Středa a školka

Tento týden proběhl ve vlnách. Začal hektickým pondělím, aby pokračoval jen v trochu mírnějším tempu až k poměrně klidné (na moje poměry:o)) středě. Pak se to začalo všechno stupňovat a v sobotu už jsem se od rána od šesti do osmi večer zase nezastavila.

Jsem zvědavá jak mi vyjde dnešek. Tedy neděle.

Ale zpátky k právě proběhnutému týdnu. Ve středu jsem měla velký úkol. Vyplnit přihlášky a evidenční listy dvojčat do školky. Nevim jestli to je nějaká nemoc či přírodní zákon, ale při pohledu na jakýkoliv formulář, který mám vyplnit se mi dělá mdlo a moje ruka se začne klepat tak, že by mi mohl i datel závidět. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. A to přihláška do školky vypadala mnohem přívětivěji a přehledněji než všechny ty úřední barevné formuláře nahňácnuté příšerným množstvím kolonek, malinkatých čtverečků a vysvětlujících hvězdiček. Málokdy se mi podaří vyplnit formulář napoprvé (posledně se mi vyvedl až šestý pokus:o)) Ale tentokrát se zadařilo! Vyplnila jsem, odevzdala pani ředitelce a chtěla si oddychnout. Jenže v tom mi bylo oznámeno, že je volných 22 míst a hlásí se 46 dětí. Takže šance neni zrovna růžová. A to jiným maminkám prý řekla, že se hlásí 54 dětí. Což bybylo samozřejmě ještě horší.

Jsem sobecká! Já bych si tak strašně moc přála, aby se děti do tý školky dostaly. A ne proto, že by to potřebovaly (tak tomu bylo u Bětky, která se už od dvou let do školky hrozně těšila, byla společenská a šikovná a bylo vidět, že ten dětský kolektiv opravdu velmi potřebuje). Otíkovi s Verunkou je školka jedno. Oni mají svojí miniškoličku doma. Málokdy jsou osamotě. Vždycky si maj s kým povídat, hrát či vymýšlet raubířiny. 

Ale já už začínám šílet. Zcela sobecky si přeju, aby se děti dostaly do školky a já měla aspoň chvilku klid. Abych se mohla pořádně začít věnovat svému podnikání. Abych si k tomu mohla hledat práci (jenom podnikání nás bohužel asi neuživí).  Abych mohla uklízet s pocitem, že to alespoň chvilku (než se vrátí děti) vydrží uklizené. Vysávat aniž by mi za zadkem dvě děti drobily rohlík. Prostě abych si mohla aspoň na chvilku od těch dětí odpočinout.

Já vím, že tyhle chvíle na rodičovské už se nikdy nevrátí. Že jsem sice unavená, vynervovaná a začínám bláznit, ale mám ty svoje děti pod dohledem. Neunikne mi žádný jejich pokrok, žádné jejich poprvé.

Já vím, že jsem to já za kým se můžou kdykoliv přijít pomazlit.

Že jsem to já ke komu si přijdou pro útěchu, když se jim něco stane. Když potřebujou pofoukat kolínko.

Že jsem to já ke komu si přijdou postěžovat, že jim ten druhý sebral hračku, kterou zrovna teď strašně moc potřebují.

Že sem to já za kým přijdou kdykoliv cokoliv potřebují.

A jsem tomu ráda, užívám si to, ale už se i moc těším až se o tyhle zážitky budu moci podělit s paní učitelkou:o) 

Jsem sobecká a stydím se za to, ale prosím držte nám všichni palce ať ty děti do tý školky přijmou!