Recent Posts

čtvrtek 29. března 2012

Jaro

Z dnešní vycházky jsme si domů donesli: 15 klacků (jeden je větší jak já!), 6 velkých šišek, 4 šnečí ulity, jeden odřený loket a jedno ohromný psí (snad) hovno na botě...miluju jaro!

středa 28. března 2012

Učím se, učím.

28. březen je dnem výročí narození J.A. Komenského.

V posledních letech se snažím každý rok naučit něčemu novému. V minulosti to bylo např. řízení auta či háčkování (nevím co bylo těžší:o)). Letos se ze mě stala jazyková samoučka. Vybrala jsem si jazyk mému srdci milý a uším příjemný.

Jenže to, že se mi něco líbí ještě neznamená, že to přijme i můj mozek. Mám pocit, že si kolem sebe postavil velmi pevnou a vysokou zeď. A aby to nebylo málo, tak na jejím vrcholu sedí pan správce s koštětem. 

A tak se každý den snažím přehodit alespoň nějaká ta cizí slovíčka přes tu ohromnou hradbu. Pomáhám jim dostat se nahoru. Popostrkávám je, sbírám, když spadnou a vracím zase co nejvýš...a když už se nějakému odvážlivci podaří zdolat vrchol, přiběhne osůbka v modrých montérkách a ohromným koštětem v ruce a zase ho smete dolů.

Proč to dělá? Určitě ne proto, že už by byly všechny šuplíky co má na starosti plné. Možná nechce mít kolem sebe tolik novinek, možná nerad uklízí, či má rád prázdné kouty. Nevím. Ale nechci ho tam!!! Nevím kde se tam vzal ani jak se ho zbavit. Klidně bych ho propustila, vykopla, prodala, ale drží se vršku té zdi jak klíště. 

A tak se snažím tu zeď překonat, nejlépe rozbořit. Bombarduji ji výbušninami v podobě slovíček, gramatiky...ale i např. morseovkou,  názvy kytek, souhvězdí a uzlů (už jsem zmínila, že naše nejstarší chodí do skauta?) a pod. Vše je marné. Zeď je pevná a panáček pracovitý.

Dnešní den je výročím narození J.A. Komenského. Zajímalo by mě, zda by mi on dokázal poradit jak ten svůj boj alespoň částečně vyhrát.

Přemýšlím...

nad tím už několik dní.

Nelíbí se mi nárůst návštěvníků mého blogu. Nelíbí se mi ten důvod...

Sedím tu nad tím už takovou dobu. Vždy něco napíšu a pak smažu. Nevím co dodat. Snad jen, že jsem myslela, že se to číslo bude zmenšovat rychleji. Asi jsem málo trpělivá. 

úterý 27. března 2012

Je nutné být originální?

Odkaz na tuhle verzi mé oblíbené písně mi kdysi poslala kamarádka se slovy: je úžasný jak jeden člověk dokáže dobře zahrát to, na co jiní potřebují celou kapelu...
Většinou tvrdím, že originál je originál, ale v tomto případě se absolutně nejsem schopná rozhodnou, která verze se mi líbí víc.
Dnes ráno jsem učinila krok ke změně ve svém životě...nejedná se o krok originální ani převratný, ale i tak věřím, že je tím správným směrem.
Tak mi prosím držte palce!

pondělí 26. března 2012

Jarní neděle

Krásnou jarní neděli jsme využili k výletování...Bětka se skautem a zbytek rodiny doprovodil tatínka na ryby (já vím, že maj rybáři rádi klid...ale takovou nespravedlnost jsem prostě nemohla dopustit...štěstí, že můj koníček je běh, při tom mě rodina doprovázet nemůže:o))

A tak zatímco Marek lamentoval, že neberou, já popadla děti a šli jsme se projít kousek podél potoka. Po pár krocích jsem došla k závěru, že ty ryby nejsou rozhodně hloupé...chytat se smí od ústí po mostek...v tomto úseku bylo rybuprázdno, zatímco za mostkem bylo v potoce víc ryb než vody (něco takového jsem v životě neviděla). Samozřejmě jsem to Markovi musela hned zcela škodolibě zavolat:o) 

Pomstil se mi záhy...představte si lávku v podobě dvou nepříliš širokých klád podivné kvality, na tom jedna dospělá osoba držící jedno dítko před sebou a druhé za sebou...telefon se trefil naprosto přesně, když jsme byli uprostřed.

Lávku jsme zdárně překonali, vyškrabali se na kopec a začli se povalovat po lese...největší zábavou bylo sáňkování, tedy ježdění po zadku dolů z kopce zasypanýho listím (mě tak baví ty dětský nápady!)

Zkusila jsem i pár fotek.

Ale vyfotit kloudně Otíka je nad veškeré moje síly. Tady taky fotí:

A takhle vypadá většina fotek s naším synem:o) Aneb Otíku neodcházej nikam!

Mamíííí, tady je Veunka, kuk!

Bětka si svůj výlet taky moc užila, takže za nás byla neděle celkem vydařená.

Rozloučení

Šla jsem tam, protože to, že někoho znám jen virtuálně můj cit k němu nijak neomezuje.

Cestou tam jsem měla sevřený žaludek...domů jsem odcházela klidná, vyrovnaná a krásná slova paní farářky mi zněla hlavou.

Děkuji.

pátek 23. března 2012

Vlasy

Jsou to jen vlasy...jsou to jen vlasy...jsou to jen vlasy...

Ne nejsou!

Před nějakou dobou se Verunka sama ostříhala. Paní kadeřnice dělala co mohla, ale pár zoubků prostě musela nechat. Ty by totiž šly zarovnat jedině strojkem. Verunce rostou vlásky nesmírně pomalu. Teprve minulý týden se mi podařilo učesat jí na hlavě dva culíky. Hurá! A jak jí to slušelo! A ještě k tomu jí zářily oči štěstím. Vypadala naprosto úžasně.

Tenhle týden byla Verunka u babičky. Těšila jsem se, že až se vrátí, zajdeme ke kadeřnici, ta zarovná poslední zuby a já budu mít krásnou holčičku s rovnou ofinou a dvěma culíky. Hurá!

Jenže babička měla jinej názor. Místo krásné holčičky mi vrátila oškubaného kluka se slovy: ona ty vlasy měla strašně špatně ostříhaný, tak jsem to napravila! (Jak mohla!!! Jak mohla rozhodnout bez mého vědomí o tom jak bude vypadat moje dcera!  Proč?)

Začla jsem se bránit, vysvětlovat, že tohle teda dělat nemusela...ale děda se své ženy zastal natolik, že už jsem se nedostala vůbec ke slovu. Krom toho se děti rozutekly a já tedy neměla čas na dohadování. Musela jsem chytat potomky a hlídat, aby nevběhli pod auto.

Nějak se s tim nemůžu srovnat...tak snad to ještě přijde (zatim jsem zcela srabácky narvala Verče na hlavu šátek, nemůžu se na ní, chuděru mojí, ani pořádně podívat).

Jarní cvrnknutí

Letošní jarní cvrnknutí se konalo na školní zahradě. Bětce cvrnkání do kuliček nešlo, vypadla hned v prvním kole. Ale za to skákání přes lano, to bylo její!

středa 21. března 2012

Milá Majdo...

....ta včerejší zpráva mě opravdu silně zasáhla. Bylo to tak nečekané, tak silné.
Najednou jsem přes slzy neviděla, nemohla jsem dýchat, bolelo mě na hrudi. Chtěla jsem tvojí rodině poslat hodně sil, a dokázala jsem ze sebe vyplodit jen pár nesouvislých vět. Představ si, že jsem si dokonce až později všimla, že jsem je ani neoslovila! Připadalo mi, jako bych je měla před sebou. Chtěla jsem přiložit obrázek, ale nedokázala jsem vybrat ten správný.
V noci jsem sledovala mihotavé obrazce, které vysílala na naše zdi svíčka zapálená pro tebe. Přemýšlela jsem nad vším co jsi měla ještě před sebou...a pak jsem začala naopak vzpomínat. Na spoustu tvých zážitků, o kterých vím díky blogu tvojí maminky. Na vtipné hlášky. Na fotku, na které ti dává Martina napít. Na to jak jsi Ty, která nemáš o mé existenci ani tušení, dokázala ovlivnit můj život. Díky Tobě jsem si začala víc všímat, víc přemýšlet.
Začala jsem si všímat míst, kde mají bezbariérový přístup (a občas mě překvapilo co všechno se považuje za bezbariérové). Nájezdů na chodník. Výtahů pro vozíčkáře. Zda má na různé kulturní akce doprovod vstup zdarma... (jednou jsem dokonce na jednom úřadě měřila šířku dveří do kanceláře:o)) Jak se chovají lidé například v tramvaji, když dovnitř vjíždí někdo na vozíku (a skoro vždy jsem byla šokovaná, že nemají potřebu uhnout, přitom je to přece taková samozřejmost).
Začala jsem přemýšlet nad tím jak může vozíčkář překonat tu spoustu překážek, které v našem městě jsou. Když je rozkopaný chodník a před ním cedule přejděte na druhou stranu, hned jsem přemýšlela, jestli by ten přechod zvládl i vozík (většinou ne, protože na druhé straně není jak na chodník najet)... Jak se jim žije. Jak se k nim společnost chová a jak je vnímá.
Začala jsem zdravit pána na vozíku, kterého poměrně často potkávám. Občas prohodíme i pár vět. Ano přiznávám, že dřív jsem viděla víc ten vozík než jeho. Nyní je tomu naopak.
Vzpomínám jak jsem jednou já, která se tak stydím promluvit na veřejnosti, organizovala lidi v autobuse, který byl sice nízkopodlažní, ale nájezd se nedal vyklopit, takže pán na vozíku se neměl jak dostat dovnitř. Tak jsem oslovila několik mužů, rozhodnutá prostě popadnout vozík a vnést ho dovnitř. Pán vypadal tak křehce, vozík taky nebyl nijak mohutný...a jé, jak mě ta tíha překvapila!
Milá Majdo, Tys mi otevřela oči, srdce i mysl! Děkuji.
Jsem moc ráda, že jsem Tě díky blogu tvojí maminky mohla poznat. Že jsem s tebou a tvojí rodinou mohla prožívat Vaše zážitky. Ty veselé i ty nahořklé. Moje svíčka za tebe pomalu dohořívá. Ty však v mém srdci zůstaneš navždy!
Sbohem.

úterý 20. března 2012

Nemám slov...

...nemůžu tomu uvěřit. Nevím co říct.

Zmůžu se jen na otřepanou frázi: Upřímnou soustrast!

A na zapálení svíčky.

Je mi to tak líto. Brečim. Nabídla bych rameno na vyplakání, ale vlastně se ani neznáme. A přesto mám pocit, že jsme dobrými přáteli. Mám Vás ráda.

Držte se. Dýchejte.

Hodně sil celé rodině!

pátek 16. března 2012

Zásek

Mám zásek!

Celý dny se bavím tím, že obhlížím inzeráty nabízející práci. Vymýšlím motivační dopisy, rozesílám životopisy.

A každý večer a část noci si pak tajně utírám slzy sebelítosti do polštáře a spílám přírodě jak mohla vytvořit tak marného a neschopného člověka jako jsem já. Člověka, který nikomu z potencionálních zaměstanavatelů nestojí ani za odpověď. Natož za pozvání k pohovoru.

Od včera mám prostě zásek. Nemám sílu znovu a znovu prohlížet inzeráty. Už nevím co psát do motivačního dopisu (už i ty poslední jsem poněkud odflákla, přiznávám).

Jsem marná a zaseknutá!

čtvrtek 15. března 2012

Rozhovor...

...mezi Bětkou a jejím spolužákem Honzou:

H: A jak jsou vlastně staří ti tvoji sourozenci:

B: A můžu ti to říct anglicky? Já totiž neumim r s háčkem!

A když už jsem u toho, připomíná mi to trochu ještě jeden dnešní rozhovor. Tentokrát mezi mnou a Markem:

Já: Bětka má zítra ráno před školou očkování. Vezmeš ji tam ty nebo já?

Marek po mně hodil pouze nechápavý pohled.

Snažím se to tedy lépe vysvětlit: Bětka má zítra ráno před vyučováním očkování. Budeš v práci nebo ji tam vezmeš? Já si nejsem jistá jak bych to udělala.

Marek: A proč má očkování před školou? Proč ho nemá u doktorky v ordinaci?

(Smála jsem se až do doby, než mi oznámil, že je samozřejmě tou dobou v práci:o))

Jedno dopoledne

Jsem unavená, unavená, unavená!

Potřebovala jsem si něco najít na internetu. Tak jsem zasedla k počítači, našla příslušnou vyhledávací internetovou stránku...a...a sedim...a koukám...a nevim!!!! Nevim co mi to před deseti vteřinami proběhlo hlavou za myšlenku! Vim jen, že to běželo opravdu hodně rychle a nezanechalo to žádnou stopu. Co jen jsem to mohla tak strašně nutně potřebovat najít?

No nic, je asi na čase dát si kafe! Jdu do kuchyně, otevřu skříňku...a...a koukám! Co jsem to chtěla? NEVIM!!!

Ale pozor! Vzpomínám si co jsem potřebovala na tom internetu, takže opouštím kuchyňskou skříňku  a vracím se k počítači. Do vyhledávače zadávám klíčové slovo. Ha! Tu kávu jsem si přece chtěla dát! Rychle se vracím do kuchyně! Dávám vařit vodu. Sypu kafe do...ehm...omylem sypu kafe do odstaveného dětského hrníčku s čajem! Napravuji. Voda ještě není uvařená, takže opět zasedám k počítači a hledám.

Po čase jdu do kuchyně a zapínám konvici s již vychladlou vodou.

Nacházím na počítači co jsem hledala. Pečlivě procházím všechny zjištěné informace.

Zalévám si kafe vodou a doufám, že je ještě dostatečně teplá.  Kupodivu nezapomínám přilejt mléko. S připraveným nápojem opět zasedám k počítači. Mám informace i telefonní číslo. Beru do ruky telefon...a...a opět ho pokládám. Já vlastně nevim, co do něj říct. 

A o co jde? Pani učitelky si začly stěžovat na chování našeho Otíka. Řekla jsem jim, že jsem si vědoma toho, že se Otík takto chová a jestli mi tedy dokáží poradit co mám dělat, abych pokud možno vše napravila. A tak mi naše hlavní pani učitelka velmi zaobaleně a opatrně oznámila, že se ke svému synovi neumim chovat, že je naprosto evidentní, že vzah mezi náma neni v pořádku a ať kontaktuju dětského psychologa, který nám oběma pomůže. Přidala několik dalších rad, se kterými já ovšem nesouhlasim. Přece jenom si troufám tvrdit, že už trochu vim co a jak Otík potřebuje a co si k němu můžu dovolit a co ne.  A ačkoliv je pani učitalka pedagog zkušený a já si jí velmi vážím (a obdivuji jak je z ní cítit radost z práce, kterou dělá...což je dle mého názoru opravdu velmi důležité), nejsem nějak schopna skousnout radu začínající větou: já jsem teď v jednom časopise četla velmi zajímavý článek...ano já jsem taky četla spoustu zajímavých všeobecných článků. Kdysi. Teď už to nedělám!

Jsem máma! A každá máma má SVŮJ  instinkt, rozum, přístup a vztah ke svému dítěti. Ano, někdy to tak úplně nestačí (přiznávám, že myšlenka na dětského psychologa mi v hlavě leží už nějakou dobu). Někdy je třeba lehké (nebo i větší) popostrčení od odborníka. Ale nějak nevidím důvod proč se řídit radami článku, který napsal někdo, kdo mého syna v životě neviděl, a ještě ho četl někdo jiný než já. No a taky připouštim, že už začínám mít averzi na věty začínající slovy: já jsem četla, že...

Tak ráda bych zase někdy slyšela slova: já si MYSLÍM,  že...

No a tak prostě....prostě...co já jsem to vlastně chtěla? Aha! Telefonovat...tak jdu na to.

................................

Dodatek...už chápete proč nic nestíhám? Když i jedno blbé objednání k dr. mi zabere půl dne? A to si můžu milionkrát říkat, že se zlepšim! (Bych řekla, že toho psychloga potřebuju víc já než Otík)