Recent Posts

pátek 19. prosince 2008

130. den

První společná žranice! Jak probíhá návštěva ORL v normální rodině: maminka obleče děti, naskládá je do auta a odjede k lékaři, kde vše v poklidu vyřídí a cestou zpátky ještě zvládne nakoupit. Jak probíhá návštěva ORL v rodině s népříliš myslící matkou: maminka zjistí, že nemá kartičku pojišťovny nemocného dítěte, popadne kopii rodného listu, obleče děti, naskládá je do kočárku a celou cestu na autobus běží a při tom jednou rukou tlačí kočárek a druhou táhne řvoucí dítě. Autobus stihne jen díky hodnému panu řidiči, který na ní počká. Během desetiminutové jízdy se rozhoduje na které ORL zajít. Ví, že mají kartu u jedné doktorky (ne dětské), která je ale poněkud drsnější povahy a dcera se lékařů dost bojí, proto se rozhodně pro dětské ORL na poliklinice. Po delším hledání najde tu správnou čekárnu, která je ovšem narvaná k prasknutí. Zjistí, že čekací doba je zhruba hodinu a půl. Proto popadne všechny děti a vybíhá ven. Protože je dost hodin, tak vezme starší dceru na "koníka" a upaluje k oné doktorce, které se chtěla původně vyhnout. Ovšem než se k ní dostane tak musí zdolat několik úzkých dveří (naštěstí šlo všude otevřít druhé křídlo, i když občas s obtížemi) a hóóódně schodů. Do čekárny na ORL přibíhá v 11:31 a na dveřích čte, že poslední pacient se přijímá v 11:30. Maminka se začíná hroutit. Z ordinace se ozývá srdceryvný dětský řev, dcera se také začíná hroutit. V 11:45 maminka se slzou v oku uprosí sestřičku, aby ještě dceru vyšetřila. Při vyšetřování maminka špatně drží dceru, která pláče bolestí, doktorce nadává a ještě jí pořádně pokope. Maminka má pevně zavřené oči a brečí. První ucho při vyšetření samo praskne, druhé ucho je na tom malinko lépe, ale ne o moc. Dcera brečí ještě dlouho po odchodu z polikliniky. Po chvíli se k ní přidá mladší sestřička, která ovšem páče hlady. Je po dešti a tak maminka najde klidné suché místo pod střechou, kde sice neni lavička, ale dá se sedět na obrubníku. Během kojení starší dcera odběhne na prolejzačku a po chvíli se vrací. Jednu nohavici má odshora dolů naprosto mokrou. Cestou domů se autobus zasekne v zácpě, takže cesta místo deseti minut trvá minut třicet čtyři. Celou tu dobu dvojčata v kočárku dávají velmi nahlas najevo svojí nespokojenost. Po příchodu domu maminka kolabuje vysílením a naprosto hystericky telefonuje tatínkovi a brečící ho prosí, aby dnes nechodil do hospody, ale přišel domu. Tak a teď nevím, jestli se mám na závěr pochválit, že jsem to všechno zvládla nebo jestli mám mlátit hlavou o zeď nad tím jak jsem hloupá a neschopná.

0 komentářů: