Takové normální pondělí!

Nový týden jsem byla rozhodnutá začít v klidu! A ze začátku se mi to opravdu dařilo. Bětka se po týdnu prázdnin do školky těšila. A tak odložila poměrně rychle svůj obvyklý ranní zasněný pohled do zdi, chleba pokousala rychle a bez řečí, zuby si šla čistit sama a dobrovolně a ne až na páté upozornění... Prostě paráda! (Proč to jen takhle nemůže fungovat každé ráno)

Jen co za drahým a naší nejstarší dcerou zaklaply dveře, vrhla jsem se na obstarání mladších ratolestí. Abych to neměla tak jednoduché, proložila jsem svojí péči o děťátka nacpáním prádla do pračky a balením věcí na cvičení (já prostě neumim dělat věci postupně, všechno činím zmateně a na přeskáčku...a pak se občas nestačím divit:o))

V devět hodin bylo vše připrveno. Otík s Verunkou stáli oblečeni u dveří. Ještě jsem je rychle přelítla pohledem, abych zjistila jestli mají čepici na hlavě a obě boty stejné a vlastní:o) Vše se zdálo být v pořádku. S úsměvem a blaženým pocitem, že dnes budu všude v pohodě a včas jsem šáhla po klíčích od auta...

...a moje ruka narazila na prázdný háček!

Nevěřícně jsem civěla (ano jinak se to nazvat nedá) na prázdný věšáček a přemýšlela kam jsem ty klíče zase zašantročila. 

A v tom mi to došlo! Rychle jsem popadla telefon a začla zuřivě volat Markovi. Zvedl to se smíchem a slovy, že mu je jasný proč volám a že už mi klíče i doklady od auta veze, přijede za pět minut...dobrý, to není tak hrozný, ještě všechno stihnu.

Po čtvrt hodině stepování na parkovišti jsem začla být silně nervní.

Po dvaceti minutách přijel a našel mě silně vytočenou...stačil mu jediný pohled a raději jenom prostrčil klíče škvírou po otevřeném okénku a rychle odjel:o)

Rychle jsem naházela děti do auta a ani si při tom nevšimla, že mám zastrčený vzkaz za stěračem.

Čekal mě menší maraton. Odjet na Novodvorskou, naložit babičku (respektive prababičku:o)), odběhnout o kousek dál na domluvené místo za Markovou maminkou a převzít si od ní lístky do divadla, pak zase rychle běžet zpátky k autu, naskočit a jet do Sokola na cvičení! Při nasedání do auta jsem si konečně všimla vzkazu za stěračem, přečetla si ho, ale nemajíc čas řešit jeho obsah, odložila jsem tuto činnost na potom.

10:00...stojíme nastoupení v tělocvičně. Po svém "klidném" ránu jsem celá propocená a cítím se vyčerpaně:o) (a to jsem ani nezmínila, že jsem si díky svému zmatenému balení zapomněla boty na cvičení)

Hodina cvičení proběhla nad očekávání dobře. Tim nechci říct, že by obě dítka vzorně cvičila, to zas ne, ale alespoň se to oproti minulé cvičební hodině obešlo bez 45minutového Otíkova řevu!

Když Sokol skončil, rozloučili jsme se s babičkou, která naskočila do tramvaje a jela do jiného Sokola ještě na svoje cvičení:o) A my se v klidu vydali k autu. Při usazování Verunky do sedačky mě praštil přes nos příšerný puch! 

Nevěřícně jsem koukala na svojí ruku, Verunčinu sedačku a botu! Ano! To dítě šláplo do hovna, které si teď hezky pěkně rozmazaně hovělo na všech věcech, které jsem vyjmenovala! Začaly se o mě pokoušet mrákoty. Pomalu, ale jistě mi docházelo, že nemám s sebou vodu ani nic jiného k čistící činnosti použitelného. Vyhrabala jsem jenom poslední papírový kapesníček. Ten samozřejmě nestačil. Co teď!

Zmateně jsem se začala rozhlížet...a v tom padl můj pohled na dům přes ulici. Lépe řečeno na obchod v tom domě se nacházející!

Nu co se dá dělat. S posranou rukou přece domů nepojedu!

Vešla jsem a slušně poprosila sympatického pána jestli bych si mohla u něj umýt ruku od hovna.

Pán vyvalil oči, začal měnit barvy a mírně couvat. Bylo vidět jak se to v něm pere. Nevěděl jestli volat polici, blázinec či raději rychle utéct. Začla jsem koktat a vysvětlovat co se mi stalo. Pán vypadal stále stejně zmateně. Nakonec jsem se začla smát (tohle se opravdu může stát jen mě!). Pán pochopil. Slušnost mu bránila svalit se na zem a kroutit se smíchy...a tak jen s křečovitým výrazem a cukajícími koutky ukázal kudy mám projít k umyvadlu:o) Myslím, že ještě dlouho bude touto komickou historkou ze svého pracovního procesu bavit celé své okolí.

(později jsem za jízdy tramvají vyprávěla svůj zažitek kamarádce. Obě jsme se kroutili v záchvatu smíchu. V tom padl můj zrak na člověka stojícího nad námi. Byl rudý, oči mu slzely a mermomocí se snažil nevybuchnout smíchy. Nakonec raději odešel do jiné části tramvaje:o))

Uff. Blížilo se poledne a já konečně zaparkovala auto před barákem a vyčerpaně civěla před sebe. Čekalo mě ještě řešit již několikrát zmiňovaný vzkaz za stěračem.

Jednalo se u utržený kus novin. Na jedné straně bylo napsáno POZOR!

Otočila jsem novinový cár na druhou stranu a četla: Váš přední nárazník poškodil ford.... ... stojí nalevo od vás!

Chtělo se mi brečet! Co to jako na mě někdo zkouší? Jak bych při couvání mezi dvě auta mohla předním nárazníkem poškodit vedle stojící vozidlo?

Zmiňované auto se na parkovišti nenacházelo. Obešla jsem tedy to svoje a hledala nějaké stopy po nárazu. Přece jestli můj přední nárazník poškodil nějaké auto, musí být také raněn. Nárazník mám pochroumaný, značku přeraženou, odřeniny po všech stranách (nejenom nárazníku, ale celého auta. Na každém kousku si vozim kus nějaké zdi, značky či sloupku)...to je pravda, ale žádnou novou ránu jsem nenašla.

Šla jsem tedy domů a rovnou zasedla k počítači, kde jsem slušně, stručně a jasně napsala, že takhle teda ne! A tohle řešit nebudu! Spolkla jsem poučný odstavec o slušném chování o zanechání kontaktu, když po někom chci náhradu škody. Ještě jsem nechala dopis zkonrolovat přes skype kamarádkám...naštěstí!

Děvčata jsou inteligentnější a s jasnější myslí než já. A tak mi osvětlila, že jsem celý vzkaz špatně pochopila.

Dotyčný se mi nesnažil obvinit z nabourání cizího auta, ale naopak mi sděloval, že někdo naboural mě a poškodil mi tím přední nárazník!!! (mylně přisuzoval stopy vzniklé mým čelním nárazem do značky onomu řidiči fordu:o))

Ulevilo se mi! 

Ještě štěstí, že jsem nestrčila svůj dopis za stěrač onoho "poškozeného" auta. Dovedete si představit, jak by se asi ten člověk tvářil při jeho čtení?

Moje sny o klidném ránu se tedy poměrně rychle rozplynuly a přeměnily v celkem hektické dopoledne. Cítila jsme se vyčerpaně. A nejenom já. Otík s Verunkou po příchodu domů nečekali na ohřátí jídla a šli si rovnou a sami lehnout! Neuvěřitelné! Zejména u Otíka, který již za normálních okolností po obědě nespí.

A mě čekaly domácí povinnosti a příprava do divadla (což je vzhledem k obsahu mého šatníku poměrně problém). Po čtvrté hodině jsem vyzvedla Bětku ze školky (ještě štěstí, že v pondělí tam spí). Pak jsme se přesunuli k mojí mamince, kde jsem dokončila svoje přípravy, předala děti a v šest hodinu už jsem čekala na domluveném místě na kamarádku. Čekal nás příjemný divadelní večer s překvapením, který mi celý ten "klidný" den vynahradil.