Recent Posts

úterý 31. května 2011

Sama!

Jsem sama! 

Bez dětí!

Bez manžela! 

Bez auta!

Úplně sama! Ráno mě místo řevu a dohadování naší Bětky probudila pusa na čelo a tiché: tak čau! (Škoda, že za normálních okolností vstávám dřív než Marek, jinak bych takovej budíček klidně zavedla jako pravidlo:o)) Nikdo se tu nerve, nevříská, nekňourá...nemusim řešit, že chtěl Otíček žlutou mističku a já si dovolila mu dát zelenou. Ani to, že jsem při mazání chleba vynechala pár milimetrů při okraji (ano, to nepřehánim, takováhle věc dokáže Otíka opravdu vytočit). Nemusim poslouchat Verunčin řev, že má Otík něco o trošku jinýho než ona a ona chce mít přece všechno naprosto stejnýýýýý!

Sedím tu a poslouchám. Je tu takové ticho, že slyším tikat hodiny. Užívám si to.

Škoda jen, že mám tolik úkolů. Nejradši bych zalezla do postele a jen spala a spala...ale děti se vrátí až zítra večer, tak to třeba ještě stihnu!

úterý 24. května 2011

Řidič těžký život má...

...a naše auto ho má ještě těžší:o)

Řídim krátce, ale i tak už jsem stihla to svoje zlatíčko odřít o kdejakej plot, zeď či sloupek. A nejvíc jsem se vytáhla na našem posledním výletě. Táhla jsem se sama s dětmi na druhý konec republiky, abych tam při parkování před barákem píchla!

Chlap široko daleko žádnej a tak zbyla výměna kola na mně a kamarádce. Naštěstí jsme holky šikovné a tak jsme  prázdné levé přední kolo nakonec opravdu vyměnily za kolo rezervní.

Dva dny po návratu domů jsem parkovala před obchodem. Najednou lidé okolo začali odkládat nákup na zem a podivně na mě zírat. Blesklo mi hlavou, že asi ještě neviděli někoho parkovat na tolik pokusů jako já:o) Ovšem když jsem vylezla z auta, pochopila jsem...pravé přední kolo mělo díru a bylo totálně prázdné! (A rezerva samozřejmě taky, že. Páč jsem jí za tu chvilku nestihla nechat opravit)

Hold když je někdo šikovnej...

pondělí 23. května 2011

Ticho se někdy nevyplácí.

Je to zvláštní. Mám pocit, že naše děti stále jenom mluvěj, vřískaj, hulákaj, prostě neustále vydávaj nějaký zvuky a pazvuky...ale když nastane situace, kdy by využití řečových schopností bylo přínosné, tak samozřejmě mlčí.

Například když se Otík vykaká do nočníku, tak prostě jenom mlčky vystrčí zadek a čeká až mu ho někdo utře. Vždy se dočká velmi rychle, protože v našem minibytě je tato pachově výrazná činnost opravdu okamžitě odhalena. No a pak taky nočníky jsou na takovém místě, že o vystrčeného Otíka samozřejmě vždy rychle zakopnu.

Na návštěvě u babičky se mu ovšem tato tichost nevyplatila. Tam jsou prostory poněkud větší, takže potřeba utření nemusí být odhalena včas. Posledně čekal tak dlouho, až z toho vyčerpáním usnul, se zadek stále vystrčeným směrem vzhůru a čekajícím na očistu:o)

Člověk by řekl, že se poučí. Ale kdepak náš Otík. Dnes večer jsem o něj opět zakopla...

pátek 20. května 2011

Kuličky kam se podíváš!

Bylo to takové normální ráno. Marek odvedl Bětku do školky a odjel pracovně na několk dní pryč. Otík s Verunkou si v klidu hráli v pokojíku. Já se vrhla na úklid a všemožné resty. 

Občas jsem nakoukla k dětem do pokojíku. Oba byli vzorní. To asi proto, že si hrál každý zvlášť:o) 

Při každém mém nakouknutí seděly děti na stále větší a větší hromadě hraček. (Ještě štěstí, že jich maj poměrně málo:o))

Při posledním nakouknutí byla ta hromada celá bílá!

Chvilku jsem stála a nechápala co se děje. Pak mi to secvaklo

Našli pytlík s náhradními kuličkami do kojícího polštáře. Vlastně podle té hromady to byl spíš pytel...hodně velikánský pytel, ve kterém po zásahu mých dětí nezůstala jediná kulička!

Pokoj vypadal jak zimní krajina po prosněžené noci. Všude bylo bílo. Jen místo stromů pod bílou nadílkou vkukovaly hračky, knížky a jiné dětské důležitosti. A nejenom ty. Postel či sušák na prádlo (samozřejmě včetně prádla) nebyli pod milionem bílých pidikuliček ani vidět.

Úklid byl hrozný! Kuličky se bránily seč mohly. Pořád nám utíkaly. Stačil i jen trochu rychlejší pohyb či zoufalé odfrknutí.

Ještě horší bylo zjištění, že si jednu z kuliček narval Otík do nosu. Bránil se seč mohl. Křičel, kopal, mlátil rukama všude okolo. Ale zkušeným hmatem jsem ho znehybnila a pinzetkou kuličku vytáhla. Uff. Úleva byla veliká...než jsem v té samé nosní dírce opět zahléla něco bílého!

Když jsem z toho malého nosánku tahal již pátou kuličku, byla jsem silně hysterická! Řvala jsem takovým prapodivným hlasem, který u sebe vůbec neznám: Do prdele! Do prdele! Co mám dělat! Otík už se nebránil, jenom ležel, brečel a křičel: Dopudele! Dopudele! (Některý slovíčka ty dítka chytnou fakt hodně rychle:o))

Na šestou a sedmou kuličku už jsem musela použít silnější zbraň. Ještě štěstí, že nějaký géniu vymyslel odsávačku na vysavač.

Všechno jsme zvládli! Kuličky z nosu jsem vytahala, pokoj jsme společně uklidili. Když už zbývala jen jedna malá hromádka těch hnusných bílých kuliček, zaúkolovala jsem děti ať ji vysajou, a šla připravovat oběd. Po chvilce už hrnce začaly bublat a z pokojíku se stále ještě ozýval vysavač...dětem se vysávání moc líbilo. Tak moc, že jim ta jedna malá hromádka nestačila, tak vysypaly tašku do které jsme kuličky celé dopoledne sbírali... 

Dodatek: děti jsem nezabila! Žijou!

Další dodatek: Druhý den jsem našla ještě jednu zapomenutou hromádku kuliček. Vysání proběhlo rychle...jen se mi podařilo dát si vysavač k oné tašce s již posbíranými kuličkami...a ten vysavač zezadu fouká!