Vždycky když ženu svoje děti po chodníku a hulákám na ně ať se necouraj, že jdeme pozdě (a samozřejmě že v tu chvíli jedno dítě objeví šneka, druhý začne trhat kytky a třetí tancovat či vyprávět něco na co vyžaduje neodkladně odpověď a nechápe, že to je momentálně nad moje síly, páč musim zvednout ze země jedno dítě a vyrvat mu jemně a pokud možno nenápadně šneka z ruky, a při tom organizovat druhý, aby nespadlo do silnice pod jedoucí auto), prostě v takovouhle chvíli si vždycky nadávám a slibuji si, že příště vyrazíme včas! Že se začnem včas oblíkat, budu mít včas připravený všechny věci a ještě si nechám rezervu pro případné kalamity (a že jich s mejma dětma opravdu není málo:o))
Jenže ono to slovíčko VČAS se mnou nějak nekamarádí. A při tom se tak snažim:
Prvním krokem je hluboké zamyšlení a následné vykoumání časového rozvrhu. Výsledkem je jasně určená doba, kdy musíme bezpodmínečně odejít z bytu.
Hodinu před nutným odchodem začnu shromažďovat všechno to nutné harampádí a zároveň upozorňuji děti, že budeme odcházet, tak ať se jdou laskavě připravit.
Po nějaké chvíli a několikanásobném upozornění, že je opravdu čas se oblékat a ne jíst, hrát si či čumět do blba, nastane naprostej chaos. Zmatek nad zmatek, který se ani nedá popsat. Výsledkem jsou tři oblečené děti odeslané k obouvání. Já ještě rychle dohazuji poslední věci do baťohu a kontroluji čas...a hurá! Vypadá to, že máme ještě čtvrt hoďku k dobru. Což znamená, že dneska se nám to povede a my zcela výmečně přijdeme nejenom včas ale dokonce i o něco dřív!
A přesně v tenhle okamžik se to stane!
Dimenzionální posun času! Snad si toho ani nikdo jiný nevšimne. Je to zcela nenápadné. Země se netřese, skla nerachotí. Prostě jenom z ničeho nic ručička na hodinách poskočí a to minimálně o onu nám zbývající čtvrt hodinu.
Takže zase vycházíme na poslední chvíli. Sakra! Ještě rychle proběhnu byt, zkontroluju zda je všechno vypnuto, nic nesvítí ani nikde nic neteče. Vše je v pořádku, takže vypouštim hýkající potomstvo ven.
Ve chvíli, kdy stojíme před barákem a já se snažim sehnat děti do jednoho houfu a vysvětlit jim, kterým směrem se vydáme, mi proběhne hlavou nenápadná a tichá myšlenka: vypla jsi žehličku?
Snažim se myšlenku zahnat, ale ona sílí a je čim dál tim hlasitější a neodbytná. Proto vybíhám zpět nahoru do bytu, abych zjistila, že žehlička je vyplá a vše je v pořádku.
Nu dobrá, druhý pokus. Znovu stojím před barákem...a tentokrát mi bleskne hlavou: a co dveře? Zamkla jsi je?
Opět vybíhám naše tři patra (v horším případě pět, to když jdem zadem).
Třetí pokus je ten pravý! Konečně opravdu vyrážíme! Popohánim děti, vymlouvám jim sbírání šněků a trhání kytek a při tom si říkám: Příště! Příště musíme vyrazit včas!!!
2 komentářů:
Jani, tak tenhle tvůj příspěvek sedí nejspíš i na mne,to VČAS a´t se začnem vypravovat dříve a dříve, stjně nakonec dost často chodíme na poslední chvíli:-). Ale pracuju na tom a někdy už se i daří chodit včas.-)Ale myslím, že tím jsem pověstná.
No vida, vítej v klubu:o)
Já hlavně vůbec nechápu co se vždycky stane s tou čtvrthodinou...my se oblíknem a zabalíme za dvacet minut a pak se patnáct obouváme? V tom prostě musí bejt nějaký to nadpřirozeno:o)
Okomentovat