Recent Posts

úterý 15. května 2012

Lázně

Zhruba dvakrát do roka naložím potomky do auta a jedu na víkend do lázní. Jedná se o lázně zcela soukromé a jedinečné. Jde totiž o návštěvu mé velmi dobré kamarádky, která na vše živé ve svém okolí působí jako balzám na duši.
Vždy se vrátím domů šťastná a spokojená, plná elánu a pozitivní energie. A někdy mě zážitky z výborného víkendu doženou i po roce:o)
Jako třeba teď:
Myslím, že je na první pohled jasné, že mé soukromé lázně na mě působí opravdu naprosto blahodárně:o)

pondělí 14. května 2012

Rychlá

To si to takhle spokojeně vykračuju po Braníku, kolem mě pobíhají naše dvě nejmladší dítka, u ucha mám telefon s příjemným hlasem mojí maminky, když tu padne moje oko na postavu ležící za autem na kraji silnice.

Ležel tam. Mladík tak okolo třiceti let. Pohled nepřítomný. Za hlavou kaluž krve. A nad ním se skláněla maminka od nás ze školky. Ostatní chodili okolo a dělali, že nic nevidí a nebo se zastavili, aby prohodili pár slov o tom, že je to místní opilec a ať ho necháme bejt.

Jenže! I opilec je člověk a může vykrvácet. Zavolala jsem tedy rychlou. Do telefonu jsem se přiznala, že nepoznám, zda má ten nepřítomný výraz z důvodu úrazu či zda je opitý. V každém případě na nás vůbec nereagoval.

Sanitka přijela celkem rychle (mladík se mezitím začal probírat, přihnalo se pár dalších opilců a začali ho zvedat...no příjemné to nebylo). A...začalo čoromoro. Posádka sanitního vozu začala vykřikovat, že to je zase tenhle, že ho ještě zmlátěj, že je to feťák co se vozí několikrát týdně a my daňový poplatníci mu ty výlety platíme. Rovnou volali do nemocnice, že teda nikoho nedovezou (aniž by nejprve dotyčného ošetřili). Začala jsem koktat, že když vidím zraněného člověka, tak se mu samozřejmě snažím pomoc. Pán ze sanitky se zarazil, koukl na mě souhlasně přikývl! Nakonec mi i poděkoval! (Přiznávám, že jsem rychle běžela do vedlejší cukrárny umýt si ruce mýdlem...nějak jsem přece jenom dostala strach)

A tak jsem se snažila pomoci bližnímu svému, ale nakonec jsem z toho měla pocit celkem rozporuplný. Chápu pány ze sanitky, že je netěší věnovat svůj čas a péči někomu, kdo si sám ničí své zdraví a svůj život a ke komu s vysokou pravděpodobností pojedou za pár dní znovu. Je mi jasný, že se jim nelíbilo, že budou muset ošetřit člověka, který se s nimi pere (ano probral se a k ošetřování se moc neměl). Ale já opravdu nemohla udělat nic jiného než je zavolat. V tomto mám svědomí čisté a raději budu volat milionkrát zbytečně než jednou ne...

S čím se nějak nemůžu srovnat je ten nezájem okolí...nebo jinak. Lidé začali mít zájem až ve chvíli, kdy jsem zavolala záchranku. To se najednou objevilo chytrejch hlav! To bylo najednou řečí, že je to přece opilec (já ho neznám, tak nevím a i kdybych věděla, tu sanitku zavolám) A tohle je přece špatně! Sakra! Takhle to být nemá!

Ještě teď mi z toho je smutno a doufám, že se mi podaří moje děti vychovat tak, aby uměly a hlavně, aby se nestyděly pomoci někomu, kdo to dle jejich názoru bude potřebovat!

Odjezd a odjezd

V neděli už nás čekal jen lehký trénink a odjez domů. Na Bětce už byla znát velká únava. Během ranní školy (děti dělaly každé ráno školní úkoly, než nám pan trenér postavil trať) se rozbrečela nad děsnou prkotinou. Já byla nervní, že se musím vrátit zpátky ke všem těm problémům a povinnostem a tedy i dost protivná...no prostě už to nebylo tak pohodové a klidné. Trénink byl kratší, oběd opět výborný a už nás čekalo jenom rozloučení s panem trenérem a návrat domů.

Cesta probíhala klidně až do doby, kdy jsem zabloudila!!! Už zase! Já ani domů netrefim. Zdá se, že bloudění bude teď mojí častou časovou náplní:o)

Doma mě čekalo zuřivé praní, sušení, žehlení a balení, protože Bětka hned další den ráno odjížděla na školu v přírodě! A kupodivu si s sebou nevezla tašku mokrých věcí na dosušení:o) Stihla jsem to! Dítě naložila do autobusu a jala se těšit na pět dní pouhé dvoudětnosti.



Kost

Třetí a předposlední den soustředění byla na všech zúčastněných (zejména na těch nejmladších) znát značná únava. A tak se pan trenér rozhodl proložit sportovní činnosti kulturním zážitkem. Naložil nás do auta a odvezl na nedaleký hrad Kost.

I já přivítala tuto změnu s radostí. Za prvé mám exkurze do naší historie moc ráda a za druhé se ukázalo, že pan doktor ortoped neni zas tak špatnej, ba naopak, on je to jasnovidec! Mé doposud problematické pravé koleno spalo poklidným spánkem, ovšem to levé se rozhodlo křičet bolestí. Takže poukaz na rehabilitaci levého kolene dostal v tu ránu docela smysl.

Zájemci o prohlídku hradu si mohou vybrat ze dvou okruhů. Prvním je historie rodu Kinských v Čechách, tím druhým středověká mučírna. Došli jsme k závěru, že druhý okruh bude, zejména pro děti, mnohem zajímavější (asi jsme morbidní rodina).

Před zahájením samotné prohlídky jsme ještě stihli rychle okouknout okolí hradu. Děti si za dvacet korun (tedy celé jejich kapesné) vyrazily památeční mince. My dospělí hledali místo z kterého jsou vidět všechny čtyři hrany věže (nenašli jsme). A už se šlo čekat na začátek prohlídky.

Pan průvodce přišel k hradní bráně chvilku po nás a hned od prvopočátku nás všechny naprosto uchvátil. Mluvil, jasně, zřetelně a velmi zajímavě. Neznělo to vůbec jako naučený text pronášený tím mně dost protivným tónem, na který si musíte ze začátku nejprve přivyknout a který znám ze svých dosavadních návštěv našich kulturních památek. Jeho přednes vás naprosto vtáhl do děje. Nejprve nás obeznámil s historií hradu a okolí, s celkovým procesem výstavby a užívání jednotlivých částí. Následně jsme přešli do mučírny (která ovšem na hradě původně nebyla), aby nás obeznámil se všemi stupni trestního práva. Tedy souzení, mučení a trest. Mluvil vesele a zábavně, zapojil návštěvníky do svého přednesu (jednu slečnu např. nacpal do klády...a celý přednes vedl stylem: pokud VÁS odsoudili k bičování pouze bičem, měli jste celkem štěstí, ale pokud se rozhodly bičovat VÁS devíti hlavou kočkou...).

Poslouchajícím se postupně začali protahovat obličeje, pár jich poněkud nepřirozeně zbledlo. Některým se lehce podlomily kolena. Řekla bych, že to nebylo jen tou hrůzou co se děla v době středověku, ale i tím, jak pan průvodce barvitě přednášel o tom co by s námi pan kat prováděl.

Měla jsem trochu obavy, že z toho bude Bětuška špatná a lehce vyděšená. Vůbec ne! Byla neustále v první řadě. O všechno se zajímala, všude chtěla zůstat ještě chvilku, aby si vše zvládla řádně prohlídnout (mučírna byla naštěstí jen menší část prohlídky:o))

Prohlídka uspokojila nejen zájemce o historii a návštěvníky s morbidní povahou, ale i milovníky českých pohádek. Na tomto hradu se totiž natáčelo pár scén z pohádky S čerty nejsou žerty a nedaleko hradu se nachází i mlýn vdovy Máchalové. O jaké konkrétní scény se jedná se dozvíte, pokud se rozhodnete hrad navštívit. Já vám to každopádně velmi doporučuji.

Na závěr jsme se i dozvěděli z kterého že místa jsou vidět ony čtyři hrany hradní věže (hledali jsme úplně na druhé straně:o))

Cestou zpátky jsme stihli i lehký trénink a večer dlouhé povídání nás dospělých (cha, přes den jsem byla zařazena jako dítko, večer jsem se stávala dospělou a místo zmrzliny mi bylo nabídnuto víno). Už teď se těším na další soustředění. Škoda jen, že bude zase až za rok.


Dodatek: a hádejte kdo si na tento výlet zapomněl vzít foťák?


neděle 13. května 2012

Jako v ráji...

...jsem se cítila po celou dobu soustředění.

Výběr ubytování se velmi vydařil. Chatová osada Junior plus byla příjemná. Sportovní vybavení naprosto ideální (jen to moje nezbedné dítě se okamžitě jalo drásati se na horolezeckou stěnu, samozřejmě bez jištění)  V celé osadě je velké množství stromků a křovisek, což zmenšuje rozlehlý prostor a vytváří dostatek soukromí.    Chatičky různých velikostí mají ženská jména. Naše se jmenovala Verunka a byla hned vedle Janinky:o) a taky celkem nedaleko od jídelny, tedy od hlavního zdroje často nevšedních, zajímavých a hlavně velmi chutných jídel. (Např. pánev o průměru jednoho metru! naplněná směsí rýže, zeleniny a kusů pečeného kuřete mi na první pohled vyrazila dech a na druhý mě uvedla do chuťového ráje)

Vedení chatové osady pocházelo původně z Ruska, což je s největší pravděpodobností nejjasnější vysvětlení toho, proč jsem po ujištění paní vedoucí, že teče krásně teplá voda, sténala ve sprše zimou pod vodou jen lehce vlažnou:o) Naštěstí byl v koupelně zapnutý přímotop a u každého umyvadla fén, takže jsem se zahřála celkem rychle. Další zajímavostí byly malé kabinky s toaletami u kterých se dveře otvíraly dovnitř a jen těsně míjely záchodovou mísu. Jak se na toto místo má vejít v době otvírání či zavírání i uživatel mi bylo zprvu záhadou, později jsem přišla na lehce gymnastický úkon, kterým jsem problém vyřešila:o)

To byly ovšem jediné drobné nedostatky celého pobytu. Aspoň jsme to měli poněkud dobrodružnější.

Co se samotného sportu týče, byla jsem zařazena mezi děti, takže jsem byla opečovávaná ze všech stran. Dokonce jsem si také po sportovních výkonech zasloužila jako odměnu od pana trenéra zmrzlinu:o) Jen tedy sport to není rozhodně vůbec jednoduchý. A ačkoliv jsem se v minulosti mnoho let věnovala klasickému orientačnímu běhu, v ROBu dost plavu:o)

Och, jak to bylo celé příjemné! Žádné stresy, problémy, nic takového. Jen pohoda, příjemné prostředí a atmosféra, pravidelná strava a režim. Bětuška si užívala, že má maminku jen sama pro sebe, já si užívala, že se jí mohu dostatečně věnovat. Škoda, že toto nelze zažít častěji!


Jedu na soustředění!

To se takhle moje maminka rozhodla a přihlásila mého mladšího bratra (12let) a sebe do oddílu rádiového orientačního běhu. A oba tomuto sportu okamžitě propadli. Maminka dokonce přemluvila pana trenéra a ten přijal i naší Bětku, která se tak stala nejmladším členem oddílu v historii. No a protože se jedná o sport velmi zajímavý, rozhodla jsem se to také zkusit. Jenže času je málo, dětí moc, a tak pořád nebylo kdy. Nakonec jsem došla k závěru, že jedinou mojí šancí je plánované a rychle se blížící soustředění.

Již předem to vypadalo na celkem příjemnou dovolenou. Opravdu jsem se těšila. A tak mě ani nepřekvapilo, když se původní plán odjezdu začal komplikovat. Naštěstí se nejednalo o nic závažného a tak stačilo jen lehce pozměnit plány. Místo společného dopoledního odjezdu jsme se rozdělili na dvě skupin. Ta první, ve složení moje maminka, bratr, Bětka a trenér, odjížděla dle původní domluvy. No a já (tedy druhá skupina:o)), jsem nejprve odevzdala nejmladší potomky k babičce, oběhala všechny důležité pochůzky a na soustředění vyrazila až po obědě.

Dle mapy vypadala předpokládaná trasa velmi jednoduše a řidičsky i časově nenáročně. Vyrážela jsem zcela v klidu a bez obav...a výsledkem bylo, že příštích několik hodin bylo možno spatřit naše mondeo zuřivě jezdit sem a tam mezi Mladou Boleslaví a Jičínem! Bloudila jsem opravdu velmi velmi moc. Zuřivé koukání do mapy mi pomohlo jen částečně. Nebýt ochotných domorodců motala bych se v těch místech snad ještě teď. Trasu jsem si prodloužila na víc jak dvojnásobek, ale svůj cíl jsem nakonec nalezla. Sláva!

Jedinou otázkou zůstává jak budu hledat někde v cizím lese malé orienťácké kontrolky, když nejsem schopná bez problému najít ani celou velkou vesnici:o)

sobota 12. května 2012

Ortoobuv

Poslušna lékařského doporučení, vydala jsem se s poukázkou v ruce do obchodu s ortoobuví. Za pultem mě přivítala paní s milým úsměvem, vysvětlila mi co se bude dít a já se uvelebila na židli a jala se čekat.
Tyto chvíle jsou mi vzácné a milé. Mohu vytáhnout učebnici či nějakou knihu a ponořit se do ní, aniž bych se musela obávat, že po mně tři dětské hlásky budou v tu chvíli něco chtít.
I tentokrát jsem vytáhla učebnici a jala se vtloukat do své zabedněné hlavy nějaká ta slovíčka. Ovšem nevydrželo mi to dlouho. Mnohem zajímavější bylo pro mě sledovat místní šrumec.
Čekárna spojená s recepcí se začala pomalu a v podstatě nenápadně plnit žadateli na kdejaké to ortoněco. Paní za pultem stále dokola opakoval postup na jejich získání a přitom ji neopustila ani milost ani úsměv. Každému se snažila pomoci a poradit, tak aby to dotyčnému opravdu co nejvíce vyhovovalo. Jak bylo toto prostředí jiné oproti nervózní čekárně a mračící se setře na ortopedii.
Po nějakém čase přišla do obchodu starší paní, která vyděšeně koukala kolik lidí je před ní a že prý pospíchá, musí ještě na nějaké vyšetření. A tak jsem se s ní prohodila. Paní byla spokojená a neustále mi děkovala a já si mohla dál užívat své pozorovací chvilky.
Po nějaké době se z boční chodby vynořil menší energetický pán, popadl papír, zvolal mé jméno a začal se nořit zpět do chodby. Běžela jsem za ním až do malé ordinace, kde jsem se pod jeho bedlivým pohledem bosá několikrát prošla sem a tam. Pak byly mým ctěným nohám udělány obtisky na speciální podložce. Pán pečlivě přečetl zprávu od pana doktora a začal se smát.
,,To je hrozný, oni tady dělaj z latinských slov česká. To se ani nedá číst." Povídá mi.
,,No to víte ono to na ty pacienty působí odborně a vzdělaně, pacient tomu nerozumí a o to přece jde. Ovšem obávám se, že v mém případě už panu doktorovi nepomůže sebevíc odborných výrazů, vzhledem k tomu, že mi předepsal rehabilitaci na levé koleno, poté co jsem za ním přišla s problémy v koleni pravém" odpověděla jsem.
Pán se začal smát a v klidu mi přeložil a vysvětlil celou tu odbornou zprávu. Na nohách mi názorně ukázal, kde mám co špatně a jaké vložky mi proto předepsal. Mluvil zcela věcně, nešlo o žádné plané vykecávání se a já se dozvěděla vše co jsem potřebovala.
A tak jsem si užila mnoho příjemných dopoledních chvil a nejen moje nožky, ale i duše se cítila jako v bavlnce. A pak, že to nejde!

Ortopedie

Mé tělo se závratnou rychlostí blíží k další dekádě svého pobytu na tomto světě. Jenže poslední dobou mám poněkud pocit, že k těm slavným kulatinám nedoběhne v celku. Poločas rozpadu je poněkud kratší než jsem předpokládala a než je mi milo.
Několik měsíců jsem se potýkala s bolavým kolenem. Ne neustále, jen při a po běhu. Naivně jsem důvěřovala samoléčitelským schopnostem svého velmi užívaného kloubu a času. Tedy vždy, když jsem ucítila bolesti naordinovala jsem si klid. Koleno přestalo bolet, já vyběhla, pomalu a opatrně...nakonec jsem našla ideální okruh i harmonogram svých běžeckých pokusů. Nebylo to tolik a tak často jak bych si přála, za to to bylo téměř bezbolestné. Jenže přece jenom mi vadila všechna ta omezení (krom toho přes všechnu snahu jsem začala mít bolesti i bez běhání) a tak jsem se objednala na ortopedii. Stala se ze mě dvou a půl měsíční čekatelka na vyšetření (což je fajn, když vás něco bolí, že).
Během této doby mě přestal bolet velký kloub na pravé noze a začaly mě bolet některé prsty na noze levé. A to natolik, že jsem nemohla pár dní ani chodit.
Nakonec jsem se dočkala správného data a vyrazila k panu doktorovi. Těšila jsem se, že mi vzdělaný pán poradí jak se zbavit bolesti. No a neporadil. Vylíčila jsem své problémy, pan doktor se mi dlouze podíval do očí a prohlásil: no to víte, jednou ten konec přijít musí!
Začala jsem koktat, že si přece jen připadám ještě mladá, a že mám před sebou ještě spoustu sportovních cílů. Například uběhnout půlmaraton.
,,No podívejte se, já jsem mnohem starší než vy a taková bláznovina mě ještě ani nenapadla, natož abych ji praktikoval" Prohlásil pán v bílém plášti.
Asi se snažil být vtipný, ovšem u mě to místo smíchu vyvolalo vztek. Chápu, že se pan doktor setkává každý den s lidmi, kteří mají mnohem závažnější zdravotní problémy než já. Chápu, že mu asi připadá směšný, když se někdo hroutí z toho, že nemůže běhat. Jenže pro mě je běh (a pohyb obecně) prostě důležitý. Je mým největším a celoživotním koníčkem. Běhání je takovou mojí berličkou. Je to jedna z mála věcí, která mi poměrně dobře jde, dělá mi dobře na těle a hlavně na duši. Běhám snad celý svůj dosavadní život. A to celoročně a za každého počasí. Miluju ty okamžiky, kdy krom svého zuřivého a nedostatečného dechu poslouchám ještě kapky drobného deště bubnujícího mi do kapuce, ranní líně se povalující mlhu při barevném podzimu, sluneční pruhy prodírající se skrz vysoké stromy při běhu lesem...nechci se toho všeho vzdát.
Snažím se pochopit pana doktora a jeho projev, jenže bych byla moc ráda, kdyby se zase na oplátku snažil pochopit on mě. Jenže toho se asi nedočkám. Místo toho jsem se dočkala poukazu na rehabilitaci LEVÉHO kolena (na kontrolu jsem přišla s pravým), a na speciální ortopedické vložky (to na ty bolavé prsty).
Můžu jen doufat, že se mé tělo nerozpadne dřív než si najdu jiného nejlépe sportovního ortopeda s lidským přístupem, protože k tomu ,,svému" já už nepůjdu. Pravda, nijak mi neublížil, vyšetřil mě pečlivě, po této stránce je vše v pořádku, ale jak mě může pochopit někdo, pro koho je sport bláznovství?