a rovnou zasedla k počítači, kde jsem slušně, stručně a jasně napsala, že takhle teda ne! A tohle řešit nebudu! Spolkla jsem poučný odstavec o slušném chování o zanechání kontaktu, když po někom chci náhradu škody. Ještě jsem nechala dopis zkonrolovat přes skype kamarádkám...naštěstí!

Děvčata jsou inteligentnější a s jasnější myslí než já. A tak mi osvětlila, že jsem celý vzkaz špatně pochopila.

Dotyčný se mi nesnažil obvinit z nabourání cizího auta, ale naopak mi sděloval, že někdo naboural mě a poškodil mi tím přední nárazník!!! (mylně přisuzoval stopy vzniklé mým čelním nárazem do značky onomu řidiči fordu:o))

Ulevilo se mi! 

Ještě štěstí, že jsem nestrčila svůj dopis za stěrač onoho "poškozeného" auta. Dovedete si představit, jak by se asi ten člověk tvářil při jeho čtení?

Moje sny o klidném ránu se tedy poměrně rychle rozplynuly a přeměnily v celkem hektické dopoledne. Cítila jsme se vyčerpaně. A nejenom já. Otík s Verunkou po příchodu domů nečekali na ohřátí jídla a šli si rovnou a sami lehnout! Neuvěřitelné! Zejména u Otíka, který již za normálních okolností po obědě nespí.

A mě čekaly domácí povinnosti a příprava do divadla (což je vzhledem k obsahu mého šatníku poměrně problém). Po čtvrté hodině jsem vyzvedla Bětku ze školky (ještě štěstí, že v pondělí tam spí). Pak jsme se přesunuli k mojí mamince, kde jsem dokončila svoje přípravy, předala děti a v šest hodinu už jsem čekala na domluveném místě na kamarádku. Čekal nás příjemný divadelní večer s překvapením, který mi celý ten "klidný" den vynahradil.

pátek 18. března 2011

Podezřelé aktivity II

Tak jsem si postěžovala Markovi se svými blogařskými problémy.

A on mi na to řekl: ,,No mně jsi taky přišla v poslední době nějak podezřele aktivní! To je hrozná doba tohle, dneska už se ví na tom internetu úplně všechno."

A tak končím svůj jarní úklid a jdu si lehnout...aktivita se prostě nevyplácí:o)

středa 16. března 2011

Podezřelé aktivity

Včera jsem zanechala dva komentáře na stránkách spolublogařek. Jedné jsem pochválila fotky, druhé děti.

Dnes ráno jsem nemohla otevřít svůj blog. Pořád se mi ukazoval nápis, že hledaný blog byl odstraněn pro podezřelé aktivity. Nakonec se mi podařilo přes jakýsi formulář a kód zaslaný na mobil blog obnovit. 

Včerejší komentáře zmizely.

Další komentáře psát nemůžu. Nejde to.

Docela by mě zajímalo co je podezřelého na pochvale fotek či dětí.

Nebo že bych byla podezřelá prostě celá já? Ale to se mi moc nezdá. Já jsem přece (až na pár drobností) naprosto normální:o) 

úterý 8. března 2011

Týden marodění

Minulý týden jsme byli zavření doma. Bětka byla nemocná, Verča měla kašel, Otík byl zdravej a domácím vězením zpruzenej. V polovině týdne jsem se k dětem přidala i já. Nemohla jsem dýchat, při každém nádechu mě zabolelo na plicích. Ovšem tou dobou už nemocnym dětem otrnulo a zdravý Otík už se silně nudil. Takže o zážitky bylo postaráno:

Šla jsem se podívat co dělaj děti v pokojíku. A tam se na zemi válela madrace z horní postele, na tom několik prken z roštu. Nahoře seděli OtoVerou, nožičky v vylámaný díře a spokojeně si  jimi pohupovali. Tak jsem houkla co to jako je! A Otík se otočil a s klidnou tváří mi povídá: No pece pauník mami!

Otík se vyčůral do nočníku, pak si v tom namáčel prst a maloval na zeď  V kuchyni vysypali na zem strouhanku a malovali si do ní

Slyšim řev, tak se jdu podívat co se děje. Najdu Otíka sedícího na nočníku, na hlavě má stupátko co máme před záchodem, a okolo krku dětský prkýnko...řval, protože to prkýnko nešlo dolů...a fakt nešlo, už jsem přemejšlela kam se jako jezdí s takovejma případama (na pohotovost?), ale nakonec hrubá síla zvítězila

Otík pomaloval pračku fixou, pak se svlékl a snažil se tu fixu z pračky umejt vlastním tělem.

Verča zásadně maluje okolo papíru. Takže po její výtvarné činnosti máme počmáraný celý stůl, za to papír je zcela nedotčen.

A spoustu dalších příhod už jsem zapomněla:o) 

Včera šla Bětka konečně do školky a mě se nesmírně ulevilo. Tedy až do doby, než jsem si na nástěnce ve školce přečetla, že jsou příští týden jarní prázdniny! To zas bude humorných historek. Jen doufám, že to přežiju:o)

neděle 6. března 2011

Zápis

Zápis u nás proběhl nadvakrát. Poprvé jsem se dostavila bez Bětky, která byla tou dobou odjetá na školce v přírodě. 

Do budovy jsem vstupovala s knedlíkem v krku...v tomto ohledu se prostě nic nezměnilo:o) (ano, správně, Bětka bude chodit do "mojí" základky). 

Pozdravila jsem se s bratrem, který v převleku  římského vojáka prováděl zápisem budoucí prvňáčky a šla do třídy vyplňovat přihlášku. Tu mi podala moje kamarádka, která na škole učí...ten Braník je vážně taková malá vesnice, kde se všichni znaj:o) Rozklepanou rukou jsem do první kolonky napsala: Sobotová Bětka...vtom jsem se zarazila. Sakra, Bětka přece neni Bětka, Bětka je Alžběta. Co teď? Znova jsem se podívala na první kolonku...a před ní stálo: Jméno a příjmení matky!

Ještě štěstí, že se děti do školy nepřijímají na základě písemného projevu matky. To by naši potomci zůstali bez základního vzdělání:o)

Druhý pokus proběhl o týden později a byl již zdařilejší. Zejména proto, že jsem nemusela vyplňovat žádné papíry:o)

Bětka zvládla všechny úkoly na jedničku. Jen u geometrických tvarů se trochu zasekla. Vlastně jí pohled na stavebnici plnou trojúhelníků, čtverců a podobných věcí dost vyděsila. Věděla, že tohle jí zrovna moc nejde...ale zvládla to!

Na závěr dostala pochvalu, pamětní list a plno dárečků. Bylo načase odejít. Slovně jsem organizovala dvě děti a to třetí táhla za ruku, loučila se s učitelkama, ohlížela se přes rameno jestli jsem něco nezapomněli...a v tom se ozvalo: To je moje dítě!!! Tak se kouknu a já táhla za ruku úplně cizího chlapečka!