Šli jsme pro Bětku do školy. Otík běžel několik metrů před námi, Verukna se mě držela za ruku a způsobně ťapala vedle mě. Všude bylo takové to podzimní ticho a klid. Barevné listí smáčel drobný podzimní déšť. Šla jsem zamyšleně a poslouchala při tom kapky ťukající do mojí kapuce.
Když v tom se přímo přede mnou otevřeli domovní dveře!
To by nebylo nic divnýho, ovšem ty dveře se otevřely VEN! Stát se to o vteřinu později, tak mají obyvatelé jednoho branického domu na svých dveřích nevšední vánoční výzdobu v podobě mého rozplácnutého ksichtu. Takhle jsem to ještě stihla ukormidlovat a velmi těsně se nečekané překážce vyhnout.
Se smíchem jsem ty dveře obešla (tohle se opravdu může stát jenom mně) a nahlídla dovnitř. A tam stál chlap jako hora. Dveřní prostor skoro vyplnil svojí mohutnou postavou. Kouknul na mě a prohlásil: BAF! Dobrý den!
No neni ten život veselej?
1 komentářů:
Ano, někdy je život veselej. :-)
Okomentovat