V pondělí dopoledne jsem se překonala a vyklidila naší hlavní skříň. Měla jsem z toho velkou radost, ovšem Otík ještě větší. Od té doby prostě bydlí ve skříni (k mé velké radosti). Naložila jsem tu velkou spoustu vyřazených věcí do auta, že je odvezu k mamce (u nás to opravdu neni kam dát). Myšlenka dobrá, ale k provedení je potřeba jisté maličkosti, kterou jsem zapomněla doma...klíče! Štěstí, že mamka bydlí v rodinné vilce společně se svou sestrou a její rodinou. Podařilo se mi odchytit bratrance, který mě ochotně pustil dovnitř a ještě mi během přesunů pohlídal děti...no a já se mu odvděčila tím, že jsem mu zabouchla klíče! Blbec! Myslela jsem, že se hanbou propadnu!
Tak jsem chudáka bratrance nechala čekat v jeho garáži až ho někdo z příbuzenstva přijde vysvobodit, a jela jsem s Bětkou do Sokola. Poprvé, na nábřeží, do hlavního provozu...fuj! Ale měla jsem štěstí, podařilo se mi nejen v pohodě dojet na místo, ale i celkem bez problémů najít místo k zaparkování. Ovšem tím moje štěstí skončilo! Cestou domů mě čekala pomalu popojíždějící kolona. Uff! Když jsem potřebovala přejet do vedlejšího pruhu, měla jsem asi fakt děsně vyděšenej výraz, páč jakýsi pan řidič z vedle stojícího auta se začal příšerně chechtat a pak mě pustil před sebe...vlastně si se mnou vyměnil místo, takže jsme pak ještě nějakou chvíli jeli vedle sebe a vesele na sebe mávali:o)
Myslela jsem, že když pojedu autem, budu doma dřív a stihnu ještě trénink. Domů jsem přijala o půl hodiny později než kdybych jela tramvají:o) Příště si tu jízdu teda opravdu pořádně rozmyslim!
0 komentářů:
Okomentovat