Sama!

Jsem sama! 

Bez dětí!

Bez manžela! 

Bez auta!

Úplně sama! Ráno mě místo řevu a dohadování naší Bětky probudila pusa na čelo a tiché: tak čau! (Škoda, že za normálních okolností vstávám dřív než Marek, jinak bych takovej budíček klidně zavedla jako pravidlo:o)) Nikdo se tu nerve, nevříská, nekňourá...nemusim řešit, že chtěl Otíček žlutou mističku a já si dovolila mu dát zelenou. Ani to, že jsem při mazání chleba vynechala pár milimetrů při okraji (ano, to nepřehánim, takováhle věc dokáže Otíka opravdu vytočit). Nemusim poslouchat Verunčin řev, že má Otík něco o trošku jinýho než ona a ona chce mít přece všechno naprosto stejnýýýýý!

Sedím tu a poslouchám. Je tu takové ticho, že slyším tikat hodiny. Užívám si to.

Škoda jen, že mám tolik úkolů. Nejradši bych zalezla do postele a jen spala a spala...ale děti se vrátí až zítra večer, tak to třeba ještě stihnu!