Recent Posts
Ve fotografii se užívá termín "rozhodný okamžik". Toto je názorná ukázka toho jak se takový rozhodný okamžik dá propásnout. Ještě vteřinku před zmáčknutím spouště sedělo na zábradlí sedm holubů...jako v pohádce...i když tam to vlastně byli krkavci.
Co dělají mladší sourozenci, když ti starší hrají fotbal? Aneb proč je výhodné míti u hřiště pískoviště!
A dneska Otík...ehm, jak vidno zrovna jsem ho načapala jak žral (fakt nemůžu použít jiné slovo) písek!
Vrhla jsem se na výrobu kalendáře...a zjistila, že nemám žádné použitelné fotky. A tak teď fotim děti o sto šest.
Krmení kaprů!
Bětka se na koupališti zase bavila lovením malých rybiček. Najednou se vedle ní vynořila ohromná tlama, během pikosekundy schlamstla rohlík a byla pryč. Tak jsem se vrhla pro foťák a začali jsme krmit kapry. Bětka celou dobu stála ve vodě a strašně se smála. Snažila si kapry pohladit. Ovšem ve chvíli, kdy jsme naházeli do vody několik kousků rohlíku a voda začala doslova vřít, Bětka zbělela a začla fňukat, že se bojí. Stejně ji obdivuju, já bych byla venku rychlostí blesku hned jak se objevil první kapr.
I čerti používají moderní techniku.
Dnes jsme podnikli výlet na hrad Houska. Na příště máme v plánu pořádně prozkoumat okolní přírodu, která je prostě naprosto nádherná a fascinující.
Je vedro, vedro, vedro... až závidím mladým fotbalistům (a v tomto konkrétním případě jediné místní mladé fotbalistce), že se můžou takhle krásně zchladit!
Tak a jsme zase v Praze. A zase nevim co fotit, takže se s fotoaparátem v ruce vrhám na svoje děti...ovšem jejich reakce je více než výmluvná...:o)
Celá chatařská parta i se sousedama!
Tolik se nás tu už dlouho nesešlo, a tak se sportovalo, klábosilo...a večer se parta od sousedů částečně rozprchla domů.
Dneska jsem tak nějak fotila jenom děti. Jenže těch si tady na blogu ještě užijeme dost, páč fakt nevim co jiného fotit až budu v Praze, tak jsem se rozhodla dát sem dneska ještě jedno nedělní svítání u rybníka.
Starší děti poněkud nemaj pochopení pro lesní vášeň svých maminek, a tak jsme dnes podnikli výlet do města. Bez auta je to akce nejen dosti náročná, ale i dobrodružná. Ráno pršelo, takže prodírání hustým lesním a posléze vysokým travnatým porostem jsme měli zpestřený čvachtáním v botech...tedy alespoň já. Dětem jsem naštěstí vnutila gumáky.
Ve městě jsme působili dosti komickým dojmem. Někteří kolemjdoucí naší výpravu pobaveně komentovali. Jiní uskakovali do stran, abychom mohli projít. Pani v cukrárně se na nás nejdřív mile usmívala, ale úsměv jí postupně tuhnul a tuhnul...nakonec jsme rychle vrátili nedojezené zmrzlinové poháry a urychleně opustili bojiště (a opravdu to tam vypadalo jako po boji). Otíkův ústup byl ze všech nejrychlejší! Vždycky mě překvapí jak může být tak malé dítě takhe rychlé!
Výlet to byl krásný a dosti vyčerpávající, ale co by člověk pro spokojenost svých dětiček neudělal, že?
Za poslední dva dny se osazenstvo chaty poněkud pozměnilo. Marek odjel domů a v pondělí ho vystřídal Bětčin kamarád Dan s maminkou a bratříčkem Jendou. Jenda je stejně starý jako naši mimouši a tak to vypadá, jako když máme na chatě trojčata. A oni se tak i chovají. Nejvíc mě baví sledovat jak se navzájem krmí. To je fakt sranda. A Dan s Bětkou jsou naprosto fantastická parta. Jsem úplně unešená z toho jak báječně si spolu ti dva hrají.
Co to asi je? Tohle nám roste u Prdlavky...ehm tedy u Prdlavé studánky. To je jméno co? Teda ona to je jenom přezdívka. Tuším, že se jmenuje Králova studánka...ale jistá si nejsem. Pro nás pro všechny je to prostě Prdlavka. No a kousek od ní jsme našli tyhle divné houbičky.
Svítání!
Touha po pořádném fotografickém dobrodružství mě dnes vyhnala z postele už před svítáním. Jenže ouha. Při odchodu mě ve dveřích zarazil příšernej křik. Otík se probudil. Zjistil, že v pokoji neni maminka, a bylo vymalováno. Chvilku jsem čekala jestli to tatínek zvládne...a nezvládl. Ono to asi ani nešlo, páč náš synáček je naprostej mamánek. A tak byl mamince přivázán na záda a šel taky fotografovat. Cestou jsem se utěšovala, že příští rok...a ten další a další to bude lepší a lepší a jednou se k tomu rybníku dostanu včas a sama!
Ještě nedávno jsme neměli na chatě žádný signál. Telefonování byla dobrodružná záležitost, neb signál byl pouze na kolejích. A nějaký ten vlak tam přeci jen občas projel... Ale teď! Teď je na každym kroku takováhle věž, a tak můžeme telefonovat o sto šest.
Náš ptáček!
Letos se nám usídlila na chatě rodinka křivek obecných. Je tu tenhle sameček a žlutá samička. Na začátku léta měli hnízdo s miminkama u nás pod střechou. Lítají nám něco vyzobávat na verandu...ovšem co, to jest mi záhadou, vzhledem k tomu, že dle odborných knih mají pojídat pouze semena jehličnatých stromů:o)
Ráno jsem se bála jestli dnešní velkej výlet ušlápnu a jestli ho mimouši připoutaný v croozeru ustojej. Já to ušlápla, mimouši prospali a Bětka prohlásila, že to byl jen kráťoučkej výleteček (co to je 50 km na kole s dvaceti kilovou zátěží, že) a že ona chce zítra jet na nějaký delší!
Trochu nám poprchává, i vodu ve sklepě jsme ráno měli, ale zítra už má být pěkně. A tak jsme velký celodenní cyklovýlet přesunuli na zítra a dnes jsme podnikli jen takové lehké zahřívací kolo.
Tak jsem zvědavá, jak to zítra všicí zvládnem. Každopádně teda po dnešku mi Bětka zakázala fotozastávky...že bych to s jejich počtem dneska přeci jen trošičku přehnala?
Havlíčkův Brod!
Jako každý rok i letos jsme podnikli Akci hračka. Ovšem tentokrát to bylo přeci jen trošku jiné. Nejeli jsme ve středu, ale už rovnou v pondělí. A netrmáceli jsme se na vlak, ale pohodlně nasedli do auta a nechali se Markem odvést. Ale neni to tím, že bych byla stará a líná, ale tím, že jsme pod akci hračka zamaskovali ještě akci písek!
Po návratu z města jsme společnými silami vytvořili pískoviště...no tedy vlastně tvořil Marek za vydatné pomoci všech tří děťátek. Já pouze seděla opodál a kochala se...no a taky jsem se Markovi trošičku, ale opravdu jenom trošičku, škodolibě smála!
Tak a jde se pro vodu. Příštích čtrnáct dní to bude má dosti častá činnost. A jestli mi děťátka budou pomáhat tak jako dnes po ránu, tak to bude asi i moje jediná činnost, páč nic jinčího už prostě nestihnu:o)
Když ona Verunka tak strašně moc ráda nosí kyblíčky...a tenhle, no tenhle je prostě ten nej!!!
Tak a jsme na chatě...na chatičce, na chatě, tralala tydlidum tydlidam. Huráááá!
Děti zvládly cestu naprosto bravurně...neb ji celou prospali a to přestože jsme si ji prodloužili návratem pro...eh...pro peněženku s veškerejma dokladama a penězma na celou dovolenou.
