142. den

Poslední den!

Tak dneska končí moje první "třistašedesátpětka". Teda v mém podání zkrácená na pouhých 142 dní. Tak snad se příští rok zadaří a budu mít fotečku opravdu ke každému dni.

Ráda bych, aby každý ten den stál za to. Aby byl klidně obyčejný, ale ne nudný. Aby byl plný smíchu a štěstí. A když už ten smích někdy odejde, tak aby se brzo vrátil a vydržel co nejdéle. Aby v každém dni bylo co nejméně slz. Aby jsme s úsměvem a spokojeným výrazem vzpomínali na včerejšek a s veselým očekáváním se těšili na zítřek.

Zkrátka, aby se všech těch 365 dní vydařilo, tak jak chceme. To přeju nám i Vám, prostě všem!

141. den

První bruslení!

Dneska si Bětka vyzkoušela brusle, co jí Ježíšek naježil. A náramně jí to šlo. Fakt jsme s Markem tohle nečekali. Jen se teď nemůžeme dohodnout jestli je šikovná po tatínkovi nebo po mamince!

Znova jsem si prostudovala objektivy a rozhodla jsem si ten svůj ponechat. Tak uvidíme!

Chtěla jsem sem hodit video z bruslení, ale kurňa nejde mi to!!!!

140. den

Nový objektiv!

Tak jsem mnoho dní studovala objektivy...studovala a studovala...dneska zakoupila a...a zítra pojedu vyměnit za jiný. Jsem prostě blb blb blb! A při mém štěstí ten objektiv nebudou mít a já si stejně budu muset nechat tenhle.

Byla jsem s Bětkou na Madagaskaru2. Bětce se to hrozně líbilo. Nevydržela sedět celou dobu, ale celkově to zvládla docela dobře. A během titulků si pěkně zatancovala:

139. den

Mrzne nám!

Brrr! Pěkně nám přituhlo. Ovšem na bruslení to ještě neni! Ale jestli to takhle bude pokračovat... už se móóc těším až zamrzne rybník!

Otíčkovi roste pravá horní jednička a dost ho chudáka trápí. Ovšem jaké překvapení! Verunce už tenhle zoubek vyrostl! Pořád jí kontroluju spodní jedničky a ono ejhle, rostou jí ty horní!

138. den

Dárek od Ježíška! Co si přála Bětka od Ježíška? FOŤÁK! A páč je to moc moc hodná holčička, tak ho dostala! A tak teď fotíme obě dvě! A je to docela sranda. A mému foťáčku se určitě moc ulevilo, páč má konečně od Bětky klid!

137. den

Barborky! Nevykvetly! Ale už zbejval jenom kousilínek. A já bych se tááák vdávala! Ale nosit vodu v puse ze studně teda nebudu...páč nevim, kde je tady nejbližší studánka. Asi ze mě dál bude svobodná žena se třema dětma...a nebo že by na těch Barborkách až zas tak nezáleželo?

136. den

Andílek! Když jsem tohohle andílka fotila, začalo malinko sněžit. No a pač jsem trdýlko nešikovný, tak než se mi podařilo nastavit hodnoty na foťáku tak, aby výsledek byl alespoň trochu koukatelný, tak zase sněžit přestalo! Docela zvláštní, že? No a on to vlastně neni ani tak andílek jako spíš pořádněj anděl...však je velkej asi tak jako já!

135. den

Štědrý večer,

se naprosto vydařil. Bylo to báječné! Pravda, sem tam se vyskytl nějaký ten zmatek, ale ono by to bez toho tak nějak nebylo ono. Snad jen...na odpolední vycházku jsem měla vymyslet něco lepšího, než krmení kachen. Ony ty potvůrky byly tak přežraný...no neni divu, vždyť dneska se polovina Braníka rozhodla je nakrmit:-) Bětka se domů (teda vlastně k babičce) vrátila jako bahňulák:-o No hlavně, že si vycházku užila a že tak dětem rychleji uteklo čekání na večer.

A taky že pod stromečkem našla to oč Ježíška žádala!

Štědrý večer se opravdu vydařil!

134. den

Verunka! Dneska bylo na Verče hned na první pohled znát, že jí je mnohem lépe. Pořád ještě rýmákuje, ale teplota klesla, kašel se zlepšil a pohled už není skelný a nepřítomný. Zase vypadala jako krásné a spokojené miminko. Dokonce se prvně vydala na delší výzvědnou výpravu. Trvalo jí to dlouho, ale doplazila se až do vedlejší místnosti. To je tak strašně moc krásný, jak se ty děti těšej na zítřek. Bětka je jak opička na pérku. Pořád poskakuje, neustále si zpívá a vůbec je taková celá šťastná a spokojená. Ondrášek neustále vykřikuje jak moc se těší. A já jsem strašně, strašně moc šťastná, že to můžu prožívat s nimi. Že tu svojí radost a očekávání se mnou sdílej. A až se k nim přidaj i naši mimoušci...to bude teprve paráda. Snad se nám zítřek vydaří. A nejenom nám, ale všem. Úplně všem.

133. den

Copak to tam ta babička asi má? Verunka se nám v noci strašně zhoršila. Po zkušenostech s Bětkou, jsem si říkala, že to je až na nemocnici. K doktorce jsem šla se slzama v očích. Doba v čekárně byla hrozná, dlouhá a nekonečná. Ale výsledek stál za to! Neni to tak hrozné jak to vypadalo. Bude to dobrý. Všechno zvládnem! Marek zvládl ORL na jedničku. Bětula to sice drsně prohysterčila, ale hlavně, že už nemusíme kapat antibiotika. Moc děkuju všem, co nám drželi palce. Díky, díky, díky! A taky všem přeji ať se jim všechny nemoci vyhejbaj hooodně velikým obloukem.

PF 2009

132. den

Čtvrtá adventní neděle!

Tak jsem přišla na to jak vyfotit světelný rozprsky. A vlastně jsem se o to vůbec nesnažila. Byla to náhoda.

Ráno to tak nevypadalo, ale teď už můžu říct, že se nám nemocníčci začínaj zlepšovat. Hurá! A je fajn, že bydlíme ve velkém městě. A že se můžu dostat na pohotovost MHD.

131. den

Tři nemocníčci! Stále máme všechny tři děti nemocné. A nelepší se to. Naopak. Je to neuvěřitelné! Verunka má teplotu víc jak 39, nemůže dýchat (má zasažené průdušky), je jí opravdu velmi špatně...a stejně se na mě neustále usmívá. Je to takové sluníčko. Všichni tři jsou!

130. den

První společná žranice! Jak probíhá návštěva ORL v normální rodině: maminka obleče děti, naskládá je do auta a odjede k lékaři, kde vše v poklidu vyřídí a cestou zpátky ještě zvládne nakoupit. Jak probíhá návštěva ORL v rodině s népříliš myslící matkou: maminka zjistí, že nemá kartičku pojišťovny nemocného dítěte, popadne kopii rodného listu, obleče děti, naskládá je do kočárku a celou cestu na autobus běží a při tom jednou rukou tlačí kočárek a druhou táhne řvoucí dítě. Autobus stihne jen díky hodnému panu řidiči, který na ní počká. Během desetiminutové jízdy se rozhoduje na které ORL zajít. Ví, že mají kartu u jedné doktorky (ne dětské), která je ale poněkud drsnější povahy a dcera se lékařů dost bojí, proto se rozhodně pro dětské ORL na poliklinice. Po delším hledání najde tu správnou čekárnu, která je ovšem narvaná k prasknutí. Zjistí, že čekací doba je zhruba hodinu a půl. Proto popadne všechny děti a vybíhá ven. Protože je dost hodin, tak vezme starší dceru na "koníka" a upaluje k oné doktorce, které se chtěla původně vyhnout. Ovšem než se k ní dostane tak musí zdolat několik úzkých dveří (naštěstí šlo všude otevřít druhé křídlo, i když občas s obtížemi) a hóóódně schodů. Do čekárny na ORL přibíhá v 11:31 a na dveřích čte, že poslední pacient se přijímá v 11:30. Maminka se začíná hroutit. Z ordinace se ozývá srdceryvný dětský řev, dcera se také začíná hroutit. V 11:45 maminka se slzou v oku uprosí sestřičku, aby ještě dceru vyšetřila. Při vyšetřování maminka špatně drží dceru, která pláče bolestí, doktorce nadává a ještě jí pořádně pokope. Maminka má pevně zavřené oči a brečí. První ucho při vyšetření samo praskne, druhé ucho je na tom malinko lépe, ale ne o moc. Dcera brečí ještě dlouho po odchodu z polikliniky. Po chvíli se k ní přidá mladší sestřička, která ovšem páče hlady. Je po dešti a tak maminka najde klidné suché místo pod střechou, kde sice neni lavička, ale dá se sedět na obrubníku. Během kojení starší dcera odběhne na prolejzačku a po chvíli se vrací. Jednu nohavici má odshora dolů naprosto mokrou. Cestou domů se autobus zasekne v zácpě, takže cesta místo deseti minut trvá minut třicet čtyři. Celou tu dobu dvojčata v kočárku dávají velmi nahlas najevo svojí nespokojenost. Po příchodu domu maminka kolabuje vysílením a naprosto hystericky telefonuje tatínkovi a brečící ho prosí, aby dnes nechodil do hospody, ale přišel domu. Tak a teď nevím, jestli se mám na závěr pochválit, že jsem to všechno zvládla nebo jestli mám mlátit hlavou o zeď nad tím jak jsem hloupá a neschopná.

129. den

Osmiměsíční kontrola!

Tak a je to! Naše miminka jsou nenávratně pryč. Místo nich máme velikánský děti. Otíček váží 8390g, Veruna 7900g. Otík je ve vývoji poněkud napřed, Verunka malinko pozadu, takže dohromady tvoří krásný průměr:-)

Fotka je z čekárny, kde se Otík neustále snažil zdrhnout z přebalovacího pultu.

128. den

Vánoční řetěz! Dneska jsme vyráběli až se z nás kouřilo. V kuchyni jsem na zem natáhla velkej balící papír bez potisku. Mimoušům jsem natřela ruce barvou a nechala je plácat. Bětka malovala, lepila, stříhala...prostě byla ve svém živlu. I papírovej řetěz dneska vyrobila. Takže máme další vánoční výzdobu. Ke konci už mimouši hráli všemi barvami, takže je čekala koupel. A ta je teda bavila mnohem víc než výtvarničení. Kupodivu:-o Ovšem když jsem pak vypouštěla tu zelenou vodu...no nevim nevim jestli jsem to přece jen nepřehnala:-) A ten velkej společnej výrobek jsem taky pověsila na zeď. Ať to tu máme veselejší. Jo a dneska dorazily vytištěné kalendáře. Hurá!

127. den

Adventní věnec!

Na adventním věnci je poslední nezapálená svíčka. Ten velký večer už se blíží a já se nemůžu dočkat.

Bětka měla od rána jenom 37, takže řádila jak tajfun. Otík jí byl rovnocenným partnerem. Mě se povedlo připálit příkrm, tak jsem vytáhla zavařená jablíčka. Než děti stihly ochutnat svoje první ovoce, tak si v něm Verča vykoupala nohu a ohodila zeď. Bětka měla potřebu mi asistovat a tak krmila Otíčka...no pěkně jsem si zauklízela.

Večer hrála Bětka s tatínkem nějakou hru a tak jsem zaslechla:

Marek: najdeš si kartičku státu...

Bětka: Cože? S jakým tátou?

Marek: No kartičku s vlajkou země.

Bětka: Z tebe?

126. den

Bětčin první keramický výrobek!!! Tak jsem se dočkala! Dneska jsem si ze školky hrdě odnesla Bětčin první keramický výrobek. A je naprosto nádherný. A co víc, Bětku keramika nesmírně baví! Což mi dělá opravdu velikou radost. Dneska měli ve školce besídku. Bohužel bez rodičů. Karanténa stále trvá. Ráno Bětka trochu kašlala, ale nic víc. Žádná rýma, žádná teplota. Z besídky byla nadšená. Očička rozzářený a pořád vyprávěla jak to bylo super. No a večer měla 39,2!!! Tak nevím jestli jsme stihli besídku před onemocněním (a doufám, že jo), nebo jestli se na ní Bětka naopak dodělala (rvu si vlasy, že jsem jí tam vůbec pustila). Výsledky krve měla Bětka naprosto v pořádku, takže nás propustili z dohledu. Tak aspoň něco.

125. den

Růže v prosinci!

Tak tu máme třetí adventní neděli....a já fotim rozkvetlé růže. Neuvěřitelné.

Dneska Bětka zdobila perníkové zvonečky pro pani učitelku do školky. Zítra mají vánoční besídku...jenže Bětula už je zase nějaká nachlazená. Tak snad bude zítra v pohodě, aby tam mohla jít. Nechci jí už zase zklamat. Kvůli té karanténě přišla o spoustu věcí na které se těšila. Pak jsem jí slíbila, že už jde naposledy na odběr...a ona chudák musela ještě jednou. Prostě pořád něco. Tak doufám, že mi do zítra neonemocní a na tu besídku půjde.

124. den

Vánoční stromeček!

Společnými silami jsme koupili a donesli stromeček k babičce. Letos budeme mít prvně borovičku. Ovšem je taková hustá...no ještě jsem takovou neviděla. Pravda, je už trochu oschlá, ale byla prostě nejlevnějším stromkem ze všech.

Zítra na věnci(ano letos mám i vlastnoručně vyrobený věnec) zapálíme třetí svíčku, cukroví je napečené (až na bezlepkáče - nějak se mi do nich nechce), perníčky částečně nazdobené, dárky nakoupené, kalendáře mám v tiskárně (platba přijata)...až jsem z toho celá nesvá, že už mám tolik věcí hotovejch. Takhle hladce to u mě všechno projít nemůže. To se určitě něco podělá. Kalendáře budou špatně vytištěné, stromeček do vánoc uschne, nenajdeme na něj stojánek, Berťák se opije nebo dostane záchvat...prostě určitě se něco podělá, páč jinak by to nebylo normální.

123. den

Jako v pohádce!

Dneska nádherně sněžilo. Úplně jako v pohádce. Jsem celou cestu do školky jásala a ukazovala Bětce zasněžený stromy...no měla jsem z toho větší radost než ona.

K pečení jsem si pustila koledy, za okny nám takhle úžasně sněžilo...no vánoční nálada se konečně dostavila v plné své kráse. A bylo sto strašně strašně moc příjemný!

Odpoledne se mi povedlo zabouchnout u mamky klíče od jejího bytu. Musela jsem jet pro jiný k dědovi a cestou tam si teda Bětka užila sněhu...no jéje. Jen na nás asi musel bejt dost zvláštní pohled. Otík v kočárku, Verča na zádech a koulovala jsem se s Bětkou jak malá.

122. den

Kapky focené makroobjektivem!

No musela jsem v tom názvu popsat co na té fotce vlastně je. Tim objetivem se vůbec nedalo zaostřit...no a hlavně to nešlo udržet.

A ještě jedna fotka. Marek trochu nepřemejšlel a dal ovoce na spodní poličku. No a takhle to dopadlo. A nutno říct, že mandarinka Otíčkovi strašně moc chutnala a jeho nenechavá ručička se neustále sápala po přídavku. Asi budu muset zkusit dát dětem další druh jídla. Zatim dostaly jenom mrkev, brambor, rýži....no a Otík teda ještě mandarinku.

121. den

Fimfárum

První fotka je focená s bleskem. Druhá bez. Tož pro srovnání.

Zahájení výstavy Jak se točí Fimfárum bylo naprosto super. Babička byla boží. Strašně moc jí to slušelo a byla taková...no šťastná!

Teda radost a spokojenost mi trochu pokazilo to, že se Bětuška radostí z nečekaného setkání s kamarádkou počůrala. Ještě štěstí, že to bylo v centru. Stačilo vyběhnout ven a koupit nové kalhoty. Jo a taky štěstí, že jsme měli dost peněz. Normálně u sebe víc jak stováka nemívám a kartu s sebou nenosim, páč jsem pak moc utrácela.

120. den

Zase list!

Jako vždy jsem to chtěla vyfotit jinak. Z jiného úhlu. Ovšem list byl trochu nedostupnej, takže jsem se k němu prostě pořádně nedostala. No a taky jsem se dost styděla, takže jsem to potřebovala cvaknout co nejrychleji.

Dneska jsem při pohledu na svoje děti opět dostala záchvat smíchu. Poslední dobou se mi to stává hrozně často. Prostě se na ně koukám a musim se začít smát. A směju se tak nějak celá. Tedy i hluboko uvnitř. A nemusej dělat nic směšného nebo zajímavého. Mě ke smíchu stačí to, že prostě jsou. Jsem nesmírně šťastná, že je mám.

119. den

Čertíci a andílek!

Nějak jsem z Verunky nedokázala udělat čertíka. Ona je prostě jasnej andílek! Je to taková pohodářka. A když se usmívá (a ona se usmívá skoro pořád), tak se jí dělaj takový rozkošný ďolíčky ve tvářích.

Bětka to je jasnej čertík a Otík samo taky. Tihle dva si jsou příšerně podobní.

A teď smutná zpráva: odešla nám myčka. A ani nezamávala na rozloučenou. Mrcha jedna!

A konečně po mnoha dnech čučení na oblohu bylo dneska nebe vhodné k fotografování...jenže já neměla čas. Běželi jsme do Sokola. Takže zase nic. Ale pevně věřím, že se to zlepší.

118. den

To je zvláštní co všechno se dá v prosinci najít. Nikdy jsem ty trávníky takhle detailně nezkoumala, ale teď jak hledám co vyfotit...

Dneska jsem slyšela Otíkovo první "gagaga"

Verunka se krásně staví na čtyři (když na sobě nemá plenu), zlepšuje styl plazení.

A dneska...dneska se mezi mě a Marka vrátilo...něco...nevim jak to nazvat, ale najednou je to zase jako dřív. Poslední měsíc - dva jsme se dost hádali (většinu hádek jsem vyvolala já...nějak jsem si nemohla pomoc). Ale dneska byla celý den taková příjemná a uvolněná atmosféra. Když tu byla na návštěvě pratchýně, tak nám s Markem stačilo se na sebe podívat...vůbec jsme si nemuseli nic říct...a oba jsme věděli! Tyhle chvíle já naprosto zbožňuju. A rozhodla jsem si je v sobě pěkně střádat a hromadit...však se mi vzpomínky na ně jistou budou ještě někdy hodit.

117. den

Prskavky! Je to takové zvláštní. Celej tejden tady Marek nebyl a mě to tak nějak vůbec nevadilo. A dneska jsem se za to dost zastyděla. Sledovala jsem jak do toho našeho týmu parádně zapadá. Jak najednou jde všechno tak nějak lépe a veseleji. Miluju jak se o nás stará, jak si hraje s Bětkou a jak vždycky při pohledu na mimoušky zněžní. Stejně je to sranda co s chlapem jak hora dokáže udělat jeden pohled na mimnka.

A dovolim si vložit ještě jednu fotku. Docela mě překvapila. Při focení jsem si toho vůbec nevšimla.

116. den

Propletené...

Z dětství mám vzpomínku jak koukám z okna (a ze čtvrtého patra už bylo něco vidět) a vidím skupinky tří postaviček v čele s Mikulášem, fakt na každém rohu. Letos jsem nepotkala jedinou trojici.

Bětka si užila Mikuláše ve školce. No a večer jsme byli u maminky a najednou zazvonil telefon...a tam Mikuláš. Řekl dětem, že je mu to moc líto, ale už se nestíhá u nás zastavit, tak poslal andílky a ti nám nechali dárečky na zahradě. Každej balíček byl schovanej jinde, takže najít je byla taková malá bojovka. No a pak musel každej říct básničku, aby to v nebíčku slyšeli. A opravdu říkal každej...i my dospělí...tedy i já!!!

115. den

Natáčení! Uf, tak to máme za sebou. Babičce na tomhle natáčení hrozně záleželo, no a bylo to...drsný. Tekly slzy (Bětce a Verče) i krev (Otíkovi z nosu poté co ho do něj Bětka omylem kopla). Snad ve střižně odvedou dobrou práci. Ale jinak to bylo dost zajímavý. Docela jsem si pokecala. Osvětlovač si pořádně pochoval Verču...a ona u něj vůbec nebrečela. Byla jsem z toho úplně vedle, páč naše minislečna řve u každýho, i u babiček. Druhej pán byl zase naprosto unešenej Otíkem. Bětuška pořád malovala...je v tomhle fakt strašně moc šikovná. No prostě to bylo celkem fajn a já byla na děti moc moc hrdá!

114. den

Šetříme vodou!

Teda ještě štěstí, že mám ty děti. Jinak bych neměla co fotit!

113. den

Vánoční kaktus!

Nějak mi nešel pořádně zaostřit, ale jinou fotku prostě nemám.

Dneska jsme cestou na malování potkali dva velké psy. Ale opravdu velké. Velké a samotné. Široko daleko nebylo dvounohého živáčka. Fakt jsem se málem počůrala strachy. A když mě jeden z nich začal očichávat...no fakt to byl hnusnej zážitek.

112. den

Bětčin plamínek! Tuhle svíčku vybrala Bětka. Je taková příjemně voňavá. Ještě bych potřebovala, aby byla léčivá, páč na Bětulínu něco leze.

111. den

Šťasná miminka v bavlnce!

Myslím, že z fotky je naprosto jasné co si mimouši myslí o potrhlé matce, která dělá různé ksichtíky, aby je rozesmála.

110. den

Parní vláček!

Mikulášský parní vlak...no to byla opravdu zvláštní akce. Docela fajn, ale příští rok už do toho asi nepůjdu.

109. den

Verunčin první zoubek!

Vim o tom zoubku už od soboty, ale teď je konečně aspoň trochu vidět. Tak už i naše Verča je malej jednozubák!

108. den

Otíkovo oko! Našla jsem u maminky makroobjektiv, ale vůbec mi to s nim nejde! Nějak nedokážu pořádně zaostřit. Pořád sem dávám fotky Otíka nebo Bětky, tak jsem dneska chtěla dát Verunku. Jenže při tomhle focení mi spala na zádech v manduce a k jiným fotkám jsem se už nedostala! A ještě jedno chlubeníčko: už mám první druh cukroví! Na mě je to fakt velikááánský úspěch, páč mám ve zvyku dělat všechno na poslední chvíli!

107. den

Ségra co to tam děláš?

Budu muset popátrat co s těma stínama, páč to na tý fotce fakt nevypadá pěkně!

Jo a ještě dodám, že Otíkovi je zhruba sedm a půl měsíce! A Verunka se dneska poprvé doplazila k hračce - sice jen pár cenťáků, ale pokrok to je. Šikula moje šikovná!!! Ještě štěstí, že jsou v tom vyvoji takhle rozdílní. Takhle si obdobím stoupání a pádů projdu pěkně postupně.

106. den

Krmení kachen!

Tahle kachna se v Braníku objevuje vždy v zimě už několik let. Kdysi jsme jí určili podle atlasu, ale už si nepamatuju co je to vlastně zač. V každým případě dokáže spolknout neuvěřitelně veliké sousto chleba!

Jo a karanténa nám neskončila. Musíme na odběr zase příští pondělí. Výsledky krve nejsou stoprocentní či co. Moc tomu nerozumim, páč ty protilátky o který nám šlo, tam vidět jsou.

105. den

Škoda, že v Praze ten sníh vždycky tak rychle sleze. Už ho je opravdu jenom zbyteček. I když Bětce to ke zdržování postačilo. Musela ošahat či podupat každou sněhovou hromádku a výsledkem bylo, že jsme na odběr krve dorazili pozdě. Dalo mi docela práci ukecat pani, aby nás ještě vzala, ale zadařilo se. A zítra nám skončí karanténa!!! HURÁ! Teda doufám, jen abych to nezakřikla!

104. den

Sníh!!!

Ráno jsem jukla z okna a tam byla tahle nádera. Hurá! Snažila jsem se probudit Marka a donutit ho ať se jde taky podívat. No nezadařilo se. Ale radost mi to nepokazilo.

Po včerejšku mě bolí celej člověk. Je to až neuvěřitelný jaká místa na těle mohou člověka bolet. No alespoň, že ta nakopnutá noha se zlepšila.