Je čas...

... začít oživovat.
Po nástupu do práce se můj život začíná zajíždět do tolik potřebných kolejí, a tak je na čase vrátit se k blogování. Včerejší den byl plný zážitků, čímž mi dal příležitost zkusit první umělé dýchání a doufat, že síly nedojdou a blog zase ožije.

KLÍČ!
Jaj, dneska bude krušný den...blesklo mi hlavou, při pohledu na stoleček, kam s kolegyní odkládáme klíček od záchodu. Zaraženě jsem koukala na prázdné místo a přemýšlela, zda jsem v pátek strčila klíč do kapsy a odešla s ním domů. Vzhledem k mé obvyklé zmatenosti, byla pravděpodobnost velmi vysoká.

Naštěstí se vše vysvětlilo po příchodu kolegyně do práce. Půjčila klíč myčce oken. Tož hurá:o)

ŠÉF!
Pracovní nasazení je třeba občas zmírnit. V pondělí se mi k tomu naskytla příležitost v podobě bazaru se zimním oblečením. Znamenalo to odejít z práce o půl hodiny dřív. Hurá! Ve dvě budu pádit z práce pryč. Časový rozvrh mám sice lehce napjatý, ale vše je pečlivě promyšleno a vypočítáno, takže žádný problém. V půl druhé přišel šéf...

BAZAR!
Z práce vybíhám s víc jak půlhodinovým zpožděním. Nevadí i tak určitě všechno stihnu. Cestou na bazar si stále opakuji: nekupuj čepice, nekupuj čepice!!! V neděli jsem zjistila, že moje děti vlastní desítky zimních čepic (konkrétně 48...naštěstí dohromady). Se sebezapřením jsem jejich počet snížila na polovic (čepic samozřejmě, ne dětí:o)). Tak hlavně nesmím nakoupit další. (Miluju čepice! Jsou prostě mojí úchylkou).
Krabice plné různých pokrývek hlavy se nacházely hned za dveřmi. Nevadí. Nebudu do nich koukat. Nebudu je prohrabávat. Žádnou čepici nekoupím.
Vůbec mi nevadí ty davy lidí zkoušející si úžasné zimní čepice všech tvarů, barev a velikostí. Já se dál prohrabávám jiným sortimentem.
Jak se sakra stalo, že při sčítání mého nákupu paní prodavačka zahlásila: 8 čepičéék! je mi fakt záhadou:o)

METRO!
Do metra vbíhám rychlostí blesku a za pomoci dvou ohromných a zcela plných tašek tlačím před sebou své spoluobčany, kteří mají problém pochopit, že zastaví-li se hned za dveřmi, sotva zvládne nastoupit ten dav stojící na nástupišti.
O zastávku později jsem zcela pohroužena do knihy a tak jen koutkem oka zaznamenám přistoupivší mladou slečnu, která se postavila kousek vedle mě. Blíží se stanice, kde vystupuji, když v tom zaslechnu zakašlání a podivný pleskavý a mokrý zvuk. Celkem plným vagonem metra proběhne znechucený šum. Zvednu oči. Slečně je odhadem tak třináct, před pusou si drží ruku a pod sebou má nazvracíno.
Instinktivně ustupuji o krok dozadu, teprve pak mi dochází, že to je špatná reakce. A tak se ptám nebohé dívky jak jí je a nabízím svojí pomoc. Celé metro dělá, že nic nevidí.

BRATR!
Po jízdě metrem mě čeká ještě autobus a zjištění, že školku stíhám jen tak tak. Zvedám telefon a volám bratrovi. Bydlí přímo naproti školce, tak ty moje nebohé děti může vyzvednout. Mobil vyzvání, ale nikdo ho nebere. Volám na pevnou. Také nic. Zkouším to stále dokola. Začínám mít strach. Do školky přibíhám zcela uřícená a dech popadající, kupodivu nejsem poslední. Krom Otíka s Verčou si ve třídě hrají ještě dvě děti. Hurá.
Volá mi mamka. Je celá zmatená, že se nemůže Ondrovi dovolat. A sakra. Srdce mi skáče do krku. Popohánim děti a opět běžim. Tentokrát za bratrem. Schody beru po dvou a do uší mi doléhá naléhavý zvuk zvonícího telefonu. Tentokrát máma zkouší pevnou linku. Zcela neúspěšně. Hlavou mi probíhaj hrozný myšlenky a tak rychle vrážim do bytu a volám svého bratra.
Byl tam. Živ a zdráv. Jen se mu stala drobná nehoda v podobě vypadnuté kliky od záchodu...a tak trávil celé odpoledne v nejmenší místnosti, mimo dosah všech komunikačních jednotek. Geny se prostě nezapřou. Je to pravý syn své matky Kalamity Jane!

VEČER!
Celý dne byl poněkud hektický, ale jeho závěr je zase normální. Vše se vrací do zajetých kolejí. Já upadám do mdlob. Dvě děti pobíhaj po bytě v zimní kombinéze a zkoušej si různé čepice. Mezi tím se perou o motorku a jiné důležitosti. Třetí vřeští na flétnu. Manžel je na fotbale. Není nad klid domova po náročném dni.