Recent Posts

sobota 27. října 2012

Ach ty prázdniny!

,,Kam já ty děti jenom dám"...slyšela jsem často bědovat zaměstnané maminky v době, kdy se blížily nějaké ty prázdniny. Neustále slyším jak není hlídání, nejsou babičky, manžel nemůže...uff, a těch prázdnin je tolik...

Moje děti mají veliké štěstí. Jejich babička tento rok nastoupila do důchodu. Má dost času, síly i chuti k hlídání. Hurá!
A tak mám o potomky dokonale postaráno nejen v době prázdnin, ale i v případě jejich nemoci (a protože jsem zrovna ve zkušební době, jsou momentálně nemocní prakticky pořád, že). Na podzimní prázdniny jsem se díky tomu velmi těšila. Babička byla ochotná si všechny tři děti ponechat i na následující víkend. To znamená čtyři dny bez dětí! Paráda! Naplánovala jsem si tolik věcí! Jak doženu na brigádě chybějící hodiny (mám práci na plný úvazek + brigádu na pár hodin týdně), jak si doma naklidím, vytřídim malé oblečení, užiju si to, že mám Marka jen sama pro sebe...a vůbec jak já to všechno za ty čtyři dny stihnu?
Všechny moje vzdušné zámky dostaly smrtelný zásah přesně týden před začátkem prázdnin. Ničivá bomba vybuchla přímo uprostřed. Babička musela jít zcela nečekaně na akutní operaci. Bez ní by mohla oslepnout na jedno oko. Naštěstí se na všechno přišlo včas a díky rychlému zásahu zdravotníků bylo oko zachráněno. Já zavolala paní ředitelce do školky a zajistila tak dvojčatům možnost docházet i o prázdninách. Takže vlastně žádná hrůza, všechno dopadlo dobře.
Zbytek základů byl rozbořen zprávou, že Marek jede na čtvrtek a pátek pracovně pryč. No super. Místo bezdětného volna na ně zůstanu sama. Co tě nezabije, to tě posílí. Nu což. Přežiju dva pracovní dny a pak si uděláme pěkný víkend.
Poslední rána přišla ve čtvrtek odpoledne, když mi paní učitelka ve školce oznámila, že jim tam Otík opakovaně zvracel. No samozřejmě! Kdy jindy by mohlo moje dítě onemocnět, než když je tatínek pryč, máma ve zkušebce bez nároku na dovolenou, babička po operaci...lepší okamžik přece neexistuje. Co teď mám ale dělat? Kam ty děti zítra dám? Já do práce prostě MUSÍM!!!
Odnesl to můj třináctiletý bratr. Vyfasoval Otíka (který vypadal naprosto zdravě) a aby mu nebylo smutno, dostal k tomu ještě Bětku:o) A po dohodě s paní učitelkou ve školce, byl ještě zaúkolován vyzvednutím Verunky po obědě, protože v ten den měly být ve školce jenom dvě holčičky, přičemž jedna bude vyzvednuta již po obědě. Verunka by tam spala sama!

Tak sakra, kam všichni ty děti dávaj? Vždyť přece nemaj babičky, hlídání, manžel nemůže a dovolený je tak málo...

středa 24. října 2012

Hrnečku vař!

Jako každý rok i letos přinesla Bětka domů ze školy pozvánku na Ovocný den. A protože jsme tuto akci již pět let nevynechali, byla jsem rozhodnutá pokračovat v tradici. Jde o to, že rodiče připraví svým dítkám nějaký ovocný výrobek, ten je odnesen do školy, očíslován a pak všichni (děti i rodiče) ochutnávají, bodují, vykecávají se a vůbec si užívají společné odpoledne plné dobrot. Nejčastěji se samozřejmě peče, ale jsou vidět i různé ovocné mísy, jablka namáčená v karamelu a jiné zajímavé a inspirativní záležitosti.

Moje rozhodnutí uhňácat nějaký koláč co nezabere moc času ani nádobí mi poněkud zhatila moje vlastní maminka. Obdarovala mě plechem na muffiny s tím, že je mám upéct pro Ondru ať má taky co donést na Ovocný den. Super! Tyhle dary miluju:o) V životě jsem nic takového nedělala a teď mi to bude hodnotit půlka Braníka. Nu což se dá dělat. Vrhla jsem se s dotazem na strýčka Googla a zavrtala se do různých variací muffinového těsta.
Vyhrály banánové muffiny. Trochu mě zarazilo, že u tohoto receptu není napsán výsledný počet, ale co, všude jinde se zmiňují o dvanácti kusech, není důvod, aby tady tomu bylo jinak.
Dvanáct kousků je pro desítky lidí trochu málo. I rozhodla jsem se várku ztrojnásobit.
Trochu mě překvapilo, že rozmačkané banány zcela zaplnily mojí největší mísu. Nu což, vytáhla jsem větší hrnec a začala přidávat další ingredience. Po chvíli jsem vznikající hmotu byla nucena přesunout do toho největšího hrnce, který jsem našla. I ten byl dost plný, ale míchat se v něm dalo. Vypadala jsem jak čarodějnice vařící v kotli podivný lektvar. Myslím, že už vím jak vznikla pohádka Hrnečku vař!

Upekla jsem zkušební plech.  Výsledek byl dobrý, ale menšího vzrůstu. Další várka byla tedy naplněna po okraj formiček (aspoň to rychleji zpracuji). Při čtvrtém plechu jsem se zděšením konstatovala, že v hrnci toho moc neubylo. Upečené muffiny z posledního plechu už nebylo kam dávat. Na všech možných tácech, byly všude. Na stole, na lince, na lednici...dokonce jsem jednu várku musela nechat na zemi (z čehož měl velkou radost Marek, který se v noci po tmě šel do kuchyně napít).

Bětka byla velmi spokojená. Ovocný den se prý vydařil. Já nevím. Strávila jsem ho v práci s ohromnou chutí na banánové muffiny:o) Tak takhle já to vedu!

úterý 23. října 2012

Je čas...

... začít oživovat.
Po nástupu do práce se můj život začíná zajíždět do tolik potřebných kolejí, a tak je na čase vrátit se k blogování. Včerejší den byl plný zážitků, čímž mi dal příležitost zkusit první umělé dýchání a doufat, že síly nedojdou a blog zase ožije.

KLÍČ!
Jaj, dneska bude krušný den...blesklo mi hlavou, při pohledu na stoleček, kam s kolegyní odkládáme klíček od záchodu. Zaraženě jsem koukala na prázdné místo a přemýšlela, zda jsem v pátek strčila klíč do kapsy a odešla s ním domů. Vzhledem k mé obvyklé zmatenosti, byla pravděpodobnost velmi vysoká.

Naštěstí se vše vysvětlilo po příchodu kolegyně do práce. Půjčila klíč myčce oken. Tož hurá:o)

ŠÉF!
Pracovní nasazení je třeba občas zmírnit. V pondělí se mi k tomu naskytla příležitost v podobě bazaru se zimním oblečením. Znamenalo to odejít z práce o půl hodiny dřív. Hurá! Ve dvě budu pádit z práce pryč. Časový rozvrh mám sice lehce napjatý, ale vše je pečlivě promyšleno a vypočítáno, takže žádný problém. V půl druhé přišel šéf...

BAZAR!
Z práce vybíhám s víc jak půlhodinovým zpožděním. Nevadí i tak určitě všechno stihnu. Cestou na bazar si stále opakuji: nekupuj čepice, nekupuj čepice!!! V neděli jsem zjistila, že moje děti vlastní desítky zimních čepic (konkrétně 48...naštěstí dohromady). Se sebezapřením jsem jejich počet snížila na polovic (čepic samozřejmě, ne dětí:o)). Tak hlavně nesmím nakoupit další. (Miluju čepice! Jsou prostě mojí úchylkou).
Krabice plné různých pokrývek hlavy se nacházely hned za dveřmi. Nevadí. Nebudu do nich koukat. Nebudu je prohrabávat. Žádnou čepici nekoupím.
Vůbec mi nevadí ty davy lidí zkoušející si úžasné zimní čepice všech tvarů, barev a velikostí. Já se dál prohrabávám jiným sortimentem.
Jak se sakra stalo, že při sčítání mého nákupu paní prodavačka zahlásila: 8 čepičéék! je mi fakt záhadou:o)

METRO!
Do metra vbíhám rychlostí blesku a za pomoci dvou ohromných a zcela plných tašek tlačím před sebou své spoluobčany, kteří mají problém pochopit, že zastaví-li se hned za dveřmi, sotva zvládne nastoupit ten dav stojící na nástupišti.
O zastávku později jsem zcela pohroužena do knihy a tak jen koutkem oka zaznamenám přistoupivší mladou slečnu, která se postavila kousek vedle mě. Blíží se stanice, kde vystupuji, když v tom zaslechnu zakašlání a podivný pleskavý a mokrý zvuk. Celkem plným vagonem metra proběhne znechucený šum. Zvednu oči. Slečně je odhadem tak třináct, před pusou si drží ruku a pod sebou má nazvracíno.
Instinktivně ustupuji o krok dozadu, teprve pak mi dochází, že to je špatná reakce. A tak se ptám nebohé dívky jak jí je a nabízím svojí pomoc. Celé metro dělá, že nic nevidí.

BRATR!
Po jízdě metrem mě čeká ještě autobus a zjištění, že školku stíhám jen tak tak. Zvedám telefon a volám bratrovi. Bydlí přímo naproti školce, tak ty moje nebohé děti může vyzvednout. Mobil vyzvání, ale nikdo ho nebere. Volám na pevnou. Také nic. Zkouším to stále dokola. Začínám mít strach. Do školky přibíhám zcela uřícená a dech popadající, kupodivu nejsem poslední. Krom Otíka s Verčou si ve třídě hrají ještě dvě děti. Hurá.
Volá mi mamka. Je celá zmatená, že se nemůže Ondrovi dovolat. A sakra. Srdce mi skáče do krku. Popohánim děti a opět běžim. Tentokrát za bratrem. Schody beru po dvou a do uší mi doléhá naléhavý zvuk zvonícího telefonu. Tentokrát máma zkouší pevnou linku. Zcela neúspěšně. Hlavou mi probíhaj hrozný myšlenky a tak rychle vrážim do bytu a volám svého bratra.
Byl tam. Živ a zdráv. Jen se mu stala drobná nehoda v podobě vypadnuté kliky od záchodu...a tak trávil celé odpoledne v nejmenší místnosti, mimo dosah všech komunikačních jednotek. Geny se prostě nezapřou. Je to pravý syn své matky Kalamity Jane!

VEČER!
Celý dne byl poněkud hektický, ale jeho závěr je zase normální. Vše se vrací do zajetých kolejí. Já upadám do mdlob. Dvě děti pobíhaj po bytě v zimní kombinéze a zkoušej si různé čepice. Mezi tím se perou o motorku a jiné důležitosti. Třetí vřeští na flétnu. Manžel je na fotbale. Není nad klid domova po náročném dni.